Článek
Psal se rok 1988, byl jsem žákem osmé třídy a užíval jsem si zjištění, že „ženský jsou skvělá věc“ (cituji hlášku Karla Rodena jako kapitána Tůmy v populárním filmu „Copak je to za vojáka“). Mí vrstevníci a já nějaký čas předtím jsme si užívali popu socialistického typu a nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo vzápětí stát. Vlastně za to může Mikrofórum, které jsem pravidelně poslouchal a díky němu jsem slyšel „Immigrant Song“ - první skladbu Led Zeppelin, která se ke mně dostala. Nedlouho potom následoval i profilový pořad. Náhle už nic nebylo tak, jako dřív.
Objektivně řečeno, Led Zeppelin sehráli roli finálního impulzu, který spouští pomyslnou lavinu. Víceméně ve stejném období jsem přišel na chuť Beatles, přesněji jejich ranému písničkovému období, abych později naplno propadl kouzlu jejich pozdní tvorby (o tom možná později v samostatném článku), lehkou masáž jsem absolvoval od Olympicu a Katapultu, ovšem jeden z nejsilnějších zlomů pocházejících z domácích končin byl bezpochyby Citron a zásadní deska „Plni energie“ (Radegast ještě chvíli čekal ve frontě).
Vůbec první metalový koncert, kterým jsem byl zatím nesmělým, a ještě trochu dětským (a neplatícím) účastníkem, bylo open-air vystoupení slovenských Krakatit v kempu Duchonka, kde jsem se ocitl s rodiči na dovolené. Pop se odebral na smetiště dějin, tedy přesněji řečeno na dlouze dočasné období. Vedle Mikrofóra nelze opomenout Triangel. V tomto televizním pořadu se začaly pravidelně objevovat první dobové klipy (mimochodem na svou dobu velmi povedené) rockových a metalových kapel jako Motorband, již zmíněný Citron, Kern, Titanic, Metalinda, Tublatanka a především Arakain.
Zdálo se, že se mé kroky budou ubírat přímým směrem k co nejdrsnějším riffům, jenže to by se do situace nesměli vložit Led Zeppelin a nezamíchat karty velice zásadním způsobem. Dílem náhody se mi jeden z kamarádů svěřil, že cosi podobného má jeho táta ve skříni a že je toho tam hodně. Ani ne za dva týdny jsem od nich odcházel vybaven kazetovými kopiemi „Jedničky“ a „Dvojky“ s příslibem pokračování – ovšem s podmínkou, že mám úkol vše pozorně naposlouchat a podrobně sdělit své dojmy. Tatínek ovšem ještě nevěděl, co ho za krátkou dobu čeká, jinak by tuhle ďábelskou podmínku vůbec nevyslovoval. O dva týdny později ho z mých výkladů a rozborů musela brnět hlava jako po sedmi kolech s Mikem Tysonem.
Ale zpět na jeviště základní školy, přestavení pro obveselení nic nechápajícího publika začíná! Jako extrovert a v zásadě i komik jsem si svou vášeň samozřejmě nenechal pro sebe. Tolik nechápajících obličejů v jedné třídě nebylo ani po výkladu látky rovnic o dvou neznámých. I kdyby se mému radostnému monologu nedostalo jediného slova odpovědi, bylo mi jasné, že žádného bratra ani sestru z mokré čtvrti v tomto ohledu nezískám.
Spíše to vypadalo, jako bych do školy přinesl sirky, škrtil Červenku nebo plánoval hodit dýmovnici do ředitelny. Takto jsem byl jen zádumčivý…zvláště po výchovné besídce, kdy do školy dorazil hudební novinář a vykládal nám dvě hodiny o muzice. Pro spolužáky ukrutná bžunda, pán pojal výklad od lesa a hlavně s dechberoucím profesionalitou. Měl neskutečný přehled a mé spolužactvo protáhl prakticky vším od swingu a rock ´n´ rollu po tehdejší trendy a prakticky nic nevynechal.
Mělo to pouze jeden problém a za něj ten pán rozhodně nemohl – na komerční disko popěvky nedošlo, takže závěr byl jasný a očekávaný. Devadesát devět procent třídy bylo totálně otrávených a v jejich hlavách uzrála zákeřná myšlenka předhodit mě jako kuriozitu panu žurnalistovi jako partnera v diskuzi s cílem uštědřit mi ťafku a pořádně se při tom pobavit, když už to byla dvě hodiny taková pruda. Zazněla smrtící výzva: „Chcete se někdo na něco zeptat? Určitě přece nějakou muziku posloucháte, mládeži.“ Už si nepamatuji, který milý „kamarád“ tu větu pronesl, ale třídou se ozvalo: „Tady je jeden, poslouchá nějaký Led Zepelýn!“
Pán se rozzářil jak Buddha, takovou radost jistě nečekal, a byl to možná jeho největší úspěch minimálně v rámci jednoho pololetí. Spolužáci měli radost, že jsou zbaveni nepříjemné povinnosti pokládat dotazy, pán měl radost, že se objevil odlišný jedinec a já měl rovněž radost, že můžu poprvé sdílet pocity z netuctové a jedinečné hudby. Moje role třídního exota byla tímto potvrzena. Z neustálých poznámek mých drahých vrstevníků na mou adresu jsem sice byl poněkud zádumčivý, ale ne na dlouho. Kámoši ze třídy totiž měli starší sourozence…ti jim zanedlouho řádně vysvětlili, zač jsou v Havaně doutníky.
Jak už jsem zmínil, moje cesta k metalu obecně nevedla přímo. Je dodnes klikatá jako alpská silnice a má své klidné, rovné části, stejně jako náročné terénní úseky a temná zákoutí, která ústí do krajiny bez svodidel a směrových ukazatelů, kde se musím řídit podle řekněme vnitřního hlasu a zapomenout na manuál a navigaci. Zde je start a cíl zároveň, odtud jsem vyjel a jsem se rád s úctou pravidelně vracím – díky Led Zeppelin.
