Článek
Když se to zastavilo a lidé z nás Cédéčko sundali, byli jsme otřesení, já krvavý a oba se Satyjkou kulháme. Viník skuhral opodál a myslel, že má zlomenou nohu. Neměl. Ani my nic zlomeného nemáme.
Naposledy jsem děkoval všem, díky jejichž pomoci jsem vylezl na sopku Kerinci, a teď bych rád přidal díky našemu Andělu strážnému. Měl zase jednou pohotovost.
Na tak dramatické komunikaci, jako je Trans sumaterská silnice, to mohlo dopadnout MNOHEM hůř.
Tak DĚKUJEME ANDĚLI!
Kdybys nezasáhl, bylo by nám teď naprd, že jsme si tam někde daleko v Čechách vytvořili s mojí ženou to místo, kde jsme také doma, a nemohli bychom se tam, po obrátce na nejjižnějším bodu naší Sumaterské cesty, pomalu vracet.
Ale než Vám budu vyprávět, jak mi pak šila doktorka ruku a co bylo dál, nejdřív Vás musím chronologicky k naší nehodě dovést.
Takže, co jsme zažívali po výstupu na Kerinci.
Když představení nahoře na hoře skončilo, šplhali jsme zpět. Ke konci jsme již trochu škobrtali a pletly se nám nohy, ale večer jsme byli zdraví, i když unavení, na pokoji. Vyprali jsme kde co a ráno vyrazili ještě trochu jižněji.
Při cestě do Sungai Penuh jsem směl pomoci místním zemědělcům se sklizní skořice. Respektive s její přípravou na finální sušení. Takže od teď, kdykoliv si budete něco ochucovat skořicí, vězte, že je sice mikroskopická, ale větší než nulová možnost, že je to skořice, kterou jsem loupal.
Sumaterská skořice z této oblasti je totiž nejčastější, se kterou se v Evropě můžete setkat. Mladá žena se nechala ráda vystřídat u oškrabování vrchní části kůry a musím říct, že po 10 minutách jsem jí škrabku rád vrátil.
Jeli jsme dál na jih a bylo to horami a bylo to dobré a v Bangku dokonce velmi překvapivé. Nemohl jsem tehdy ještě vědět, jak poučné, možná až návodné.
Po celodenním přejezdu, (a za den se dá na motorce ujet maximálně 250 km, ale je to práce na celý den) jsem při hledání hotelu, při přejezdu silnice, přehlédl mladinkou motorkářku a zavadil o její skútr. Vybrala to, ale my jsme padli. Naštěstí ze skoro stoje a bez následků.
Stoupli jsme si stranou a já do překladače napsal, že je to moje vina a že zaplatím. Protože slečna tak 13-14 let se styděla, vyřizoval to chlapík kolem třicítky. Poslal ji zjistit k mechanikům, kolik by stála oprava jednoho plastu, co se uloupl. Měli zavřeno, a když i ti druzí, kam ji poslal také, tak pak řekla, že nechce nic, UKLONILA SE, VZALA MOJI RUKU, PŘILOŽILA SI JI NA ČELO a odjela.
Byl jsem tak zaskočen jejím projevem úcty k mým šedinám, že jsem jí ani nestačil dát nějaké peníze. Byla pryč.
Přespali jsme v Bangku a druhý den přes krásné kopečky pokryté čajovými plantážemi dojeli s přespáním v Kapahiangu do cíle.
Jako nejjižnější atrakci jsme si zvolili megalitické, tedy česky velkokamenné sochy, které se již 3, možná 4 tisíce let povalují kolem místa, kterému se dnes říká Pagar Alam.
Peskovali umělce jeho hloupější současníci za to, že místo práce tloukl do kamene? A obdivovali ho a podporovali ti moudřejší za to, že jim zprostředkovával možnost, jak přemýšlet o věčném zápase člověka s pomíjivostí či neovlivnitelnými silami přírody?
Jsme my lidé pořád stejní a je dodnes kámen jediné spolehlivě trvalé médium? I to nás napadalo při pohledu na člověka bojujícího s hadem nebo na hlavy s náušnicemi.
I kmen obývající tuto oblast má své původní domky a jeden jsme viděli v originální verzi v políčkách rýže a mnoho po cestě na motorce. Ty ale byly často vylepšovány přístavbou schodů nebo dolního patra.
Fotka dokumentuje, v jak neturistických oblastech jsme se pohybovali. Takhle se s námi loučila rodina, u které jsme si před odjezdem z Pagar Alam dali k snídani možná nejlepší lontong na Sumatře vůbec.
Ano, na 4° jižní délky jsme se otočili a teď už pár dní jedeme zase na sever k rovníku a pak do Medanu, odkud poletíme domů. Oni to asi tušili a loučili se s námi.
A tak jsme sjížděli, možná po měsíci z hor, na horkou placku jižní Sumatry. Mysleli jsme, že po jejím východním okraji dojedeme až do Medanu, a našli jsme si v této oblasti několik cílů. První byl cca 500 km daleko ve městě Jambi.
Byla to cesta na dva dny. Ale na Sumatře se nenudíte. Sumatra nabízí různé nečekané zážitky.
Jedeme například po lepší okresce džunglí a najednou 20 metrů před námi spadne přes celou silnici strom. Přesně mezi projíždějící motorky a několik aut. Všichni jsme zastavili a společnými silami strom odklidili ke kraji, spolu s usmívajícím se staříkem s motorovkou, který ho pokácel.
Nikdo se nezlobil, nenadával ani nevyčítal. Vždyť se nikomu nic nestalo a k čemu by byla nějaká zlá slova?
Možná i proto, že se po pár dalších metrech uprostřed džungle objevila obrovská nová nemocnice, která nabízela kdeco. Od rentgenu a CT přes dialýzu až ke kloubním náhradám. Samozřejmě včetně všech dalších obvyklých lékařských disciplín.
Vygooglili jsme, že vláda ji zde postavila jako základ nového kraje a vesnička o pár kilometrů dál je zárodek hlavního města. No jo, Indonésané z přelidněných měst a olejové palmy potřebují spoustu dalšího místa.
Pak už po celodenním motorkování, jsme dojeli do Jambi.
Starověká říše Šrívidžaja tady mezi 7. a 13. stoletím vybudovala na 12 kilometrech čtverečních slavné centrum vzdělání. A pak běžel čas a války a místo bylo opuštěné a do roku 1920 si ho vzala džungle zpět. Pak ho našli angličtí vojáci a dnes je z něj dobře udržovaný pomník pomíjivosti.
A teď se dostávám k Trans sumaterské dálnici, na které Jambi leží a po které jedeme třetí den. Je to dvouproudá silnice, kterou indonéští silničáři postupně betonují. Musí, původní asfalt vedro a zátěž nedává. Pokud ještě někde je, přes den, kdy je i 38 °C, na něm vznikají vlny, koleje až rygóly. Náklaďáky tady jezdí obrovsky přetížené, takže buď letí z každého vršíčku, nebo se s námahou sunou do sebemenších kopečků. Jak tu jsou díky betonování občasné uzavírky jednoho pruhu, auta tudy jezdí v zástupech. To se netýká motorek. Pro ty neplatí ani uzávěry. Ty v nekonečných proudech obklopují a protékají kolem a mezi kamiony, menšími náklaďáky a dodávkami. V tom se kupředu derou autobusy.
Naštěstí všude po jejích okrajích jsou místa jako toto na snímku. Dá se tam nejen najíst, ale dát si i šlofíka.
Jediný způsob, jak ujet 250 kilometrů za den, je využít každé možnosti k předjetí, protože kamióny i do malého kopečka jedou 30 a hrozně kouří. Ale proti jede se stejným úmyslem ta druhá polovina nepřeberného množství lidí a strojů a i oni chtějí předjíždět.
Nezbývá než vykukovat mezi auty, být připraven vystřelit, nebo se rychle schovat, když vystřelí jiný v protisměru, číhat a pak upalovat tak dlouho podél kolony, dokud to jde, a pak si vynutit mezírku. A do toho praží slunce, kouří motory a hospodyňky, které ráno a večer svědomitě pálí všechny plasty, co rodina přestala ten den potřebovat.
Po třech dnech v tom, co jsem popsal, jsme se rozhodli, že se vrátíme do hor, jen co navštívíme Národní park Bukit Tigapuluh, park 30 kopců. Našli jsme si informaci, že ve vesničce Rantai Langsat, jen 14 kilometrů po nezpevněné cestičce, nám poradí. Tam nám řekli, že jsme jediní cestovatelé, kteří se tam kdy zastavili, ale kontaktovali někoho v táboře v džungli a vysvětlili, jak tam máme jet. Zpátky na Trans sumaterskou dálnici a u kostela odbočit na vedlejší.
No a při odbočování přilétla motorka a místo cesty do džungle mne šila paní doktorka. Veřejně, před všemi ostatními čekajícími, takže se jí dívali pod ruce a vše v indonéštině společně diskutovali. Za ošetření a léky pro oba jsem zaplatil 300 tisíc IDR, tedy asi 360 Kč, a myslím, že tam zahrnula i toho, co nás srazil, protože ten nic neplatil.
V Indonésii není žádné pojištění, povinné ručení ani policie, co by se o nehody zajímala. Nikdo nemluvil anglicky a domáhat se kompenzace okamžitě a v hotovosti bylo zbytečné. Nechali jsme to být, tak jako ta slečna v Bangku, vděčni, že jsme naživu. Pán mi s poděkováním potřásl rukou a rodina si ho odvezla.
Oprava motorky je na nás.
Našli jsme si nejbližší autorizovaný servis a hodinu k němu jeli po, no hádejte, jak jinak, Trans sumaterské silnici. A tady musím veřejně říct, jak si vážím mé statečné ženy Satyjky. Ač sotva leze, vyšplhala se znovu za mě a jela. Satya je prostě báječná!
V autorizovaném servisu nám řekli, že když díly objednají, budou za 2 měsíce!! Ano, za 2 měsíce. Cédéčko není obvyklý motocykl a mají složitou byrokracii. Šéf servisu večer poslal ceny dílů z internetu a my to ještě další den ráno zkusili v neautorizovaném servisu. I tam by čekali na díly celé týdny. Tak nám zadarmo slepili rozbitý blinkr a taky teď víme, že celá oprava by neměla přesáhnout 3 miliony, tedy 3600 Kč. A to mluvím o výměně skoro celé kapoty.
Už si píšeme přes WhatsApp s majitelem, a tak nejnepohodlnější část, domluva náhrady, možná proběhne online.
A my jsme živí a za pár dní i přestaneme pajdat a historka, a mně pár stehů ze Sumatry, zůstane.
Děkujeme.
Satya a Yakeen
P.S.:
Milý brácho, když jsi v květnu na narozeninovém obědě říkal: „Motorka rovná se úraz!“, říkal jsem si v duchu: “ Aha, tak takhle přemýšlejí šedesátníci," a trochu jsem se u toho vevnitř poškleboval. No a měl jsi bohužel pravdu.
P.P.S.:
Jen pro vzdělané, sečtělé a Tebe, milý Julku,
parafrázoval jsem název Tvého strašného příběhu proto, že bych Ti přál, abys mohl místo toho psát o takových dobrodružstvích jako my, a je mi moc líto, že jsi musel žít v době, kdy se družilo zlo.
