Článek
Co čekat od kapely, která má za sebou padesát pět let od debutového alba a vše podstatné už řekla v období, kdy většina z nás ještě ani netrénovala na soutěž o nejrychlejší spermii? Určitě nic převratného, DEEP PURPLE už vzhledem k jejich věku nepotřebují dělat revoluci a už jen prostý fakt, že stále s evidentní chutí hrají a točí nová alba, je pozoruhodné a vždy se jedná o událost, ať si o nich myslíte cokoliv. Když už jsem zmínil otázku věku, a nemyslím to nijak přezíravě, spíše jako výraz obdivu a respektu k elánu, který pánové stále mají – věkový průměr kapely se tentokrát výrazně snížil. Stevea Morse, který s kapelou prožil velmi dlouhé období počínaje albem „Purpendicular“, nahradil o generaci mladší kytarista Simon McBride. Právě on, díky své muzikantské inteligenci a vytříbenému citu pro ducha hudby DEEP PURPLE, skvěle zapadl do sestavy a jeho výraz se více blíží stylu spíše Ritchieho Blackmora, než svého předchůdce.
„=1“ určitě nevzniklo z ničeho a samo o sobě, linie vytýčená „Purpendicular“ je jasně slyšitelná a musím se přiznat, že jako v dětském věku odkojená osoba na „In Rock“, „Machine Head“ a období s Davem Coverdalem a Glennem Hughesem jsem na novodobou éru DEEP PURPLE koukal zčásti skrz prsty. Bavit mě začala až po poměrně dlouhém čase a musel jsem si obrazně nafackovat za svou nafrněnost, protože toto období není vůbec špatné a o ztrátě času nelze hovořit už vůbec. Záleží jen a pouze na tom, jak k DEEP PURPLE budete přistupovat. Pokud jedete striktně stylové gamechangery a všechno staré pro vás nemá cenu, pravděpodobně vás „=1“ asi nenadchne. V případě, že máte jako posluchač volnější přístup a stylový přesah, nastává zcela odlišná situace. „=1“ je naprosto pohodové, kvalitou vyrovnané a odzbrojujícím nadhledem disponující album. Duch sedmdesátých let se prolíná albem jako jasná cesta a ve spojení se současným zvukem a svěžími nápady vytváří velmi podmanivou atmosféru, která má stále čím překvapit, zvláště když nejdete prvotně po formě a šablonách. Elegance a ušlechtilá fazóna je vlastně typická pro všechny z třinácti skladeb a je vlastně jedno, pro kterou si zrovna podle momentální nálady sáhnete.
„=1“ začíná zvolna a poměrně opatrně, i když zdání může klamat. „Show Me“, i když není žádný bombastický otvírák, příjemně šumí a jiskří. „A Bit On The Side“ už přidává na razanci a rozdává jeden výživný moment za druhým a s definitivní platností chytá posluchače z krk, a by ho jako štafetu předala následující „Sharp Shooter“. To je stále ještě pouze zahřívací kolo, „Portable Door“ je bez přehánění hit se vším, co k tomu patří – silný nápad, chytlavá melodická linka a kopec svěží energie, což lze říci o „Old – Fangled Thing“, jen s tím rozdílem, že v tomto případě dochází na volnější kompozici a kytara a hammondky mají o dost více prostoru pro dovádění. Poetická „If I Were You“ a především „Pictures Of You“ citelně rozšiřují šíři výrazového záběru alba a jeho emoční obsah. „I´m Saying Nothin´“ jsou typičtí současní DEEP PURPLE, pohupující se s jistotou ve vlastních vodách a pozvolna košatě rozvíjející základní téma. Další hitová pecka, to je „Lazy Sod“. Je vlastně naprosto úžasné zjistit, jak čerstvě zní DEEP PURPLE v roce 2024 a kolik energie z nich stále srší, což je případ i „Now You´re Talkin´“, kdy DEEP PURPLE hřmí jako za starých časů. „No Money To Burn“ se noří zpět do tradičních hard rockových vzorců, které naprosto nádherně vytahují vzhůru melodické kličky a temnější atmosféra. Baladická „I´ll Catch You“ mi působí mrazení za krkem a když dojde na emotivní kytarové sólo, nemám co řešit. „Bleeding Obvious“ se valí směrem k závěru s odzbrojující elegancí, veličinou, která je charakteristická i pro komplet celé album. Jsem překvapen a velmi potěšen. Všichni za jednoho – tak si vysvětluji šifru „=1“.
