Článek
Ve vědě, v politice, v umění, v literatuře, v žurnalistice a všude jinde platí zásada: ten, kdo něco objeví, popíše to nebo zpracuje jako první, je považován za autora. Ten, kdo totéž udělá později, je – není-li diletant – povinen uvést, že cituje, přebírá nebo rozvíjí cizí myšlenku. A když to neuvede, je plagiátor.
Úkolem médií je mimo jiné pečlivě sledovat, kdo přichází s vlastními nápady a kdo pouze kopíruje. Zvláště by měla kontrolovat, zda velké politické strany nekradou nápady těch malých. Je to totiž povinnost médií daná Ústavou, konkrétně článkem 5, který zakládá náš politický systém na soutěži politických stran, bez ohledu na jejich velikost.
Proto je naprosto nepochopitelné, že u nás některé politické strany před volbami váhají se zveřejněním svého programu, přestože ho mají už dávno hotový. Volební program totiž není pětiletý plán, kde se po letech odškrtává, co se „splnilo na 120 %“. Budoucnost je nepředpověditelná – a kdo tvrdí opak, lže. Každá vláda nakonec řeší úplně jiné situace, než jaké měla původně v plánu. Vláda, která by se rigidně držela svého programu bez ohledu na nyní tak turbulentní vývoj událostí, by jen zaostávala za dějinami – a možná právě proto dnes zaostáváme.
Smyslem volebního programu je ukázat, jak se politická filosofie dané strany projevuje na konkrétních příkladech. Na jejich základě si volič může odvodit, jak bude ta strana řešit nečekané úkoly, jejichž počet dávno převažuje nad vším předvídatelným. Skutečnou zárukou pro voliče tedy není program, ale politická filosofie.
Strany, které žádnou filosofii nemají, se však často uchylují ke starému triku komunistických vlád – odškrtávání splněných bodů plánu. Už jsme se empiricky přesvědčili, že to vede k úpadku a zaostávání. Naopak strany, které předkládají svou filosofii na konkrétních příkladech, bývají připraveny využít příležitosti, které přicházejí jednou za sto let.
Druhým důvodem, proč co nejdříve zveřejnit svůj program, je soutěž. Kdo zveřejní své nápady dříve, je jejich autorem. A když jeho myšlenku někdo jiný opíše? Tím lépe! Potvrzuje se tím, že myšlenka obstála v soutěži.
Když dnes některé naše strany – nejspíš poprvé v dějinách demokracie – tvrdí, že otálejí se zveřejněním svého hotového programu, aby jim ho někdo neopsal, buďme si jisti, že to jsou blázni. Jako kdyby někdo učinil objev hodný Nobelovy ceny, ale raději by ho nepublikoval. Cenu tak zaručeně získá někdo jiný. Nebo jako sportovec, který při závodech vítězí, ale před cílovou čárou se zastaví – aby vyhrál někdo jiný.
