Článek
Demokratický politický systém založený na spravedlivé soutěži politických filosofií vychází ze zjištění, že mezi nimi nelze najít žádnou privilegovanou, která by byla ostatním nadřazená, jinak řečeno, která by měla mít „vedoucí úlohu ve společnosti“[1]. A zároveň žádná z nich principiálně není schopna obsáhnout všechny záležitosti, žádná z nich není „úplná“. Kolektivní dobro není jen jedno, je pluralitní, jsou jich desítky a stovky, možná tisíce. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého zlé. Co je pro jednoho prioritní, to je pro jiné nepodstatné. Ve volbách si vybíráme filosofii[2], která se bude používat ve stanoveném období k řešení těch otázek, které nemají expertní řešení, kde je třeba politicky rozhodnout[3].
Úkolem demokratického systému je minimalizovat napětí, redukovat nespokojenost ve společnosti. Každé napětí je drahé. Konsensuální společnost prosperuje. Politikové mají mít denně před očima, že musí hledat taková řešení, která jsou přijatelná pro co největší část společnosti. Často to nakonec vypadá jako kompromis. Ve Švýcarsku se dokonce mluví o „konkordanční“ demokracii. Slovo „konkordanční“ pochází z latinského con = spolu a cor = srdce. Hledají řešení, které srdcem podpoří maximum obyvatel. Znamená to, že nestačí většina jednoho hlasu nebo jednoho procenta. Diskuse nekončí prosazením většinového názoru, ale až teprve tehdy, když je ověřitelné, že už nelze získat další podporu veřejnosti, že už neexistuje žádná menšina, která by byla v řešení zásadně přehlížena. V parlamentním hlasování se to projevuje třeba dvoutřetinovou většinou a také absencí legislativního spěchu – zákony se projednávají roky, aby měl každý dost času a příležitostí probrat téma se svým voleným parlamentářem[4].
Příkladem může být právě aktuální problém čtyř procent stejnopohlavních párů. Mají mít přednost před čtyřmi procenty katolíků? Má mít rovnost přednost před respektem k náboženskému vyznání? Má přednost několikatisíciletá tradice, nebo revoluční nadšení? Úkolem parlamentu není najít kompromis, se kterým jsou všichni nespokojeni, diskuse musí trvat tak dlouho, až se najde řešení, které nevadí ani jedné z dotčených menšin. V tomto případě takové řešení existuje, ale média neposkytla dostatek prostoru, aby se o něm veřejnost dozvěděla. Náš Parlament nediskutuje o politice, diskutuje o zákonech. Kreativní diskusi jsme měli v politice naposledy v devadesátých letech minulého století. Jiným příkladem může být regulace chovu psů ve městech, také má stejný počet zastánců i odpůrců.
Ústava v článku 5 říká: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“
Demokratické politické strany soutěží v předkládání řešení, nikoli ve zvýrazňování problémů. Opozice se snaží prokázat, že umí vymyslet, napsat, předložit a odůvodnit návrhy, které jsou lepší než co navrhuje koalice, že umí pro své kvalitní návrhy domluvit podporu i navzdory opoziční nevýhodě. To je kvalifikace k tomu, aby příště taková opozice vyhrála volby. Soutěžní disciplína je schopnost navrhnout a domluvit takový kompromis, který snižuje napětí.
Samozřejmě existuje druhá možnost opoziční činnosti, která nepředkládá řešení, která vytvoří takové napětí, že je společné úsilí v jakékoli oblasti nemožné. Kdysi to u nás vyjádřil jeden nepříliš inteligentní politik politikou „nulové tolerance“- napětí rostlo před volbami i po volbách a dotyčný politik nakonec skončil nepříliš důstojně způsobem, který českou politiku hodně poškodil. A jeho pokus o návrat jenom prokázal, že si to česká společnost pamatuje.
Podobnou situaci máme i nyní. Obstrukční praktiky vystrašily obyvatelstvo natolik, že se musí obávat nejhoršího a v důsledku toho naše domácí spotřeba stagnuje, občané považují za nutné šetřit. Důsledkem aktuální „nulové tolerance“ hnutí ANO je pokles životní úrovně, a to dokonce i jejich voličů.
Násilí se páchá nejen se zbraní v ruce v hlavním městě, ale i v rámci politického soupeření při diskusích v Parlamentu. Revoluční strany vycházejí z axiomu, že je třeba co nejvíce zvyšovat napětí, vyvolávat spory a konflikty, komplikovat nalezení řešení. Porušují Ústavu. Doufají, že nastane revoluce, nějaký převrat. A převrat neznamená střílení z „Auroury“, převratem může být i vyvolání takové krize, která zablokuje fungování ústavních orgánů. Revoluční politika je typická pro marxistické strany. Když nebude po našem, tak uvidíte! Klement Gottwald to vystihl mistrně: „Budeme štvát hladové dělníky proti fabrikantům, domkáře proti velkostatkářům, vojáky proti generálům.“
Před lety se v médiích objevila tato věta: „Nulová tolerance či obstrukce nemohou být uplatňovány dlouhodobě, jinak dochází k paralyzování Parlamentu, potažmo i vlády, a k oslabování důvěry veřejnosti v politický systém jako takový.“[5]
Atmosféra nulové tolerance nás už jednou přivedla k politickému patu, česká společnost má na základě historických zkušeností dobře vycvičený instinkt za takových okolností dokonale vyvážit podporu ve volbách. Zatím jsme neomylně na cestě k takovému patu. Ale není vyloučeno, že se volič poučí ještě o něco hlouběji a nebude už destruktivní politiky volit.
------------------------------
Hesla: obstrukce, tolerance, vedoucí úloha strany, pluralitní dobro, politická filosofie, napětí ve společnosti, konkordanční demokracie, efektivita parlamentu, partnerství a manželství, katolická církev, násilí v politice, Klement Gottwald, politický pat, volby.
-------------------------------
[1] Víra v nějakou privilegovanou filosofii bývá doprovázena přesvědčením, že existuje nějaký „vědecký světový názor“, nějaké „expertní řešení“, že se volá po „odbornících“. V politických otázkách jsou odborníci vyloučeni, rozhodují filosofie. To, co lze rozhodnout expertně, vůbec nemá být v působnosti politiků. Často se na odborníky odvolávají strany, hnutí a média, které nemají pevnou filosofii.
[2] Smutné je, když politická hnutí žádnou filosofii nemají, vůbec by neměla kandidovat.
[3] Smutné je, že politikové čím dál tím více rozhodují o věcech, které mají administrativní řešení, a naopak úředníci rozhodují místo politiků.
[4] Příznakem marxistického vidění politiky je volání po tom, že Parlament má být „efektivní“, že musí zákony schvalovat rychle. Je to očividné úsilí omezit fungování demokracie. Ústavní právo záměrně vytváří zdlouhavý legislativní proces, aby umožnil demokratickou komunikaci mezi občany a jejich volenými zástupci. Čím déle se zákony projednávají, tím lépe. V Habsburské monarchii se například občanský zákoník připravoval sto let, takže po schválení může dalších několik set let fungovat.
[5] Český rozhlas a Referendum uvádějí stejný text.
