Článek
Bruceovy sólovky jsem měl vždycky rád. K „Tattoed Milllionaire“ jsem měl zprvu takový nijaký vztah, ovšem časem jsem k ní cestu taky našel. To, co se dělo po vydání „Balls To Picasso“, by místo mě mohli vyprávět formou workshopu na téma „dočasná psychická pominutí studentů vysokých škol“ mí drazí spolužáci ze školy. Následně už to šlo jak na drátkách – co album, to nával adrenalinu a kopec radosti. Zpětně samozřejmě hodnotím Bruceovu diskografii výrazně střízlivějším pohledem, to ale zhola nic neznamená vzhledem k objektivní kvalitě všech alb do jediného. Možná teď už předposlední deska „Tyranny Of Souls“ mi šmakuje vůbec nejméně, ale i tak se jedná o velmi solidní materiál.
Skladby na „The Mandrake Project“ dával Bruce dohromady postupně během svého fungování s Iron Maiden a rozhodně se nedá říct, že by zrovna pospíchal. Pauza mezi „Tyranny Of Souls“ a „The Mandrake Project“ činí dlouhatánských devatenáct let. Čím byla mimo jiné způsobena, nechme stranou, myslím, že to víme v podstatě všichni. Podstatný je obsah aktuální desky a ten rozhodně stojí za nějakou tu pozornost. Je totiž jinačí než desky předchozí, přestože je už na první poslech jasné, kdo ji spáchal.
Koncepční příběh srážky alchymie a exaktní vědy je snad vůbec nejpestřejším Bruceovým albem. Razance a melodika předchozích alb k sobě přibrala silnou hard rockovou stopu a výsledkem je velmi zajímavý zvukový a výrazový záběr, který žádné album předtím prostě nemělo. Úvodní „Afterglow of Ragnarok“ sází na starou známou kooperaci Bruce / Roy Z, vzápětí ale bude všechno trochu jinak. „Many Doors To Hell“ už má silný „párplovský“ ocásek především díky klávesové sekci. Zní to jako hammondky, ovšem zase takový exprt nejsem, nicméně hitový potenciál vybuchuje naplno. „Rain On The Graves“ dominuje strašidelná atmosféra a klasické rockové pojetí. Silný refrén má sílu vás vystřelit na oběžnou dráhu. „Resurrection Man“ tak trochu klame tělem, vypadá jako soundtrack k béčkové gangsterce z jižní Ameriky, případně by se hodila k „Pulp Fiction“. Jenomže…pak se z Jekylla stan Hyde – skladba se překlopí do zatěžkaného rytmu a temné nálady. Taková veletoč formy a nálad se ani snad nedá předem očekávat, nicméně skladba i tak drží pevně pohromadě. Pomalé skladby byly vždy Bruceho parketou, což jasně potvrzuje „Fingers In The Wounds“. Skladba s jistotou opanuje velmi široký prostor, opět mám pocit, že poslouchám jednu s titulních filmových melodií, ideálně během závěrečných titulků. A helemese, tohle přece znám! „Eternity Has Failed“ (s lehkou změnou názvu) se již vyskytla a mejdnovském „The Books Of Souls“. Zde už věčnost selhala, zatímco předtím se ještě spekulovalo, že by selhat mohla. Sólová verze je jinak zaranžovaná a působí vzletnějším a odlehčenějším dojmem, určitě se nejedná o skladbu v úloze montážní pěny. Silná ozvěna „Accident Of Birth“ nebo „Chemical Wedding“ zaznívá v „Mistress Of Mercy“. Syrová, valivá a razantní skladba opět obsahuje typicky silnou melodiku, takže dost dobře je na světě další hitovka. Lehoučká a průzračná balada „Face In The Mirror“ může budit dojem chudého příbuzného mezi Bruceovými baladami, ovšem co jí schází na bombastičnosti, to bohatě vynahrazuje decentní atmosférou a elegantní lehkostí, jako předehrou ke strhujícímu vypravěčskému finále. „Shadow Of The Gods“ pozvolna graduje za procítěného Bruceova zpěvu pouze za doprovodu klavíru do mocného závěru, kdy dochází na vynikající syrový riff se silou bouracího kladiva. Závěrečná „Sonata (Immortal Beloved)“, to je velkolepé finále celého příběhu. Nikam se nespěchá, s klidem a rozvahou se odvíjí poslední dějství. Skladba pozvolna nabírá na síle a pak stejně pozvolna mizí za obzor.
Tohle není album ke konzumaci vestoje z papíru, žádný burger z některého z mnoha fastfoodů. Tohle je zcela odlišná kategorie – album poslechové, které se posluchači za pozornost a soustředění umí bohatě odměnit. Vzájemná soudržnost alba jako celku skladbám nebrání vydat se vlastní cestou a předat vlastní svébytný příběh, který pak dohromady tvoří část příběhu velkého. A to není jen tak, tomu se totiž říká kumšt.
