Článek
O Vánočních svátcích jsem absolvoval šestidenní pobyt ve tmě.
Protože to byl zajímavý zážitek, rád bych se o jeho průběh podělil. V tomto příspěvku se zaměřím spíše na vnější věci, a pokud by byl zájem, v následujícím mohu přejít k těm podstatnějším vnitřním, psychickým a transcendentním.
O pobytu ve tmě má mnoho lidí nějaké představy. Ať z vlastní zkušenosti, z vyprávění, nebo z přenesené zkušenosti, kdy sami malinkou či velkou tmu zažili. Malinkou, kdy jste sami jak poslepu vyšli například doma na záchod, tu větší, kdy jste si někdy rozpomněli na tmu, která vlastně černočernou tmou není.
Je to recenze na jeden konkrétní pobyt v jedné konkrétní místnosti. Rozhodně to nelze uplatnit na jiná místa, a to ani u stejného poskytovatele. Předpokládám, že mnozí poskytují zcela jiný servis, než který zde popíši.
Můj pobyt nezačal úplně šťastně. Do tmy jsem šel unaven, tak akorát připraven rovnou zalehnout a spát. Jsem spíše ranní ptáče, a proto jsem chtěl jít do tmy v krátké vánoční dny, někdy se soumrakem kolem čtvrté a páté hodiny odpolední. Nicméně majitelé nabídli možnost až od osmnácté hodiny, tu pak telefonicky změnili na devatenáctou a následně po příjezdu na dvacátou hodinu. Nevhodné bylo zdůvodnění, kdy mi do telefonu bylo řečeno, že se jimúvodní povídání nechce dvakrát říkat. Vyznělo to, jako by si nevážili klientů. Když oznámili další časový posun, ten pocit se tam někde usadil. Nevěděl jsem o jak náročný úvod jde, ale ta argumentace mi nepřipadala jako šťastná. Když jsem prošel „instrukčním návodem“ přišlo mi, že ¾ z toho mohlo být vynecháno, například nabídka prodeje nějakého zařízení na úpravu vody, které nám bude v průběhu pobytu dopřáno. Já byl již týden mentálně laděný na pobyt ve tmě. Na zklidnění. Na vciťování se do vnitřních hlubin. Tyto „instruktážní řeči“ mě v tuto pozdní večerní hodinu neladily správným směrem. Naopak. Oproti možné zdvořilosti vyslechnout hostitele jsem po jednadvacáté hodině požádal o zkrácení instruktáží. Potřeboval jsem slyšet věci k pobytu ve tmě. Měl jsem prostě pocit, že jsem si vybral profesionály a vše je připraveno tak, jak má být, včetně kvalitní pitné vody. Jak říkám, zhruba týden jsem pociťoval vnitřní ladění a ustupování z racionálních debat. Teď později mi přijde, že naopak chyběla jakási snaha ptát se nás přítomných. Bylo to skoro jako ve špatné škole, vyslechnout více než hodinový monolog přednášejícího, bez aktivní účasti.
Na pokoj jsem se tak na svůj vkus dostal pozdě, bez ladění na tmu, naopak s mnoha racionálními zátěžemi. Bylo řečeno, že na pokoji je napsaný rituál, který si můžeme udělat, než se ponoříme do tmy. Já byl ve dvacet dva hodin tak unavený, že jsem prostě ulehl a zhasl. Neměl jsem sílu číst si, jak se dělá rituál před ponořením do tmy. Lehce jsem si prohlédl místnost, kuchyňku a koupelnu. Půdní vestavba, kam se chodí po skládacím výsuvném žebříku. V místnosti se jen na pár místech dalo postavit. Konkrétně v kuchyňce a u umyvadla v koupelně. Ostatní části, včetně té v kuchyňce určené k jídlu, bylo potřeba navštěvovat po čtyřech. Pro ilustraci takový velký stan ve tvaru A, kde si uprostřed stoupnete, a pak již musíte v leže, nebo po čtyřech.
Tma je úžasná věc. Zkušenost s pobytem ve tmě vřele doporučuji. To, co píši, je spíše proto, aby Vám pobyt ve tmě přinesl maximum.
Probudil jsem se, když ještě nebylo slyšet otevírání dveří v domě. Probudil mě hluk kombinace rekuperace a radiátorového topení. Dal jsem si špunty do uší. A byl klid. Samozřejmě pár dní člověk se špunty vydrží, ale s každým dalším dnem je jejich nošení méně příjemné. Racionálně chápu, že větrat zatemněnou místnost je technický oříšek. Kdyby místo hukotu v radiátoru bylo třeba podlahové vytápění, bylo by to o ½ tišší.
Když jsem se chtěl jít vykoupat. Zjistil jsem, že se tam nepostavím. Musím tam „vlézt“. Byla tam sprchová vanička. Vanička v šikmině je vhodná k opláchnutí. Za světla v pohodě. Pár dní to člověk vydrží, ale pokud si představuje jistý komfort, není to tak. Do vany jsem si sedl, ale lehnout si nešlo. Když jsem chtěl položit hlavu pod vodu (a nevnímat rekuperaci), tak kompletně nohy od pasu až k prstům mimo vodu. Natáhnout to nešlo ani nad vodu, protože „stan ve tvaru A“. Jedině vystrčit nohy nad vodu a přitáhnout si je rukama k tělu směrem na hruď. Prostě délka vaničky přesně na posed.
Zkrátka majitelé udělali další místnost pro pobyt ve tmě v půdní vestavbě s nevhodným prostorem k pohybu po tmě. Asi po 4 dnech jsem si uvědomil, že chodím „s rameny přitaženými k uším“, abych hlavou nenarazil do šikminy. Instinktivně jsem vnímal nemožnost být vzpřímený. Jíst, spát, sedět, koupat se bylo zapotřebí ve sníženém prostoru. Zhruba čtvrtý den jsem měl chuť na nějaká rotační cvičení k protažení páteře, nebylo to zcela možné. Nebylo kde si stoupnout. Jedině u kuchyňské linky a ani zde nebylo místo na 2 - 3 kroky k protažení.
Pro dvě noci je takový pobyt OK. Stejně se první hodiny hodně spí a rádo leží. Pro delší pobyt je to však, podle mě, nevhodné, a doporučuji na takovém místě delší pobyt neplánovat.
To je výběr vhodných prostor. Z organizačních věcí mě rušila zejména jedna věc. Dohoda s majiteli, že než vstoupí na půdu tak dole zabouchají, a nevejdou, dokud nebudu v místnosti na spaní, která se od kuchyně, kam vedly schody, oddělovala dveřmi. Tedy zabouchají a vyčkají, dokud neřeknu: „Můžeš“. Problém totiž nastal, když jsem měl špunty a tedy jsem nevnímal všechny zvuky, v podstatě minimum. Pak mi bylo přítěží, že jsem musel dávat pozor, kdy zaklepou, protože zvuk klepání při špuntech v uších splýval se zvuky z domu (zavírání dveří, aj.). Fungoval jsem pak tak, že jsem v předpokládanou dobu vyndal špunty z uší a poslouchal, zda to bylo zaklepání, nebo jiný zvuk. Místo toho, abych si užíval propadání do tmy, naslouchal jsem, kdy zaklepou. Kdyby tam bylo více jídla, asi by se ta situace neděla, jenže jídlo, to je samostatná kapitola. Protože nám v úvodním proškolení bylo vysvětleno, že nám jídlo budou nosit nepravidelně, abychom se více ztratili v čase, tehdy to znělo jako logické, v realitě to působilo opačně. Věděl jsem, kdy je den a kdy je noc. Ráno se začalo projevovat zvuky v domě. Takže člověk nějak, byť nepřesně, odhadoval, kolik je asi hodin. V momentě, kdy jsem čekal na oběd (protože jídla nebylo nazbyt), jsem dělal to, co jsem rozhodně ve tmě nechtěl dělat - čekal. Snažil jsem se to potlačit, ale ono to úplně nešlo. Když jsem prvního dne zvolal na zaklepání „Ano!“, nevešli dál. Přišli později. Heslo totiž bylo, „Můžeš!“. To znamenalo, že jsem v pokoji a navíc mám klapky, aby ke mně nedolehlo žádné světlo. Druhý den pobytu mi bylo jasné, že kdybych si na týden nabral sušené ovoce a jiné dobroty, nemusel bych tuto hru hrát, nemusel bych čekat.
Nejvíc mě překvapily dvě věci. Jídla bylo málo. Protože veganské jídlo si představuji hlavně jako ovoce, a i když jsem každý den říkal, že hlavně když bude ovoce, tak mi to kvitovali, že bude, ale ve skutečnosti ovoce postupně ubývalo. Od prvotní plné misky po stále menší polovinu misky. Co já znám vegany, tak objemově jí více ovoce, protože nejí tak energeticky přínosná jídla. Nabídnuté jídlo, rozhodně nesplňovalo informace na jejich stránkách, že budeme hýčkáni. Je to můj první pobyt, kde jsem měl pocit, že si mám říkat o každý kousek jídla, že nebylo automaticky doplňováno dle libosti (ovoce, vločky na snídani). Teď ty dvě zásadní věci, které nesvědčí o hýčkání jídlem. Poslední jídlo 2. ledna mi donesli humus (miluji ho), 1/2 jsem snědl a půlku dal do sáčku od chleba, který jsem k tomu dostal. Doma jsem zjistil, že tento humus měl prošlou expiraci tři dny. Maximální trvanlivost byla do 30.12. Teoreticky se to může stát, ale pokud je člověk ve tmě, chce mít pocit, že o tyhle vnější věci se nemusí starat. Píši teoreticky, protože se domnívám, že to nebyla náhoda. V první misce s ovocem, tedy první den, bylo jablko, které bylo částečně nahnilé (tehdy jsem si myslel, že to je náhoda, prostě to přehlídli) a pustil jsem to z hlavy. Druhou věcí, která mi přijde nefér při pobytu ve tmě, že mi chleba dávali v mikrotenovém sáčku z Kauflandu, na kterém byla etiketa od nákupu ovoce. V Kauflandu koupili ovoce, dali do sáčku, pak ten sáček použili a dali mi do něj dva plátky chleba. Některé ovoce je extrémně hodně stříkané, například Liči. Vzhledem k ceně, kdy mi v úvodním školení řekli, že asi 1/2 stojí pobyt a asi 1/2 je za jídlo, tedy 6.000 Kč na šest dní na jídlo, mi to přijde nedůstojné (nepočítám příjezd, kdy se začíná ve 22 a poslední den, kdy se končí v 7 ráno). Když o tom tak přemýšlím, v té ceně bych spíše očekával ovoce dle libosti, k tomu nějaký nápoj, sladkost a neomezeně ochucených vloček. Místo toho bylo neomezeně kvalitní vody z filtru a levné pytlíkové čaje typu Růženka.
Velkým bonusem bylo zapůjčení Tibetské mísy na celou polovinu pobytu. To mi udělalo velkou radost. Pomáhala mi například rozehnat myšlenky, když mi šly směrem, který jsem nechtěl.
V našem týdenním pobytu dokončil délku pobytu pouze jeden účastník, je možné, že některé zejména výše popsané věci, se netýkaly jenom tohoto jednoho pokoje, přesto pobyt ve tmě doporučuji. Z předchozích řádků je jasné, že jsou to podněty pro organizátory pobytů ve tmě a také úvahy k výběru správného poskytovatele pro účastníky.
