Článek
Pro přehlednost, abych to nekomplikoval, vycházím v tomto článku ze specifikací konzervativismu podle Rogera Scrutona.
Zmatek nad zmatek
V poslední době mnoho současných politiků zatoužilo vypadat jako konzervativci. Zdá se, že ani oni, ani veřejnost, nemají jasnou představu o tom, co konzervativní filosofie ve skutečnosti obnáší. U nás zmatek rozšiřuje na jedné straně souběžná existence Mladých konzervativců, což je ‚záloha‘ ODS inklinující v některých případech dokonce k Rajchlovi, na druhé straně paralelní existence Konzervativní strany, která sice hlásí skutečné hodnoty klasického konzervatismu, ale jejíž viditelnost je minimální.
Ke konzervativcům se chce patřit se svým institutem také Václav Klaus, který obhajoval okupaci Krymu v roce 2014 tvrzením, že to byl vynucený tah a Putinovu agresi v roce 2022 vysvětloval tím, že chudák Putin je Otloukánek a chudák se jen pokouší o rekonstrukci mocenského uspořádání. Za konzervativce se zároveň prohlašuje Andrej Babiš se svým hnutím, který za nemravného zneužívání Jezulátka převlékl kabát a opustil své levicové voliče. A nezapomeňme na jejich společného přítele Viktora Orbána, který orientuje Maďarsko na východ. Mnozí považují za konzervativce dokonce Vladimíra Putina.
Dalším častým omylem je mechanické rovnítko mezi křesťanstvím a konzervativním programem. Křesťanství není politický program a každé náboženství v politice vede k fundamentalismu. Demokratický stát potřebuje odluku od církví.
Jiní pak vidí konzervatismus jako prostou snahu vrátit čas zpět do minulosti. Jakoby v roce 1923 někdo navrhoval obnovení habsburské monarchie. Politika nesměřuje do minulosti, zabývá se budoucností.
Prostě zmatek nad zmatek.
Jak se pozná konzervativní politika?
K předním hodnotám konzervativní politiky patří především respekt k rovnováze, která se vyvíjí přirozeným způsobem. Tato rovnováha nese v sobě moudrost empirických prvků, jež nelze jednoduše vymyslet za psacím stolem a mnohdy je ani nedokážeme racionálně uchopit. Odtud pramení důsledný respekt ke zvyklostem, pravidlům a zákonům – což platí i pro úctu k mezinárodnímu právu.
Konzervativci usilují o kontinuitu, odmítají za všech okolností revoluční převraty, odmítají každý „inženýrský“ pokus předělávat svět radikálními metodami. Všechny revoluce vedou k despotismu, bez výjimky působí více škody než užitku. Kontinuita a přirozený vývoj jsou pro budoucnost nesrovnatelně důležitější než plánování revolucí. Konzervativci se proto staví proti myšlenkám na zachraňování zeměkoule nebo přírody prostřednictvím regulací a zákazů. Spoléhají na odpovědnost jednotlivců a ohleduplnost vyplývající z jejich hodnotové orientace v konkrétních situacích. Spontánní mezilidské vztahy jsou pevnějším základem pro budoucnost než roztříštěná společnost udržovaná pouze pomocí zákonů.
Etické zásady jsou efektivnější než zákony. To neznamená, že by konzervativcům na přírodě nezáleželo, prosazují jiný postup – eticky odpovědné chování je účinnější než regulace. Mnozí lidé nekradou ne proto, že jim to zakazuje zákon, ale protože to považují za nesprávné. Mnoho lidí by se chovalo k přírodě mnohem ohleduplněji, kdyby jim to nepřikazoval zákon. Právo nastupuje až v případě, že etické zásady selhaly. A čím více se zákonodárci pokoušejí uzákonit morálku, což z teoretických důvodů nejde, tím více oslabují váhu etických principů.
Konzervativci odmítají, že by se dala vybudovat ideální společnost. Člověk má sám od sebe sklon ke zlu, nezávisle na vnějších podmínkách. I kdybychom vytvořili ideální podmínky, stále bude existovat zlo a nespravedlnost. Podstatou svobody je to, že mám možnost jednat úplně špatně a zároveň mám možnost rozhodnout se pro morálně správnější variantu. Aby byl člověk svobodný, musí mít právo jednat špatně. Konzervativci odmítají, že by bylo možné dobro přikázat. Dalo by se říci, že hájí „právo dělat vlastní chyby“. A také si za ně nést odpovědnost. Jinak řečeno odmítají, aby někdo někomu přikazoval dobro. A jsme u problému dobra v politice!
V politice platí základní demokratická premisa: dobro je pluralitní. Nikdy neexistuje pouze jedno dobro. Nelze vymyslet kritérium, které by při politickém rozhodování jednoznačně učilo, co je dobré. Kdyby to šlo, nepotřebovali bychom demokracii — rozhodovali by odborníci.
Jenže vláda má při rozhodování tisíce možných variant. Názory mohou být rozdílné. Co jeden považuje za dobré, to je pro druhého nepřijatelné zlo. Zatímco například jeden požaduje za správné pravidelné příspěvky na stravování, druhý je odmítá, nebo se stejnou logikou trvá na příspěvcích na knihy. Není jenom jedno dobro, ale jsou jich tisíce. V tom spočívá problém kolektivního rozhodování. Na rozhodnutí, kde existuje jedno jediné nezpochybnitelné kritérium, určující, co je dobré, nepotřebujeme vládu, to mohou a mají dělat úředníci. A naopak situace, kdy máme tisíce možných rozhodnutí a žádné obecné kritérium, musíme zvolit jednu z politických filosofií (a těch jsou desítky). Když se omezíme na jeden filosofický názor, najednou jako zázrakem má otázka zřetelné rozuzlení, které je podle této filosofie správné. Proto by měli občané z politické soutěže automaticky vyloučit hnutí a strany, které nemají svou autentickou politickou filosofii – jsou totiž k ničemu. Kdysi se tomu říkalo „nepolitická politika“. A s největší pečlivostí by měli vyloučit strany, které si o sobě myslí, že mají patent na dobro.
K pluralitnímu dobru patří pravidelné rozhodování ve volbách o tom, jaké politické filosofii dáme na čtyři roky příležitost. Politická filosofie jako základ rozhodování nemůže být nahrazena žádnou jinou aktivitou, jakou je byrokracie, justice či občanský aktivismus. Ani vládou odborníků. Ani „makáním pro lidi“.
Konzervativci odmítají oprávnění státu vychovávat obyvatelstvo. Stát totiž neví, k čemu je správné vychovávat, neví, co je dobro. A naše historie dvacátého století ukazuje, kolikrát se mohou kritéria měnit o sto osmdesát stupňů. A to i kritéria stanovená odborníky. A za absolutně nepřijatelné považují konzervativci pokusy vychovávat obyvatelstvo prostřednictvím zákonů, kterými stát jedno konkrétní dobro přikáže všem. Může to být green deal, plastové lžičky, žárovky, může to být povinná solidarita, může to být nadřazenost vědy nad všechny jiné pohledy na realitu, mohou to být zákazy různých doposud běžných výrobků. Regulace nevychovávají, naopak snižují odpovědnost konkrétních osob. Likvidují cíleně právě tu část lidského jednání, kdy člověk něco nedělá ne proto, že to zakazuje zákon, ale prostě mu to nedovoluje svědomí, likvidují lidi, které k řadě aktivit vede jen slušné vychování a pevný hodnotový systém. Kontinuita, zvykové právo a tradice jsou vždycky efektivnější než pokusy vychovávat prostřednictvím zákonů.
Kromě toho přeregulované prostředí degraduje právní vědomí. Když je regulací tolik, že je nemohu za celý život ani přečíst, nebudu respektovat žádnou z nich. Končí princip „neznalost zákona neomlouvá“, protože neznalost je univerzální a týká se najednou všech předpisů. Degradace respektu k právu je opakem toho, oč konzervativci usilují. Řešení přeregulovaného prostření nespočívá v porušování zákonů, ale v jejich dodržování, při kterém se ukáže, kde regulace nefunguje, a to umožňuje její změnu a přirozený vývoj. Revoluční metody nepřinesou zlepšení, ale poškodí podmínky rovnováhy a zhorší situaci. Poškodí i budoucí vývoj. A deregulace je vždy násobně dražší a časově náročnější, než bylo vytvoření původního předpisu, a mívá mnoho nežádoucích průvodních dopadů. Přeregulace zákonitě vyústí v krizi.
Protože demokracie je založena na soutěži, považují konzervativci úctu k férové soutěži za posvátný princip. A to jak v politice, tak na trhu. Vyznávají, že na spravedlivé soutěži je postavený celý vesmír, dá se říci, že platí od částicové fyziky, přes astronomii, chemii, biologii až po přírodu jak ji známe. Jen člověk se umí tomuto principu protivit. Spravedlivá soutěž je předpokladem pro dosahování rovnováhy a kompromisů, a pro přirozený vývoj. Nikdy nemůže být nahrazena plánováním, regulacemi cen či kvótami.
Ke konzervativní politice patří také důsledné odmítání marxismu, protože je založen na diskriminačních principech odvozených od třídní teorie. Marxistické učení o nesmiřitelném třídním boji nadlidí, kteří mají vedoucí úlohu, proti buržoazii, kterou chtějí vyhladit, je dokonalým ekvivalentem nacistických rasových zákonů, podle kterých árijská rasa nadlidí vyhlazovala židy. Šíření marxismu by mělo být trestné, stejně jako šíření Hitlerových publikací. Je to popření principu férové soutěže, popření úcty k člověku. Diskriminace na základě třídního učení (a obecněji i pozitivní diskriminace) likviduje férovou soutěž a je vždy namířena proti demokracii. Je s podivem, že bojovníci za lidská práva tuto očividnou diskriminaci stále ignorují.
Pro konzervativce je typický patriotismus, za jednu nejdůležitějších hodnot považují obranu státu. Bezpečnost vyfutrovaná zbraněmi zajišťuje podmínky pro nerušenou kontinuitu vývoje, vytváří základy pro stabilní zahraniční politiku a posiluje přirozenou autoritu pro zahraniční obchod. Obrana země patří k hodnotám, za které má smysl položit život. Konzervativci zároveň odmítají nacionalismus a jakékoliv agresivní vlastenectví – to jsou směry protiřečící přirozené kontinuitě.
Je pochopitelné, že také odmítají jakoukoli regulaci, která by měla přerozdělovat přistěhovalce. Mimochodem, v česko-německé deklaraci jsme vyhlásili, že už nikdy nepodpoříme jakékoli nucené přesídlování. Zdá se, že ani u nás, ani v Německu už nucené stěhování lidí příliš nevadí.
Pro konzervativce je ekonomika důležitá, ale není prioritní. Blahobyt a ekonomický růst je příjemný, není však úběžníkem politiky, není cílem, není posláním státu. Odmítají princip, že „účel světí prostředky“, odmítají utilitarismus a cynismus spotřeby, protože vnímají podstatnější priority. Stát jako takový má smysl a plní podstatnou roli v našem nevědomí (národní archetypy). Proto konzervativci odmítají teorie o tom, že suverenita státu je přežitkem. Podrývání autority státu může vyvolat neskutečné problémy včetně války. Války nevznikají kvůli respektu k suverenitě, ale naopak v důsledku nerespektování role, jakou má suverenita v lidské psychice.
Dalším úkolem státu je garance spravedlnosti, která je bez výjimky stejná pro všechny, zejména pro politiky. A spravedlnost musí být bezprostřední, nesmí se táhnout desetiletí. A nejde jen o soudní spravedlnost. Pokud setrvání některého politika nebo úředníka zpochybňuje funkci, kterou zastává, měl by v zájmu respektu k institucím odstoupit (stejně to deklaruje britský etický kodex pro veřejnou správu – politiky i úředníky). Morální principy jsou v tomto smyslu nadřazené soudní spravedlnosti. Zájem státu na důvěryhodnosti státních orgánů a institucí je pro zachování kontinuity prioritní. A zpochybnění orgánů státu narušuje princip dělby moci a ústavní rovnováhy. Je-li některá z ústavních mocí zpochybněna morální pověstí nějakého představitele, je zpochybněna rovnováha moci.
Konzervativci také vycházejí z toho, že vlastnictvíje starší než existence státu, a proto je zásadním úkolem státu vlastnictví chránit.
Konzervativci z mnoha důvodů předpokládají pokorujako nutnou podmínku pro politickou činnost. Odmítají představu, že politik je z nějakých důvodů váženější než ostatní, odmítají povýšenost. Není náhodou, že pýcha bývala prvním ze sedmi smrtelných hříchů – znehodnotí jakkoliv úžasné zásluhy, znemožňuje sebereflexi. Varují před pokušením odvozovat své sebevědomí od zastávané funkce nebo od veřejného obdivu a potlesku. Varují před pokrytectvím, které není podloženo vlastním autentickým uplatňováním stejných etických zásad jak v politice, tak ve vlastním životě. Varují před zapíráním a zastíráním chyb, které politik udělal. Není-li pravdivost, pokora a poctivost neoddělitelnou součástí celého života, stěží lze očekávat, že se pak objeví v politickém působení takového člověka.
Političtí transvestité
Mnozí politikové nám nyní předvádějí něco jako „travesty show“. Převlékají se za konzervativce. Nevynikají celoživotním respektem k morálním zásadám, pokorou, pravdomluvností a poctivostí, schopností přiznat chyby. Nejsou konzistentní v názorech. Jediným motivem je pro ně touha dostat se k moci. Přetvářka je pro ně elementárním marketingovým trikem. Konzervativní hodnoty pro ně nejsou celoživotní orientací, nepromítají se do jejich soukromého či podnikatelského života. Jiní zase náruživě a halasně deklarují, jak jsou konzervativní, aby tím zamaskovali svá fatální selhání, která nechtějí přiznat.
Je nepochopitelné, jak mohou lidé převlečení za konzervativce navrhovat regulaci cen (energií i zboží). Je nepochopitelné, jak může někdo, kdo o sobě tvrdí, že je konzervativec, slibovat státní podporu každému, kdo si o ni řekne. Věta vládního představitele „makáme pro lidi“ je popřením konzervativní filosofie, vláda podle konzervativců není určena k tomu, aby makala pro lidi, má hájit zájmy státu. Zájmy lidí vůči vládě má totiž hájit parlament. Jen v marxistickém pojetí státu vláda dělá za státní peníze dobré skutky.
Je nepředstavitelné, že by údajný konzervativec řešil pandemickou situaci totálním „lock downem“ a mnoha dalšími zákazy (dokonce protiústavními), místo aby poskytl veřejnosti všechny informace a aby všechna opatření založil na osobní odpovědnosti každého jednotlivce. V každé obci jsou jiné podmínky a z ministerstva to není možné zohlednit, důsledkem je více škod, než užitku.
Je nepochopitelné, že zdánliví konzervativci se pokoušejí přikázat dobro (tedy svou představu jediného dobra) formou zákonů a předpisů a orwellovského dohledu, dnes už digitálního.
Tito transvestité tak často lžou, že už dávno ztratili veškerou důvěryhodnost. Je nepochopitelné, že nemají v úctě férovou soutěž, že mluví o „zakleknutí“ na nesympatické konkurenty. Je nepochopitelné, že političtí travestité dokáží setrvávat ve funkci, i když jsou vyšetřováni a trestně stíháni. V podstatě tím rozvracejí ústavní systém.
Zároveň je nepochopitelné, že někteří podvodní konzervativci svolávají demonstrace a že na nich v „politickém převlečení“ řeční. Politik přece ovlivňuje dění svými myšlenkami pronesenými v klidu, svou přirozenou autoritou, a ne pouličními akcemi. Pokud mají tak slabé zakotvení vlastních hodnot, že se musí opírat o davy na ulici, vůbec by se do politiky neměli pouštět.
Je nepochopitelné, že naši transvestité léta nerespektovali slib, že dáme každý rok alespoň 2 % domácího produktu do vlastní obrany. Bezpečnost je přece základem. Slib plnili jen z poloviny. Je nepochopitelné, že nyní v době zvýšeného rizika, ještě k tomu kritizují výdaje na obranu, kterými se Česká republika snaží alespoň zmírnit jejich dřívější selhání.
Je nepochopitelné, že se prolhaní rádoby konzervativci scházejí na konspiračních schůzkách, na kterých plánují revoluční svržení vlády. Opět tím ukazují, že je jim bližší marxismus než konzervativní politická filosofie.
Je nepochopitelné, jak může jistý „transvestita“ prohlásit o „mimořádně blízké“ Ukrajině, že „získala sympatie oranžovou revolucí“, že je „suverénním samostatným státem“, protože se „vyrovnala s rozpadem Sovětského Svazu“, takže si „otevřela cestu k otevřené pluralitní společnosti, demokracii a hospodářské prosperitě“, a všechny ujistit, že „podporuje myšlenku perspektivního členství Ukrajiny v NATO i v Evropské unii“, jelikož je to „logické završení pozitivních změn, které na Ukrajině probíhají“, a je to „garance pevného zakotvení Ukrajiny v dnešním světě“, aby o několik let později prohlašoval, že důvodem ruské agrese jsou obavy „z obkličování svého teritoria členskými státy NATO“, že „Ukrajina nebyla za třicet let schopna vytvořit reprezentativní vládu … proto nemohla provést elementární politickou a ekonomickou transformaci, kterou po komunismu neprovést bylo osudovou chybou“ a že „rozšiřování NATO až k hranicím Ruska vedlo k neklidu a zvyšování nervozity“. Buď platí jedno, nebo druhé.
Je nepochopitelné, jak může někdo odsouhlasit závazek green dealu, aby se vzápětí prohlásil za odpůrce toho, co schválil. Mohl a měl vědět, že je to špatný návrh a měl ho vetovat. A pokud k tomu neměl sílu, měl odstoupit.
Je nepochopitelné, že političtí transvestité v různých oblastech žerou Putinovu propagandu i s navijákem:
a) Hodně dlouhou dobu rozdmýchává Putinova propaganda spory v desítkách jiných zemí a jedním z témat je například svazek homosexuálů. Sám Putin se mnohokrát vyjádřil, že to je ústřední bod, jímž se liší od takzvané západní civilizace. Političtí transvestité si myslí, že když bojují proti homosexuálním sňatkům, že budou vypadat jako konzervativci. Jenže to by museli být konzistentně poctiví v osobním životě, v podnikání i v politické činnosti. Konzervativní hodnoty nepodpoří pokryteckým a nevěrohodným bojem za údajně tradiční rodinu, když jsou sami fakticky nebo skutečně rozvedení, někteří vícenásobně. A někteří svou rodinu nebo dokonce děti ničí.
b) Transatlantická civilizace určitě není dokonalá, zaslouží si kritiku. Ale je otevřená pro diskusi. V USA také mají své „politické transvestity“, kteří chtějí vypadat konzervativně, a v důležitém okamžiku svým jednáním popřou a zradí konzervativní hodnoty. Ale ani to není důvodem, abychom akceptovali Putinovu propagandu a jeho konspirační teorie.
c) Je nepochopitelné, že někteří transvestité věří Putinovským pokusům dehonestovat ukrajinského prezidenta na základě předsudků, které se opírají o dávné události, na kterých se vůbec nepodílel.
d) Je nepochopitelné, že někteří transvestité velebí nynější diskontinuitu vývoje na Slovensku. Domnívají se, že to je obrat správným směrem.
e) Je nepochopitelné, že politikové převlečení za konzervativce vzhlížejí k Putinovi, že by snad mohl nějak zachránit západní civilizaci před pokrokářstvím či progresivismem. Nebo, že by mohl někoho zachraňovat před evropskou integrací. Je to v rozporu s konzervativním patriotismem, je to v rozporu s konzervativní odpovědností. Takové zápasy si musíme vybojovat sami.
f) Je nepochopitelné, jak může jeden politický transvestita u nás prohlašovat, že nechce volby, že chce revoluci. Dokonce vyhrožuje blokádou ústavních orgánů. Takový politik nejenže nepatří na pravici, nepatří ani do veřejného prostoru.
g) Je nepochopitelné, že nějaký transvestita podepíše Lisabonskou smlouvu, aby ji potom léta úporně kritizoval. Pokud věděl, že je špatná, měl raději odstoupit než ji podepsat. A pokud později dlouhodobě odmítal spolupracovat s těmi, kdo se věnovali analýze toho, co je v Lisabonské smlouvě špatně a co by se s tím dalo dělat, pak tím potvrdil, že příliš konzervativní není. Ztráta důvěry z toho plynoucí právem zpochybňuje všechny jeho dřívější zásluhy.
h) Je nepochopitelné, že političtí transvestité stále ospravedlňují, okupaci Krymu. Vypadá to, že fandí Putinovi. Ani do nebe volající barbarství Putina je nepřesvědčí, že Putin skrz naskrz není ani trochu konzervativec.
Naši transvestité neprokázali v pravé chvíli odvahu udělat, co je správné. Skutečným konzervativcům by v takové situaci slušela omluva a přiznání chyb. Zapírání je z převleku za „travestitu“ jen usvědčuje.
Závěr
Když se rozhlédneme po dnešním světě, vidíme spoustu politiků přeoperovaných na konzervativce. Konzervativců moc není.
Nevím, jestli on sám sebe považuje za konzervativce, ale Volodymyr Zelenskyj hájí zásadní konzervativní hodnoty proti bezpráví, hájí spravedlnost, hájí vlast proti agresi, hájí svobodu svého národa, klade důraz na obranu, hájí principy mezinárodního práva a kontinuity, hájí právo dětí na výchovu u svých rodičů a rodinu jako takovou, hájí životy ohrožených lidí, prosazuje potrestání zločinců. „Raději zemřít než se Putinovi podrobit.“ To je typické konzervativní krédo. Ve správné chvíli udělal, co je správné. Na rozdíl od našich „politických transvestitů“.
