Článek
Bylo pozdní léto, spíš k podzimu. Víkend jsme s manželkou trávili na chatě v Beskydech. Hned po příjezdu šla manželka jako vždy vybrat poštu a já jsem ze všeho nejdřív šel rozdělat oheň, protože v horách se v tuto roční dobu rychle ochladí. Náš pes, fenka německého ovčáka, o které jsem vám už psal, zjišťovala, co je nového v okolí chaty.
V 5l kanystru jsem měl připravený burčák z Pálavy. U ohniště stál napevno zabudovaný stolek. Na něj jsem kanystr položil a přichystal dvě sklenice z masivního skla. Na burčák v přírodě nejlepší nádobí.
A k burčáku se hodí tataráček. Měl jsem ho už namíchaný. Tataráček jsem připravil na talířek s vidličkou. V termoboxu byly ještě teplé topinky. K ohništi jsem rozmístil dvě polohovací sedačky. Oheň rychle plápolal, protože jsem měl u stěny chaty pod stříškou připraveno suché dříví. Čekali jsme na manželku v příjemném rozpoložení. Pes mi už ležel u nohou. Burčák jsem nalil do připravených sklenic.
Už z dálky jsem viděl, že je po pohodě. Manželka se blížila a v obličeji měla výraz Boha války z fresky ve Valdštejnském paláci. V ruce držela fakturu, kterou mi rázně předala. Asi k proplacení. Když jsem se do ní podíval, zašimralo mě kolem žaludku. Byla za elektřinu, s nehoráznou částkou k úhradě.
„To jsou ale gauneři,“ zajíkala se žena vztekem.
„Co když bych ji nechtě upustil do ohně,“ snažil jsem se vtipkovat, i když ani mě do smíchu nebylo. Ale jak se říká, dokud nejde o život, jde vlastně o …“
„Prodáme to tady,“ zaznělo rezolutně z něžných úst mé ženy.
„No určitě, celé roky se těším až půjdu do důchodu, abych měl čas na chatu a teď když se to blíží, tak chatu prodáme.“
„V důchodu si nemůžeme dovolit držet takhle drahou nemovitost.“
„To ti radši koupím petrolejku a necky na nádobí.“
„Nádobí se mylo ve škopku, to bys taky mohl vědět.“
„No já jsem myslel, že bychom se v nich taky mohli vykoupat,“ nasadil jsem naivní masku v obličeji, ale žena měla opravdovou zlost. Když šlo o rodinné finance, šly všechny žerty stranou.
„Dáme si burčák?“ podával jsem ji nalitou skleničku. Po burčáku vždycky zjihne.
„Co to tady cinká?“ Oba jsme zpozorněli.
V tu chvíli mi to došlo. Když jsem viděl manželku rozpálenou do běla, položil jsem talířek s tatarákem na stolek, kam náš pes lehce dosáhne. Cinkání bylo slyšet až když olizovala vidličku.
„Já jdu spát,“ sice ukazovala na našeho psa, ale dívala se přísně na mně. Já to přeci nesežral, říkal jsem si v duchu. Jenže manželka byla v ráži a vynesla svůj ortel, „s chlastem jsi skončil, bude se šetřit,“ a šla. Před dveřmi do chaty se ještě otočila a řekla, „tu potvoru nenažranou, si tady nech!“
Burčák jsem nechal být. Stejně je to většinou jen jablečný mošt. Ani si nepamatuji, kdy jsem se z něho opil. Opravdový burčák jsem ochutnal poprvé přímo ve sklípku u sudu s bublajícím mokem. Na tu noc nikdy nezapomenu.
Došel jsem si pro slivovici. Holka zlatá, prohlížím si baculatou lahvinku s čirou tekutinou. ŠVESTKA, ROK VYPÁLENÍ 2016, hlásala vlastnoručně napsaná samolepka. „To byl rok,“ pochvaloval jsem si a poplácal butylku. Prohlížel jsem si jiskru proti světlu z ohně. Sluníčko je v ní ukryté, ta bude hřát.
Na zahradním stolku jsem si nachystal dva pohárky. Ten druhý pohár jen tak, abych si nepřipadal, že piji sám. Krabici s doutníky, nůž na jejich ořezávání a speciální dlouhé zápalky. Popelník z velké lastury říční škeble, kterou jsem našel u Bečvy.
Nalil jsem do obou pohárů, a vzal si ten pro mě. Konečně přišel první doušek. Lahodný nápoj jsem si chvíli převaloval na jazyku, hledal jsem chuť ovoce. Byla tam. Nosem jsem se hluboce nadechl a polkl… ta hřála… Dlouhý výdech prodloužil vynikající pocit z prožitku. Zapálil jsem si doutníček a přemýšlel. I přes příjemnou chvilku mi dobře nebylo. Svým způsobem měla žena pravdu. Důchod se nezadržitelně blíží. Úspory nám požírá inflace a když stojím s vozíčkem u pokladny tak žasnu. Ještě nedávno jsem za stejný nákup zaplatil dvanáct stovek a dnes skoro dva tisíce. A co ta elektřina? Doma jsme si nechali nainstalovat fotovoltaiku, ale u chaty, kde jsme občas, mě vůbec nenapadlo, kolik budeme doplácet peněz.
A na dovršení všeho všichni hlásí rekordní zisky, které jsme jim my zaplatili.
Zadíval jsem se na hvězdnou oblohu. Tady v Beskydech není narušená umělým osvětlením. Nad hlavou jsem měl klenbu plnou hvězd. Úchvatný pohled. Ten nás lidi, fascinuje snad od chvíle, kdy jsme slezli ze stromů a začali se ptát, kde jsem se tady vzali.
Já jsem se ptal na něco úplně jiného. Ve všech těch blikajících světlech je tolik energie, že si to normální smrtelník neumí představit. Je úplně zadarmo a z větší části není vůbec využitá. Tak do prdele, proč já platím takový majlant za trošku elektriky, kterou spotřebuji tady na chatě? Potáhl jsem si z doutníku a upil z poháru kolegy, aby tady nebyl na suchu.
Když jsem nám „oběma“ dolil, můj pes zavrčel a postavil se na všechny čtyři. Třikrát výstražně zaštěkal: „Tady hlídám já!“
Poplácal jsem ho po hrudníku a uklidňoval: „Nech kocoura. Víš, že tě jenom provokuje. Vyleze si někam, kam za ním nemůžeš, dělá na tebe ksichty a ty mu vždycky naletíš.“ Jenže pes se pořád ježil a vrčel. To bylo zvláštní, protože jindy by už útočil. Teď se mi opíral o nohu a žádný výpad nechystal. Dokonce se mi zdálo, že se bojí.
V tom jsem ho spatřil. Mezi keři zelenajícího se maliní a plaňkovým plotem se vynořila postava, kterou jsem už jednou viděl. Necelých 150 cm, tenké ruce a nohy, silnější trup a k postavě neúměrně veliká hlava, na které vynikaly velké černé oči mandlového tvaru, malá ústa a neznatelný nos. Vlasy žádné. Celá postava, kromě očí měla šedou barvu. Byl to on. Už jednou jsme spolu strávili zajímavý večer. Nepřekvapilo mě, že mužíček nepromluvil, a přesto jsem ho slyšel.
„Tak co, už tě zase bolí zuby?“
„To jsem si oddechl,“ pomyslel jsem si, když jsem viděl starého známého, „Vystrašil jsi mého psa.“
„Vidím, že se opět věnuješ likvidaci buněk ve svém mozku,“ vyslal ke mně.
„Ááále, nesmíš všemu věřit. To jen odpůrci alkoholu vědí, kolik zničí jeden panák buněk v mozku. Vždycky když je slyším, tak je to číslo o něco větší.“
„Doporučuji ti, abys jim věřil,“ říkal mi jeho nehybný obličej s velkýma očima.
„Nedáme si krapítek?“ ukázal jsem mu slivovičku. „Je perfektně vychlazená. Tady v horách, když přijde večer, tak je lepší než pivo ze sedmého schodu.“ Když jsem viděl, jak se rozkmitala jeho postava odporem, větu jsem nedokončil. Pes už zase zpozorněl nad nezvyklými pohyby. Mužíček vibroval jako pružina.
„Brrrr, ani náhodou.“
„Minule ti moje slivovice chutnala?“
„Neříkám, že ne. Ale bylo mi řečeno, že jestli tady začnu chlastat, tak už mě sem nepustí.“
„Neříkal jsi mi posledně, že nemáš šéfa?“
„Nemám šéfa.“
Ukázal jsem mu, kam si může sednout.
„Já šéfa nemám, ale přechod mezi světy je velice komplikovaná záležitost a nemůže se jí zúčastnit každý. Existuje určitá skupina lidí, kteří rozhodují…“
„Takže přeci jenom tam máte šéfy,“ smál jsem se.
„Změňme téma,“ mávl bezmocně rukou, „slyšel jsem tě nadávat a říkal jsi něco o prdeli.
Co tě tak rozzlobilo, že jsi poslal manželku spát a sám se díváš na hvězdy?“
„Já ji nikam neposlal. Šla sama. Neunesla realitu doby, a protože mi nechtěla ublížit, tak se raději vytratila,“ vysvětlil jsem mu s povzdechem.
A tak jsem mu začal ze široka vyprávět co mě trápí.
„Kdysi, to už je dávno, natočili naši filmaři kultovní filmy o básnících,“
„Myslíš Kendyho a Šafránka?“ usmíval se.
„V jednom dílu dělal Šafránek konkurs na ředitele nemocnice a všichni mu radili, aby tam řekl základní podnikatelskou poučku.“
„A ta zní?“ tetelil se mužíček v zahradním křesílku.
„Levně nakupuj a draze prodávej.“
„To je v pořádku, ne?“
„Asi ne, protože náš nejúspěšnější manažer, který dostává milionové odměny to dělá přesně naopak.“
„To dost dobře nejde,“ rozhodil mužíček rukama.
„Proč by nešlo. On zajistí výrobu elektřiny s nejnižšími náklady v Evropě. Pak ji levně prodá na burze.“
„To je v pořádku. Drtí konkurenci cenou.“
„Až do chvíle, než ji zase z burzy koupí za tržní cenu a ta je rozhodně vyšší než ta, za kterou ji tam prodal.“
„A proč to dělá?“ divil se naoko můj přítel z hvězd.
„Aby ji mohl mnohem dráž prodat nám a drtil své spotřebitele u nás doma,“ dokončil jsem nasraně větu a vypil kolegův pohárek do dna.
„Takže nakonec prodal dráž,“ pokrčil rameny na znamení mužíček, že je vše v pořádku. „Asi to nebude tak jednoduché, jak říkáš.“
„To je mi jasný. Ale vůbec nechápu, proč se celý obchod s elektřinou dělá tak složitě a já platím vysoké faktury. Celá ta operace je v náš neprospěch.“
„Můžeš mi věřit, že někdo z toho prospěch má,“ pokýval mužíček hlavou. „Jak víš, my už tyhle problémy dávno neřešíme. Ale podle toho, co mi popisuješ, se jedná jen a jen o peníze. To je váš problém. Pohybujete se v nekonečné smyčce a nemůžete z ní ven. Vaše společnost stojí na totalitě peněz a ta má své zákonitosti.“
„Opravdu si se mnou nedáš?“ ukázal jsem na plné pohárky. „Jak vidíš, je mi opravdu těžko.“
„Tak jen abych neurazil,“ souhlasil nečekaně. Díval jsem se, jak s chutí spolkl doušek a pohladil si spokojeně bříško. Naučil jsem ho to, pomyslel jsem si.
„Poslouchej,“ podíval jsem se na něho zkoumavě, „nemáš problémy s vylučováním? Víš, jak jsi mi minule vysvětloval, že vy nevylučujete.“
„Teď už ne. Poprvé jsem měl problémy se vším. Bolela mě hlava, ruce, nohy. V žaludku se převracel snad ježek nebo co. V puse sucho. Měl jsi kliku, že jsi nebyl po ruce. Ale moje domácí inteligence si s problémem poradila. Naordinovala mi takový výživový koktejl, po kterém se mi ulevilo/. Pokud jde o vylučování, tak určitě víš, že alkohol se lehce odpařuje a v tom koktejlu bylo něco, čím jsem odstranil veškeré nežádoucí látky přes kůži. No já myslím, že si po krapítku ještě dát můžeme.“
„A ten koktejl by nebyl?“ ptal jsem se při nalévání.
„Už jsem ti to vysvětloval! Když Vám pomůžeme, vytvoříte problémy sobě nebo tomu, kdo ten koktejl bude mít, vrtěl záporně hlavou. Skleničkou naznačoval, že mu dávám míň než sobě.
Po druhém doušku se usadil rozšafně v křesílku a opravdu se na mě usmál. „Já neumím věštit budoucnost, jen čerpám z naší historie.“
„Naše budoucnost je vaše minulost?“ ptal jsem se udiveně.
„Samozřejmě. Stvořitel je jen jeden. Jen o vás se postaral o několik milionů let později.“
„Bůh stvořil člověka k obrazu svému…“ namítl jsem.
„Jistě. I vy budete jednou tak hezcí jako jsem já. To je evoluce.“
Napil jsem se v rychlém sledu ze svého poháru i poháru kolegy. Znovu jsem se na něj zadíval a musím uznat, že ve světle nových informací, se mi začal líbit.
„Tak kde jsme to skončili, než jsi vypil můj pohárek,“ rozhodil nevěřícně rukami a ukazoval na prázdnou nádobu.
„Že čerpáš ze své historie,“ a dolil jsem jemu i sobě.
„Jsem přesvědčen, že se vaše situace v blízké budoucnosti změní.“
Opět jsem se na něj podíval s jistou dávkou nedůvěry. „Nic tomu nenasvědčuje a také si nejsem jistý délkou té blízké budoucnosti. Nevím, jestli máš na mysli lidskou budoucnost, anebo to myslíš z pohledu návštěvníka z vesmíru, kde milion let není věčnost.“
„Mýlíš se. První kroky již lidstvo udělalo. A pokud se bavíme o čase, tak ty, jestli budeš žít tak jak žiješ, se zásadních změn nedočkáš.“
„Pominu tvou nejapnou poznámku,“ neodpustil jsem si. „Spíše mě zajímají ty první kroky, které nás dostanou z nekonečné smyčky, o které ses zmínil, kde vládne totalita peněz.“
„Říkáte tomu vědeckotechnická revoluce. První byly automaty, pak roboti a dnes již můžete mluvit o umělé inteligenci. To vše, když spojíte s nesmírnými pokroky v počítačové technice, zbavíte se již brzy náročné fyzické práce.“
„Asi bychom se měli napít, protože zatím v tom, co říkáš, cestu k likvidaci peněz nevidím.“ Nebo víš co, já ti řeknu vtip, abys věděl, jak naši situaci vidím já:
Přijde za otcem pětiletý Synáček a ptá se, co je to politika. „Jak bych ti to vysvětlil“, přemýšlí otec. „Podívej se, to je jako u nás doma: Já jsem kapitalismus. Já vydělávám peníze a nosím je domů. Maminka, to je vláda. Ta mi peníze vezme, něco si nechá a zbytek přerozdělí podle svého uvážení. Naše služebná, to je dělnická třída. Ta pracuje a my ji za to platíme. Dědeček, to jsou odbory, ten dává pozor, aby dělnická třída nebyla vykořisťovaná. Ty sám jsi lid. Pro tebe to všechno všichni děláme. A tvůj malý roční bratříček, tak to je naše společná budoucnost. Rozumíš tomu?“ Chlapeček se dlouze zamyslí a pak řekne: „Zatím ještě nevím, nechám si to projít přes noc hlavou“. V noci se probudí zápachem, protože jeho malý bratříček se pokakal. Zajde tedy do pokoje rodičů. Tam spí jenom maminka a nejde probudit. Chlapec jde tedy do pokoje služky. A tam vidí tatínka, jak si se služebnou právě hezky užívá. Ani jeden si malé postavičky nevšimne. Chlapeček se smutně otočí a za rohem uvidí dědečka, jak se zájmem pozoruje oknem tatínka se služebnou. Ani dědeček si ho nevšimne. Chlapeček se rozpláče a jde si lehnout. Ráno se ho tatínek ptá: „Tak už víš, co je to ta politika?“ A chlapec smutně odpoví: „Už to vím, ale je to trochu jinak, než jsi říkal včera.“ „A jak, prosím tě?“ „No, kapitalismus zneužívá dělnickou třídu. Odbory tomu nečinně přihlížejí, zatímco vláda tvrdě spí. Lid je všemi ignorován a naše společná budoucnost leží ve sračkách.“
„Chachacha,“ smál jsem se sám svému vtipu a podal skleničku mužíčkovi. Ten ji sice přijal, ale zůstal naprosto klidný. „Já nevím, co je to ve sračkách,“ pokrčil rameny a napil se.
„Promiň,“ ještě jsem se trošku smál a také se napil, „já zapomněl, vy nevylučujete.“ A mávl jsem rukou.
„Říkal jsem, že je to jen začátek,“ pokračoval naprosto klidně a nezaujatě ve svém výkladu šedý mužíček. „Spíš bych to nazýval směr, kterým kráčíte. Časem totiž přijde doba, kdy tady bude plejáda strojů, pracujících dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu vyrobí vše, co budete potřebovat s tak nízkými náklady, že už peníze ztratí smysl.“
„No to je přece logické. Když nebudou lidi potřebovat peníze, tak nebudou ani platy, důchody, daně, faktury za elektřinu…. Tak na to se napijeme…“ zvedl jsem pohár do výše a měl jsem úžasnou chuť svého přítele z hvězd obejmout.
Asi jsem se netrefil, protože když jsem se skácel k zemi a pravděpodobně okamžitě usnul. Viděl jsem, jak se mimozemšťan nade mnou sklání. Dotkl se mne prstem a pošeptal, „teď ti ukážu, jak odpočíváme my.“
Okamžitě mě zaplavila vlna tepla a cítil jsem, jak do mého těla přitéká energie z vesmíru.
K ránu jsem se probudil naprosto svěží. Vedle ležela má věrná fenka. Hřála mě svým tělem. Posadil jsem se a pohladil věrného psa. I ona se posadila a já jí viděl v očích otázku: „Tataráček by nebyl?“ Pohrozil jsem jí prstem, „neprovokuj!“ Ale pak jsem ji poplácal po šíji. „Víš co? Vzhledem k tomu, že jsi tak hřála, celou záležitost s nešťastným tatarákem smažeme. Jo?“
V dálce začalo svítat. Rozhlížel jsem se a vzpomínal, co se tady dělo, než jsem se uložil ke spánku v trávě. No jasně, byl tady mimozemšťan a dlouho jsme si povídali.
Sušilo mě. Jazyk měl snad chlupy. Chtělo to něčím spravit. A jak se říká, co tě pokazilo, to tě napraví. Zamířil jsem ke stolku. Pamatoval jsem si, že tam byla z poloviny nedopitá láhev slivovice a dvě skleničky. Láhev tam nebyla a na stolku zůstala jen jedna sklenička. Kde je ta flaška??? Pes by přeci nikomu cizímu nedovolil, aby se přiblížil. Že on si ji odnesl s sebou. Chvíli jsem nevěřícně zíral na prázdný stůl. To by ale znamenalo… Tak byl tady, nebo nebyl???
