Článek
V nadšení a euforii z postupu naší reprezentace ve fotbale na MS zaniká jedna pro mě zásadní věc - a to výkon našeho mužstva. Toho, kdo si protrpěl první baráž s Irskem, čekal ještě děsivější zážitek v zápase s Dánskem. Nejenže byli soupeři na daleko vyšší herní úrovni než my, ale i celkový projev našeho mužstva byl doslova nekoukatelný.
Kdo jen občas zahlédne jakýkoli zápas Ligy mistrů, má alespoň trochu představu, jak se hraje fotbal. O to bolestivější bylo sledovat hru naší reprezentace. Alibistické přihrávky v obraně neposunující balon ani trochu vpřed, absolutně neexistující střed pole a zoufale opuštění útočníci, marně čekající na míč. Strach hráčů ze ztráty balonu a individuální neschopnost a nedůvěra v sama sebe obejít protivníka jeden na jednoho, vede k nic neříkajícím odkopům někam vpřed. Tam ale většinou kraluje soupeř, tak jako téměř u každého odraženého míče. Když po čase útočníci zjistí, že si vpředu moc nezahrají, vracejí se vypomáhat obraně a z mužstva, které hraje doma o postup, se stává parta jednotlivě zoufale běhajících jedinců vysilujících se popobíháním mezi hráči soupeře. Končí to totální vyčerpaností, jak jsme viděli v případě halfbeka Coufala.
Proto je mi z adorace reprezentace, a to jak ze strany fanoušků, novinářů i politiků, de facto po nahodilém penaltovém rozstřelu, krajně trapně. Jásání nad srdíčkem přece nemůže zastínit hrozivý výkon mužstva, s kterým na MS (pokud nedojde k zázraku a nějak se nezmění) nemáme nárok uspět.
