Článek
Jak v sobě, vpravdě hrdinsky, nesla varování, přestože jejich poselství v češtině mohlo být srozumitelné jen hrstce obyvatel této planety. Králem této kategorie by mohlo právě teď být slovo „trampoty“. Ale možná si ho již brzy Američané převezmou a psané „trumpots“ bude, tak jako u nás, označovat potíže, problémy, těžkosti, ale OBROVSKÉHO rozsahu.
Tady v Indonésii se působení americké zahraniční politiky projevuje ve vedlejším efektu obrovskými frontami u čerpacích stanic, ale hlavně zuřivým kácením deštných pralesů. Indonéská vláda se totiž v reakci na ceny ropy způsobené válkou s Íránem rozhodla a před pár týdny nařídila míchat naftu 1:1 s produktem z palmového oleje. Státní rafinérie to nestíhají splnit, a tak vznikají fronty. Ale především je již teď zajištěný odbyt palmového oleje, garantován výkup, a tak se kácí, vypaluje a zasazuje. A k více jak 16 000 000 hektarům, což je dvojnásobná rozloha České republiky, přibývají další a další.
Plody palmy olejné
Tahle nafta, zvaná zde BioSolar, stojí 8,16 Kč! Čistá nafta je za 24 nebo lepší za 26 korun. Polovina z 288 miliónu obyvatel má plat nižší než 2360,- Kč měsíčně, ale jezdit chtějí všichni. Stojí tedy dlouhé hodiny ve frontě na levnou naftu. Za tyhle peníze by byly fronty i v Čechách bez ohledu na to, že medián čistých platů je u nás 15krát větší?
Takže klidně jezte sušenky a ostatní produkty s palmovým olejem. Jejich nejedení bude mít na klima této planety stejný vliv, jako když si všichni v Evropě koupíme elektromobily, tedy minimální.
Ale opusťme tohle existenční téma, protože Vám chci vyprávět, co jsme dělali a zažili do 30. července, kdy jsme v Panyabunganu a tedy i v půlce naší Expedice Moto Sumatra aneb Sumatra biasa, tedy Sumatra obyčejná, jak jí říkáme poslední dny.
Naposledy jsme psali z ostrova Simeulue. Tam jsme dojeli mírně rozlámaní ze spaní na matraci na palubě a v této kondici jsme se pokoušeli najít místo, kde postavit stan, co jsme si koupili pár dní předtím, abychom dokázali, že luxusní skútr nás nesvede k luxusnímu životu.
Najeli jsme asi 70 kilometrů, objevili jeden losmen (laciný hotel) v nezajímavé vesnici za 200 tisíc rupií a několik rezortů pro bohaté surfaře za 100 a více amerických dolarů. Obyvatelé těchto zařízení žijí naprosto odděleně od ostrovanů, přilétají nejčastěji letadly a jedí a dovádějí za vysokými zdmi hotýlkových komplexů. Zahlédnout se dají jen když přejíždějí k jinému breaku. Vlny Indického oceánu na západní straně ostrova jsou známe v jejich komunitě po celém světě.
Pak jsme se pokoušeli domluvit se starostou jedné vesničky, jestli bychom si mohli postavit na pláži u ústí malé říčky stan. Ale posílali nás pryč, nám bylo čím dál větší vedro, a tak jsme nakonec dojeli do hlavního města ostrova, do Sinabangu, kde jsme našli krásné bydlení za 150 tisíc a usídlili se tam.
Přivlastňovací zájmena jsou jako vlajky. Když je vztyčíme, mohou v nás vytvořit šalbu pocitu domáckosti, a za to jim patří dík, anebo nás oddělit, a na to si dávejme pozor. A tak jsme si v „našem“ losmenu našli na mapě „naší“ pláž jen 15 km daleko, ale na východní straně ostrova a ještě navíc v zálivu, kde vlnky byli jak v podolském bazénu. Jen pár minut po té, co jsme se usalašili pod stříškou u opuštěného bambusového plážového obchůdku, přijela paní, ze které se brzy stala „naše“ paní, a ta nám vařila kafíčka a nudle a poslední den nás „její“ muž rybář odvezl na půldenní šnorchlování k malinkému ostrůvku.
Jinak jsme brázdili ostrov na Cédéčku, viděli jeden vodopád, a dávali pozor, aby si místní nemysleli, že patříme k surfařům, do té „jejich“ party, protože tehdy jsme si pojmenovali, že nás zajímá Sumatra biasa, tedy obyčejná Sumatra, tak jak ji mají rádi „naši“ místňáci.
Pak se čas na ostrově naplnil a my, mírně připálení ze šnorchlování, zase rozložili matraci na palubě trajektu a ráno v 9 byli zpět na pevnině, což u Sumatry zní trochu relativně a ještě ten den ujeli 200 km do Dolong Sanggulu. Na Cédéčku to byla hračka i proto, že tahle skoro pobřežní silnice byla prázdná a my mohli pelášit a pak snadno i vystoupat do 1500 metrů nad mořem klikatkami v prudkém stoupání. Celou cestu jsme se pohybovali mezi křesťanskými Bataky a tím pádem spoustou kostelů a kostelíčků.
Další den začalo naše turné po horkých pramenech Sumatry, které trvá dodnes.
Vulkanické sirné lázně u Tarutungu byly důstojným začátkem. Staletí vytékání horké sirné minerálky, vytvořilo mírně zapáchající kopec a pod ním skupinu lázeňských domů. Našli jsme si nepěkný homestay hned vedle a prozkoumali kopec a naložili se do bazénu.
Voda byla tak horká, že jsme se nevydrželi dlouho povalovat a ještě ten den stihli plavání ve vlažné perlivé minerálce ve velmi lidovém koupališti o pár kilometrů dále. Prý jsou na této planetě jen dvě známá místa, kde vyvěrá teplá perlivá minerálka, jedno je ve Venezuele a druhé tam. No kdybyste tam byli, neřekli byste, že je to taková vzácnost. Jsou Indonésané tak skromní?
Ráno jsme si nařídli budíka na šestou a po vedlejších cestách, s Cédéčkem si můžeme vybírat, jaké chceme, jsme se vydali sem do Panyabunganu, kde teď jsme.
Při cestách po Indonésii nejde odhadnout, jak kvalitní budou. Vybrali jsme na mapě bílou, a byla to naprosto parádní uzoučká silnička s novým asfaltem, skoro prázdná, po které jízda připomínala lyžování, protože lyže i motorky se řídí podobným, skoro tanečním vlněním těla. A pak jsme najeli na okrovou, tedy na silnici o dva řády důležitější a byla rozbitá jak čeština puberťáků digitální generace a my museli hledat cestu mezi dírami, náklaďáky a v hlíně.
Vedlejší cesty vesničkami jsou roztomilé. Ty nejvíc vedlejší poznáte podle toho, že asfaltu není dovoleno zahálet když nic nejezdí. Je z větší části využíván k sušení kukuřice, rýže, kávy a ostatních plodin. Místní prostě bezstarostně drolí klasy v sedě na plachtách a usmívají se na nás, co mezi nimi kličkujeme.
Před příjezdem do města, kde teď jsme, jsme ještě stačili navštívit jeden zkrocený vodopád, kolem kterého Indonésané postavili nebývale udržované koupaliště, s asijskou roztomilou dětinskostí ozdobené betonovými krokodýly.
Panyabungan nás překvapil nejhezčím a nejčistším hotelíčkem na naší cestě, možná jako dárek k polovině naší expedice, která bude zítra. (Ano zítra budeme mít před sebou již jen dalších 42 dní :-) Tohle město leží mezi dvěma částmi národního parku Batang Gadis a tam si chceme domluvit zítra trek. Nežijí zde orangutani, ale tygři a jiné kočky a je to park kam turisté moc nejezdí. Prý se vše domlouvá v kanceláři parku a ve vesnicích.
Jako trénink na to jsme si dnes dali výlet k vodopádu Sigala – gala. Nejprve jsme ale museli najít vesničku, ze které se tam dalo dojít. Íáček (tak říkáme AI) měl několik vzájemně si odporujících rad, ale pak jedna vyšla a jeden chlapík s vyšším společenským statutem víceméně donutil jiného, aby nás tam dovedl. Cesta začala úzkou betonovou cestičkou pro procvičení řidičských dovedností a pokračovala místy až lezeckými úseky k několika stupňovému vodopádu. 100 tisíc rupek nakonec způsobilo, že i na začátku nedobrovolný průvodce se s námi mile loučil.
Odměnou po džunglové rozcvičce bylo koupání v dalších termálních lázních. V Huta Raja vyvěrá vařící voda do místní říčky a vytváří tak velmi teplý mix. Tyto lázně se zařadili po bok jedněm v Mongolsku svojí obyčejností a lidovostí. Sumatra biasa, tak jak ji máme rádi.
Zítra jdeme domluvit trek do džungle, zvažujeme výstup na sopku, kam ale nesmějí holky, ale o tom všem příště.
Takže, nenechte se otrávit politiky, přivlastňujte si co Vám je milé, oddělujte se od toho co ne a věnujte se té části světa, která Vás baví.
Satya a Yakeen
Mnohem víc obrázků a dalších dobrodružství, mnohé načtené, najdete na: https://www.yakovo-blog.cz/
