Když padali obři: Můj osobní zážitek z demolice vysílačů v Liblicích

Troufám si tvrdit, že by se v naší republice nenašel téměř nikdo, kdo v uplynulých dnech neslyšel nebo neviděl cokoliv o vysílačích v Liblicích. Byly doslova všude. Místy jsem už jen čekal, kdy na mě vyskočí i z lednice! Na jednu stranu se není čemu divit – jednalo se o nejvyšší stavbu v České republice. To, co se kolem nich v posledním týdnu strhlo, bylo přesto nevídané.

A propos… Všimli jste si, že o věžích píši v minulém čase? Ano, už jsou zbourané. A právě o tom budou následující řádky.

Za normálních okolností bych byl v práci, ale tam mají pro mé koníčky pochopení. Jakmile jsem se dozvěděl termín demolice, zařídil jsem si volno. Z přátel sice nikdo nemohl, ale to mi nevadilo. Z Kladna jsem vyjel vlakem v půl sedmé ráno a lehce po osmé už vystupoval v Českém Brodě. Čekaly mě pomalé tři kilometry po svých – a stále ještě pod dohledem charakteristických „tyček“.

Po průchodu Liblicemi jsem zamířil na vyhlédnuté místo na poli u Bylan. Odbočka přímo pod vysílače už byla uzavřená a stál tam kordón policistů. Nedalo mi to a šel jsem se zeptat, jak velký je bezpečnostní perimetr a kam až mě pustí. Rychle mi vysvětlili, že na mé plánované místo to nepůjde. Poradili mi však, abych se vydal ke staré kolínské silnici, kde bylo zřízeno oficiální pozorovatelské stanoviště.

A tak jsem vyrazil. Shodou okolností byla kvůli opravě uzavřená i silnice na Přistoupim. Jak jsem po ní kráčel, uvědomil jsem si, že je odtud skvělý výhled. Řekl jsem si, že na určeném pozorovacím místě budou davy, zatímco tady moc lidí nebude. Rozhodl jsem se zůstat.

A pak to přišlo. Hodinky ukazovaly přesně 11:14, když se ozval výbuch. Kotevní lana na jedné straně povolila a lana na druhé straně strhla stožáry k zemi. Všechno proběhlo na jedničku. Stožáry se úhledně složily a v tom okamžiku se definitivně uzavřela padesátiletá historie vysílače Liblice B. Rychle jsem zkontroloval techniku, abych viděl prvotní výsledky, sbalil se a vydal se podívat přímo na místo dopadu.

To znamenalo sejít zpátky do obce, projít kolem odbočky k vysílačům a při první příležitosti odbočit na pole do mírného kopce. Jakmile jsem přehoupl horizont, spatřil jsem stožáry – teď už vlastně jen obří hromadu zprohýbaného železa. Došel jsem až k nim a začal zbytky fotit, přičemž jsem dával pozor, abych nikomu nepřekážel. Byl to fascinující pohled. Hledět na tu zkroucenou masu oceli a představit si, že ještě před pár minutami byla nejvyšší stavbou v zemi…

Po chvíli jsem schoval fotoaparát do batohu a vyrazil zpět na nádraží a domů. Dne 15. 10. 2026 v 11:14 se stožáry staly minulostí.

Byla to chyba? Nebyla? Proč se musely demolovat? Nedaly se ještě využít? Na tyto otázky by se dalo odpovídat dlouho, ale já nechci. Nechci se pustit do žádných polemik. Jsem prostě rád, že jsem tyto stavby mohl zažít na vlastní oči, dostat se až k nim a být u toho, když odcházely do historie. Každopádně – kdo z nás může říct, že viděl demolici nejvyšší stavby ve své zemi?