Článek
I o místní pacienty se tam pěkně starali, ale asi jen Satyjce radiolog slíbil, že až si lékařka prohlédne rentgenový snímek, zavolá, a tak jsme tam nemuseli na výsledky čekat. Satyjka se mohla mezitím jet osprchovat a vzít si jiné oblečení než to, ve kterém za deště a v blátě spadla z motorky. Ruku, kterou si narazila vlastně o ostrov Nias, měla zavázanou kompresním obinadlem, které měla do té doby na koleni, a tedy při ruce.
Tak. Doufám, že jsem dostatečně přilákal Vaši pozornost, ale jestli se chcete dozvědět, co se Satyjce stalo a jak, musíte se k tomu dočíst.
To bylo tak:
Přistáli jsme na jihu ostrova ve městě Teluk Dalam ráno, vyspalí a odpočinutí z kabiny, kterou jsme si poprvé vůbec koupili na cestu lodí. Zatím jsme vždy, a to mnohokrát, spali na palubě, na karimatce, matraci či jen tak.
Měli jsme dokonce zabukovaný guesthouse, takže jedna moje část prskala: „No, to už si můžete rovnou koupit kufr na kolečkách!“, a s naprostým opovržením spíš vyflusla, než dodala: „Turisti!“ Chvíli jsem pozoroval, jestli se nás některá jiná moje část zastane, ale nestalo se tak. Jedna se již dívala vpřed, zvědavá na dobrodružství, jiná se těšila na snídani a několik se stydělo. Bylo to tedy na mně.
„Ty máš strach, že když to začneme dělat takhle, tak že skončíme jako nějací důchodci, viď?“, oslovil jsem ji. A trefil jsem se. Objevil se ten strach za zlobou. Strach z toho, že se stáří připlíží skryté právě za pohodlím, strachem, jistotou a bezpečím. Sebere barvy, zvuky a vůně a nechá černobílý obraz a pak jen zrnění…
Musel jsem v uklidňování pokračovat.
„Rozumím tvému strachu a chápu, že se bojíš,“ předl jsem s účastí. „Ale nejen tady na ostrově nás čeká ještě spousta dobrodružství a je moc dobře, že jsme se na ně vyspali, uvidíš!“, dodal jsem, a to jsem ještě netušil, jakou mám pravdu.
Hostel Salty Dog bylo takové trochu komunitní místo. Poflakovali se tam tři dobrovolníci z Evropy a několik dalších mladých zápaďáků. Nias je totiž proslulý i svými vlnami. Dá se tam dobře surfovat a některé oblasti, jako třeba zátoka Sorake, jsou v této komunitě proslavené.
Ostrov je velký asi jako kraj v Čechách a kromě vln má nejzajímavější původní vesničky, jaké jsme zatím v Indonésii viděli, a záviděníhodné sbírky starých šutrů, megalitických kamenů, důmyslně ukrytých ve vnitrozemí.
Jako první jsme navštívili vesničku Hilisimaetano a byl to dobrý tah. Je méně známá, ale má vše, co taková správná niasská vesnička na jihu má mít: desítky speciálně tvarovaných domů postavených vedle sebe, jeden větší náčelnický na nejlepším místě, kamenná křesla, kde zasedala rada, a rituální kousek zdi, přes kterou přeskakovali kluci do dospělosti.
Kromě toho také děcka, co si hrají na návsi, staroušky, co posedávají ve stínu, a mnoho mladších žen a mužů, co spěchají kolem v každodenním shonu života.
Do vesnice se vstupuje branou po kamenných schodech a je vidět, že bývala dobře opevněná.
Šest ze sedmi Niasanů jsou protestanti a sedmý buď katolík, nebo muslim. Po celém ostrově jsou proto rozesety kostely a kostelíčky. Jeden byl i před vesnicí Hilisimaetano a v neděli ráno se z něj ozýval zpěv.
Vešli jsme a našli farářku, jak se pokouší udržet pozornost desítek dětí u náboženství. K tomu jí pomáhaly: kreslené pohádky promítané na zeď, elektrické varhany s varhanicí, její náctiletý syn vyprávějící z Bible, několik starších holek, které překvapivě málo syčely na ty malé, aby byly ticho, a její mikrofon.
I tak to byl s neposedností prcků nerovný boj.
Náš příchod jí moc nepomohl. Ale pak si na nás děti zvykly a nakonec to byla koupel v dětské radosti a v duchovním nadšení pastorky.
Takto občerstveni jsme se zvědavostí následovali vyšňořené dospělé do jiného kostela na hlavní nedělní bohoslužbu.
Sál měl zaplněnou stovku plastových židlí a dominovalo mu pódium přes celou čelní stěnu. Vlevo byla kapela včetně aparatury, bicích, elektrických kytar a patřičných reprobeden. Napravo byl taneční prostor pro tři mladinké tanečnice a uprostřed pultík kazatelky – pěvkyně, za níž stáli její ministranti a zároveň zpěváci dalších hlasů.
Byla to show!
Všichni jsme stáli, strženi hlasem a nadšením kazatelky. Houpali jsme se, vlnili, tleskali, a když bylo nadšení moc, ulevovali jsme si výkřiky Haleluja!
Ta ženská byla úžasná, muzika hlasitá a řízná, slečny mladé a ladné.
Na pódium pak přišla skupinka mužů s kytarou a i to se dalo. Celý dojem trochu pokazil až strejda, který nás pak od řečnického pultíku nějakou dobu strašil, spílal nám a vyhrožoval a se vztyčeným prstem káral a napomínal.
Sice jsme mu nerozuměli, ale abychom si dojem z bohoslužby nezkazili, nechali jsme ho prskat a šli oblaženi předchozí zkušeností ven z kostela, do zeleně džungle, která je také Jeho oslavou.
I tím jsme byli připraveni na návštěvu vesničky Bawömataluo, která je navštěvovanější, ale i zachovalejší. Vede k ní několik desítek schodů a náčelnický dům je opravdu impozantní. Také tam již vybírají vstupné a půjčují tradiční oblečky na selfie. Všem nástrahám jsme se vyhnuli a byli odměněni pozváním jednoho staršího pána k němu domů, po příkrých schodech mezi kůly, jak se do tradičních domků vstupuje.
Půjčil nám výbornou knihu se spoustou fotografií v angličtině o Niasu, a když jsme si ji v klidu prohlédli, ukázal nám dům, ve kterém žije jako před 300 lety, kdy byl postaven, a pochlubil se třemi vystudovanými dětmi a synem, co učí surfovat na Bali. Jeho žena doprovází poslední studující dceru v Jakartě a on vydělává na Niasu. Přispěli jsme mu koupí dvou tradičních dřevěných figurek.
Když jsme pomalu opouštěli vesnici, mohli jsme si vyfotit i mladíka, který právě přeskakoval rituální, dvoumetrovou zeď.
V minulosti by ještě někomu uřízl hlavu i s jednou rukou, aby se lépe nesla, a mohl z něj být válečník.
Niasané byli obávaní válečníci, neblaze proslulí lovci lebek, a uříznutá lidská hlava byla symbolem schopností a odvahy. Dospělosti a prestiže. Bez ní se kluk nemohl ženit, nedal se postavit dům nebo vztyčit menhir.
Niasané věřili, že uříznutím hlavy si podrobí ducha oběti a ten jim musí sloužit, ochraňovat je nebo jejich majetek. Být lovcem lebek bylo respektované zaměstnání, a tak se celý ostrov v tropickém ráji stal permanentní válečnou zónou, kde mohla být uříznuta hlava muži nebo ženě prakticky kdykoliv. Každý mohl být také chycen a prodán do otroctví. Vesnice se spojovaly do koalic a ty zanikaly a domlouvaly se jiné.
Holanďané, tedy jejich Královská nizozemská indonéská armáda, kompletně dobyli ostrov až v roce 1914, a to za cenu těžkých ztrát. Na jižní opevněné vesnice museli použít dělostřelectvo, dobyté vypálit, donutit domorodce postavit jiné u cest v nížinách, zakázat války a řezání hlav a odvést desítky náčelníků do vyhnanství – a pak byl teprve klid zbraní. Po zničené kultuře zůstali ztracení obyvatelé, kterým se zhroutil svět.
Ale od roku 1865, v bezpečí přístavního hlavního města, na tuhle příležitost čekali misionáři.
Domorodci zažili, jak jejich krutí bohové prohráli, a tak přišlo období Velkého pokání (1915–1925). Obyvatelé pálili sošky předků, kteří je neochránili, veřejně se vyznávali ze svých hříchů a v pláči prosili Ježíše o odpuštění. Během deseti let se stali křesťany a jsou jimi dodnes.
Tak a teď pozor. Pokud kohokoliv z Vás, čtenáři, napadala při čtení hodnocení jako barbaři, divoši či jiná ještě horší, připomeňme si, že v době, kdy Niasané prožívali Velké pokání, v Evropě zuřila první světová válka, za pár let byla druhá, takže proti nám byli slavní lovci lebek neškodní hračičkové a mnohé národy (viď, Vladimíre Vladimíroviči) se k Pokání nedostaly dodnes a barbarství pořád glorifikují.
Ale zpět k našim průzkumům ostrova.
Dalším cílem byl jeden z nejzachovalejších náčelnických domů na ostrově ve vesničce Hilinawalo Mazino.
Je stále obývaný a pán nás pozval dovnitř, kde se také skoro nic za posledních 300 let nezměnilo. Bylo horké poledne, ale tenhle dům měl ještě střechu z listů ságové palmy, kterou slunce nemohlo rozpálit tak jako ostatní plechové. Otevřená část střechy a žebrované průhledy místo oken umožňovaly vzduchu, aby příjemně proudil a ochlazoval interiér.
A mě napadlo, že když se budou místní snažit po několik generací, možná postupně vymění původní domy za ty zděné s plechovou střechou, koupí si pak klimatizaci, a když budou pravidelně platit elektřinu, tak jim to taky takhle pěkně ochladí. Jen nebudou mít ten čas. Jen si tak sednout a pozorovat moderní shon.
Ještě ten den jsme se vypravili za další specialitou Niasu – megalitickými kameny.
Zvyk vysekat a z lomu v džungli do vesnice na kopci dotáhnout obrovský kámen, tedy megalitická kultura, místním vydržel staletí. Byla živá ještě na začátku minulého století, které se už v Evropě jmenovalo století mazaných pístů. Menhir, který tady potkáte, může být starý stovky, ale i tisíce let.
V průvodci jsme se dočetli, že ve vnitrozemí je místo se spoustou takových starých šutrů. Že to ale bude taková paráda, jsme nevěděli.
Cesty na ostrově jsou všech možných kvalit, jaké vás napadnou, a některé ještě mnohem horší. Z mapy se to nedá vyčíst.
Ta k megalitům v Tundrumbaho byla celou cestu dobrá, až chybělo jen posledních 5 kilometrů.
Zmizel asfalt, ale zdramatizovalo se stoupání a klesání. Najednou před námi byly jen vymleté rokliny z kamenů místo cest, ze kterých monzunové deště udělaly koryta potoků.
Kdybychom před pár dny nový skútr neohoblovali o Trans-sumatranskou magistrálu, vůbec bych se neodvážil pokračovat. Motocykl poskakoval z balvanu na balvan, zapadal do rigolů, dorážel tlumiče na drc a sem tam se v jiskrách prodíral vzhůru či sunul dolů.
V okamžiku, kdy už jsme cestu chtěli vzdát, dojeli nás dva místní chlapíci a vedli nás. Pak jsme nechali motorku v kopci a došli posledních pár set metrů pěšky.
Stálo to za to.
Našli jsme zbytek vesnice, která ve své době musela být jen těžko dobytelná. Na kopci, chráněna ze dvou stran příkrým svahem a se strmým vstupem, byla opravdovou pevností a na tohle místo indonéská vláda nechala natahat spoustu starých kamenů z okolních zaniklých vesnic. Rituální křesla náčelníků, menhiry, které sloužily k popravám nebo k sezení, pódia, na kterých tancovaly dívky a která se dala bubnováním rozezvučet, a sochy, které kdysi neochránily vesnice.
Všechno jsme si mohli prolézt a kluci nás i vybízeli, abychom si vyzkoušeli, jak báječně dodnes fungují. Kdo by odolal?
Pořád se vám to zdá jako ideální završení výpravy? No jo, ale pak začalo pršet. Smýkat se zpět po MOKRÝCH kamenech byl ještě další level motokrosových zkoušek.
Když motocykl padl na bok a Satyjka z něj na ruku, chybělo k asfaltu možná posledních deset metrů strmého kopce.
Satyjka plakala bolestí a báli jsme se, že ruka je zlomená. Hned za kopcem byla vesnice i s warungem (občerstvením), ale tam hrála tak strašně hlasitá muzika, že jsme jen oblékli pláštěnky a kalhoty a co nejrychleji jeli do města do nemocnice.
Měli pohotovost, rentgen a výsledek byl, že kost je „jen“ naštípnutá a sádra není třeba. Cena celého ošetření pro zajímavost: 315 tisíc IDR, tedy asi 400 Kč.
Druhý den jsme tedy odpočívali bincáním se na pláži. Vyzkoušel jsem si i surf, ale nemohu říct, že by mě to chytlo. Spousta vyčkávání, až přijde vlna, pak chvilka jízdy… a oproti tomu ostrov plný dobrodružství a historie, která pomalu mizí.
Nebylo to těžké rozhodování.
Hned den nato jsme se vydali k vodopádu a na další kopec s megality Tetegawo.
Tentokrát byly cesty milosrdné, příroda krásná a prastaré zbytky další vesnice zase plné artefaktů, které by závidělo kdejaké muzeum.
Věděli jsme, že architektura severního Niasu je jiná, a proto jsme plánovali cestu zpět na Sumatru z hlavního města Niasu Gunungsitoli. Domácí ze Salty dog hostelu nám koupil lodní lístky přes internet a my vyrazili na dvoudenní cestu na sever.
No jo ale… Nechal jsem zkontrolovat před odjezdem tlak v pneumatikách a ukázalo se, že zadní je od šutrů rozřezaná. V servisu sehnali jinou, ale ne stejnou, a opravář při výměně porušil nějaké čidlo a zbytečně komplikovanému Cédéčku začala svítit kontrolka motoru. Museli jsme do autorizovaného servisu, aby čidlo opravili, a než jsme vyjeli, bylo poledne.
Vynucené zdržení jsme využili k léčbě Satyjčiny tlapičky jídlovou homeopatií, tedy kuřecími pařátky. Už dlouho jsem je chtěl ochutnat. Pak už jsme mohli vyrazit.
Cesta se po 30 kilometrech asfaltu stala kamenitou. A začalo pršet.
Je pochopitelné, že menší část výpravy trvala na tom, že počkáme, až přestane. Zajeli jsme pod nejbližší střechu (to se tady v oblasti tropických dešťů smí) a dostali nejen hrnek kafe, ale i velký pytel na batohy, aby nám nezmokly. Dozvěděli jsme se, že pršet jen tak nepřestane a čekat je zbytečné.
Vyjeli jsme a ty jiné, kulaté, samostatně stojící severní domy jsme viděli i v dešti. Do tmy jsme byli rádi za půl cesty a jediný homestay, co tam byl.
Ráno naštěstí začala krásná nová silnice, a tak jsme dojeli až k pláži Tureleto, která vznikla během zemětřesení v letech 2004 a 2005. Dno moře se zvedlo o dva metry, vyzdvihlo na vzduch obrovské korály a vytvořilo novou lagunu. Jakýsi bazén klidné vody na kraji Indického oceánu.
Pak už jsme ten den stačili najít jen jeden tradiční domek, dojet do Gunungsitoli a ubytovat se nejdráž za celou cestu (za 300 tisíc, tedy 360 Kč) v hezkém hotýlku provozovaném vládou.
Na sobotu, kdy nám jel večer v deset trajekt zpět na Sumatru, jsme si naplánovali návštěvu jedné z mála zachovalých vesniček na severu a muzea kulturního dědictví.
A byl to dobrý plán. Ve vesničce je několik domů blízko sebe a je dobře vidět, jak důmyslné to byly pevnosti v dobách, kdy se krajem plížili zuřiví válečníci. Pokud obránci zatáhli dovnitř schodiště, měli útočníci jen málo možností, jak meči, šípy a oštěpy obráncům ublížit.
Mohutné kůly, na kterých domy všech typů na ostrově stojí, jsou vždy příčně vyztužené a odolávají dodnes zemětřesením, která mnohé moderní stavby nevydržela.
Muzeum předcházela dobrá pověst a nelhala. Popisky jsou i v angličtině, je plné historických předmětů, modelů původních domů i domů skutečných. Navíc se dalo v kavárně u přilehlé pláže povalovat až do večera, kdy jsme se směli nalodit.
A pak jsem seděl na palubě a psal všechna ta písmenka, která teď čtete. A pak byla klidná noc ve společném dormitory a pak ráno a pak svítání a já celou zprávu dopsal.
Zažili jsme nabitý týden na ostrově, a to ve více smyslech toho slova. Trajekt se blíží k Sumatře a my máme posledních pár dní před cestou domů.
Nechť jsou i vaše dny plné.
Satya a Yakeen
Spoustu dalších našich příběhů, mnohé načtené, dvě audioknihy najdete na:
Z
