Po stopách zatopené historie: Když na Orlíku vystoupí Stegosaurus

Auto parkujeme v lese nedaleko obce Radava a naše kroky směřují k pláži. Podle map je až k pláži zákaz vjezdu, nicméně podle aut, která potkáváme cestou, tu asi žádný zákaz neplatí. Kamarád se na mě podívá a prohodí: „Zákaz vjezdu, jo?“

„No co, tak se trochu projdeme,“ utrousím. Procházka to nebyla nikterak náročná a za krátký okamžik se před námi objevila pláž.

Stojíme na okraji lesa a díváme se před sebe. Na první pohled působí všechno idylicky – cesta k vodě, krásná písčitá pláž, voda, sluníčko. Naprostá idyla… jenom ta vodní hladina by měla být o pár metrů výše. Hodně vody chybí. Sestupujeme níže a už spatřujeme pařezy stromů, které tu dříve rostly. Procházíme se po pláži, já postupně fotím břehy a po chvilce se nám otevírá pohled na zámek Orlík. I při pohledu na něj si člověk naplno uvědomí, kolik vody chybí.

Jakmile nafotím vše, co jsem chtěl, vyrážíme se podívat na Stegosaura. Jedná se o skálu, která svým tvarem připomíná právě tohoto dinosaura. Navrhuji vrátit se k autu, od něhož vede cesta přímo do zátoky, kde se skála nachází. Kamarád je však proti. Navrhuje, abychom si to udělali zábavnější a šli dál po břehu. Tady bych jen rád dodal… Ano, jde to, ale místy se prochází opravdu těsně nad hladinou, překračují se kameny a hlavně se jde po měkkém písku. Jo, bylo to dobrodružné, ale nedobrovolnou koupel jsem si opravdu dopřát nechtěl.

Netrvalo to dlouho a dostali jsme se na okraj zátoky, kde jsme Stegosaura hned spatřili! Je obzvláště zajímavé, že tato bizarní skála bývá za normálních okolností celá pod vodou, a to ještě zhruba tři metry hluboko. A teď? Dá se k ní dojít suchou nohou. O tom jsme se přesvědčili o chvíli později – obešli jsme zátoku a dorazili až přímo pod skálu. Neváhali jsme ani okamžik a vylézt na ni prostě museli. Jakmile jsme se pokochali výhledem, vydali jsme se zpět k autu. Dle map měla od zátoky vést cestička. A hle… ona tam žádná nebyla! Nakonec jsme se k autu nějak prosekali a vyrazili vstříc dalším místům.