Článek
Na jedné straně hrdost, radost a chuť zatleskat. Češi zase jednou ukázali, že když jim někdo šlápne na kuří oko, dokážou se semknout rychlostí blesku. Na straně druhé se mi ale v krku usazuje taková ta hořká pachuť, kterou důvěrně znám z devadesátých let, kdy jsme si leckdy naivně mysleli, že trh a dobrá vůle vyřeší úplně všechno od opery až po památkovou péči.
Občanská sbírka na oslavy 17. listopadu na Národní třídě vystřelila do stratosféry. Cílová částka padla za pár hodin, lidé sypou stovky i tisíce a v komentářích se to hemží vzkazy, které panu ministru kultury Otovi Klempířovi přejí ledacos, jen ne klidný spánek.
Skvělé gesto, řeknete si. Občanská společnost žije, nenecháme si vzít své symboly, nafoukanému ministrovi jsme ukázali záda a svobodu si oslavíme za své. Jenže já se obávám, že ten, kdo si v této chvíli mne ruce nejvíc, sedí právě v křesle Nostického paláce na Malé Straně.
Představte si ten ministerský stůl. Úředníci přinesou ranní svodku tisku a ministr, který ještě včera čelil vlně oprávněné kritiky za to, že škrtl podporu pro klíčový svátek naší moderní demokracie, se najednou musí v duchu chechtat. My jsme mu totiž právě dali do ruky ten nejgeniálnější argument, o jakém se populistickému aparátu ani nesnilo.
„Podívejte se na ně,“ řekne s bohorovným klidem do nejbližší televizní kamery. „Oni ty naše peníze vůbec nepotřebují. Celou dobu křičí, jak bez dotací zahynou, a pak lusknou prstem a za odpoledne mají na účtu miliony. Vždyť si to ta pražská kavárna a jejich kamarádi umí zaplatit sami, tak proč bychom jim na to měli dávat peníze ze společné kasy?“
A část národa, která do divadla a do galerií nechodí a 17. listopad vnímá jen jako volný den na nákupy nebo rytí zahrady, mu ještě zatleská. Z dotačního škrtu se rázem stane ctnost a z arogance moci legitimní úsporné opatření.
Jenže peníze ze státního rozpočtu nejsou žádné Klempířovo kapesné, které by mohl blahosklonně rozdávat svým kamarádům a odpírat těm, kteří se mu nelíbí. Jsou to naše daně. Peníze nás všech, včetně těch, kteří teď posílají další pětistovku ze své zdaněné výplaty, aby zachránili akci v centru metropole.
Platíme si stát mimo jiné proto, aby pečoval o kulturu, o historickou paměť, o hodnoty, na kterých tahle země stojí. A když stát v této roli selže, respektive když ji jeho momentální správce z čisté zvůle sabotuje, my mu přispěcháme na pomoc a jeho povinnost zacálujeme podruhé. Je to obdivuhodné, ale politicky neuvěřitelně krátkozraké.
Především je v tom ale ukrytý obrovský háček, který v euforii z vybraných milionů málokdo vidí. Sedmnáctý listopad je totiž absolutní výjimka. Je to ikonické datum, nejsilnější symbol naší polistopadové svobody, událost s obřím mediálním dosahem, za kterou stojí desítky známých osobností a která se odehrává v kulisách rozzářené Prahy.
Poslat peníze na Korzo Národní je společenský postoj, je to sexy, je to způsob, jak dát režimu jasně najevo nesouhlas. Člověk pošle pětistovku (tedy stejnou částku, za kterou Ota Klempíř poskytoval své služby někdejší StB, jak se všeobecně ví), klikne na sociálních sítích na sdílení a má pocit, že udělal něco pro republiku a ještě u toho vyvětral odkaz Václava Havla. Fajn, to beru. Ale co bude dál?
Co se stane příští rok na jaře, až stejný ministr začne systematicky škrtat jinde? Co se stane, až vezme dotace malému nezávislému festivalu alternativní hudby někde v moravském městečku? Kdo uspořádá bleskovou sbírku pro regionální galerii současného umění, která drží kulturní život v severočeském okresním městě s dvacetiprocentní nezaměstnaností?
Kdo se složí na vydání nekomerčního překladu náročné filozofické knihy nebo na literární časopis, který čte patnáct set lidí v celé republice? Kdo zachrání malé loutkové divadlo hrající pro pár desítek dětí v pohraničí, až mu na ministerstvu řeknou, že si na sebe má vydělat prodejem vstupenek za tržní ceny?
Na tyto věci se miliony během jednoho odpoledne nevyberou. Nemají za sebou televizní štáby, nemají v zádech sentiment sametové revoluce ani marketingovou mašinérii. Tyhle projekty prostě potichu zhasnou. Zavřou dveře, doprodají poslední zásoby papíru, umělci půjdou dělat copywritery nebo jezdit s dodávkou a v regionech zůstane kulturní pustina.
Jediným povoleným, protože podporovaným uměním bude dechovka na náměstí zaštítěná panem hejtmanem a dotovaná z ministerského fondu pro „tradiční hodnoty“. A až se někdo ozve, pan ministr se jen usměje a připomene: Vždyť jste si minule poradili sami, tak se snažte.
Vytváříme nebezpečný precedens, kterým státu vzkazujeme, že se může vyvázat ze své odpovědnosti za kulturu. Odpovědnost za kulturu není žádný socialistický přežitek, ale základní znak vyspělé evropské civilizace.
Když jedu pracovně, za uměním nebo za muzikou do Francie, Německa nebo Rakouska, vidím, jak si tamní samosprávy i státy váží i těch nejmenších kulturních buněk, protože vědí, že právě ony tvoří podhoubí svobodného myšlení a kritického rozumu. U nás se z podpory umění stala sprostá nadávka a z ministerského křesla beranidlo proti všemu, co přesahuje obzor průměrného normalizačního estrádního humoru.
Je skvělé, že Národní třída v listopadu potemnělá nezůstane. Přijedu, půjdu tam, zapálím svíčku, vzpomenu si na všechny ty ideály, se kterými jsme kdysi cinkali klíči, a budu mít radost, že kolem sebe vidím spoustu svobodných a odhodlaných tváří. Ale až budu stát u té zdi s pamětní deskou, budu mít v kapse zatnuté pěsti.
Protože skutečný boj o naši kulturu a svobodu se neodehrává v tom, jestli zvládneme jednou za rok vybrat pár milionů na jeden večírek na Národní. Ten skutečný zápas nastane ve chvíli, kdy budeme muset obhájit právo na existenci pro všechny ty neviditelné, tiché a křehké věci, které žádnou masovou sbírku nikdy nerozjedou. A tam už nám nadšení a platební karty stačit nebudou.
