Článek
„Buď Slovensko a slovenský národ vystoupí vojenskou akcí proti fašismu, nebo bude po válce Slovensko hodnoceno jako poražený národ hitlerovské koalice!“
To jsou slova šéfa zpravodajského oddělení ministerstva národní obrany čs. vlády v Londýně plukovníka Františka Moravce, která vzkázal představitelům slovenského odboje.
Na vojenskou akci na Slovensku se připravovala dvě velká vojenská uskupení. Jedno, spolupracovalo s vládou v Londýně a tvořila ji část armády, partyzáni a Slovenská národní rada, vytvořená o Vánocích 1943.
Druhé bylo čistě vojenské. Řídil ho ministr obrany, generál Čatloš se svým štábem a předpokládal zapojení celé slovenské armády. Cílem vojenského převratu bylo udržet samostatnost Slovenska. Zatímco vláda v Londýně chtěla obnovit Československo. A tady byl zásadní rozpor.
Nemohu si pomoct, ale prezident Beneš udělal kardinální chybu, když nepochopil, že problém spočívá v národnostní otázce. On totiž stále žil v době, kdy s Masarykem a Štefánikem budovali Československo na troskách Rakouska-Uherska. Tehdy potřebovali, aby jim mocnosti schválily vytvoření nového státu. Slovensko by se samo neosamostatnilo. Konec konců i Čechy by měly problém, protože za 300 let nadvlády Habsburků, zaplavila naše území silná německá menšina. Tehdy přišli otcové zakladatelé s myšlenkou, že vytvoří novou národnost. Československou. Tím se stalo, že Čechoslováci převýšili početně ostatní menšiny. Hlavně Němce a Maďary.
Byl to uměle vytvořený útvar, vždyť za tisíc let českého království nikdy nebylo Slovensko součástí zemí Koruny české.
V roce 1918 to bylo brilantní řešení. Stát byl vytvořen a šel svým vývojem. Přesto počty Čechů a Slováků v armádě v roce 1938 neodpovídaly poměrnému zastoupení. Slovensko mělo jen jednoho generála ze 139. Ne generálním štábu pracovalo 343 důstojníků, ale jen 12 Slováků. A tak bych mohl pokračovat dál. Všichni měli národnost Československou, tak že, vlastně nebylo co řešit.
Ale vraťme se k SNP, konkrétně k prezidentu Benešovi. On určitě udělal pro obnovení státu hodně. Některé akce se mu nepovedly, ale doba byla složitá. Jiné naopak vyřešil ku prospěchu nás všech. Například dekrety vydané v exilu během druhé světové války a krátce po jejím skončení byly geniální. Jsou aktuální i dnes. Ovšem na Slovensku podcenil touhu národa po samostatnosti.
K realizaci vojenské akce na Slovensku požádal o pomoc západní spojence. Když narazil na jejich urputnou zdrženlivost, obrátil se do Moskvy a výsledkem byla podepsaná Československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci a spolupráci. Tím se mu podařilo zajistit, že Stalin jednal pouze s představiteli Československa.
Generál Čatloš, ministr obrany Slovenska, měl svůj plán vojenského převratu. Za tím účelem vybudoval Východoslovenskou armádu v počtu dvou divizí a zabezpečovacích jednotek. Podřídil ji sám sobě, aby mu do toho nikdo nemohl zasahovat. Dosadil tam své lidi a materiálně a technicky ji vybavil.
I stratégové v Londýně počítali s využitím těchto čatlošových divizí k obsazení Dukelského a Lupkovského průsmyku. To byl styčný bod obou plánů a potvrzuje správnost úvah jejich zpracovatelů.
Jenže Beneš se choval, jako slon v porcelánu. Měl sice domluvenu vojenskou pomoc se sovětským vedením, ale neměl zajištěn přechod jejich vojsk přes pohraniční hory. Pro úspěch povstání potřeboval Beneš východoslovenské divize. Velení slovenské armády bylo věrné ministrovi obrany, o kterém se Beneš vyjadřoval, že stejně bude viset. Aby toho nebylo málo, zakázal svým lidem přijímat jakékoliv návrhy ze strany vlády Slovenského štátu, a tím jakoukoliv spolupráci předem zabil.
Beneš a jeho lidé se příliš spolehli na nesprávného člověka. Slovenský důstojník, plukovník Talský, měl jako zástupce velitele 1. Polní armády, do které patřily ony divize, převzít velení a postupovat podle plánu zpracovaného v Londýně.
S odstupem osmdesáti let se nám v teple pracovny dobře hodnotí, jak se měl kdo zachovat. Upřímně, já bych v té době žít nechtěl. To nebyla hra na vojáky. Tenkrát šlo skutečně o životy. A v tom je ten problém. Rozhodování tak vysoce postaveného důstojníka mělo vliv na tisíce životů jiných lidí. Když plukovník Talský na sebe nechtěl vzít odpovědnost, neměl se podílet na přípravách převratu.
On jediný znal oba plány. Čatlošův i ten z Londýna. On věděl, že Rudá armáda přijde povstání na pomoc a půjde přes hory. To nevěděl ani Čatloš, protože jeho misi v Moskvě zatkli a nikdo mu neřekl, jak se Moskva zachová v případě jeho vojenské akce.
Jako voják musel vědět, že obsazení obou horských průsmyků slovenskou armádou je pro povstání klíčové. Přesto selhal a nechal obě divize odzbrojit bez boje.
Spoléhat se na jednoho člověka, ke všemu někoho jako byl nerozhodný plukovník Talský, byl hazard s lidskými životy.
Povstalci bojovali statečně. Udrželi se dva měsíce, ale pak museli ustoupit do hor a přejít na partyzánský způsob boje.
Rudá armáda jim nestačila přijít na pomoc, protože se více než měsíc probíjela přes Karpaty. Utrpěla těžké ztráty v operaci, se kterou nikdo nepočítal.
Velení slovenské armády, obětovalo část národa i přesto, že jim branný zákon ukládal: … bránit celistvost státu a svobodu národa… Slovenský ministr obrany, generál Čatloš vojsku nařídil, aby s okupačními jednotkami spolupracovalo. Velitel Východoslovenské armády a nejuznávanější slovenský generál Augustín Malár, který ráno 30. srpna odletěl z Prešova a po cestě se zastavil v Popradu vyzval tamní vojáky, aby neposlouchali Goliana a Londýn a vrátili se k posádkám. Poté přiletěl do Bratislavy na prezidentský úřad a rádiem vyzval celou slovenskou armádu, aby nic nepodnikala s odůvodněním, že ještě nenastal jejich pravý čas.
Němci rozpoutali na Slovensku teror, při kterém byli zabíjeni nejen partyzáni, ale docházelo k masakrům mnoha civilistů, včetně žen a dětí. Na Slovensku postihl stejný osud jako naše Lidice a Ležáky 90 obcí.
Patřím ke generaci, která ještě měla možnost setkávat se s přímými účastníky bojů.
Jako posluchač vojenské školy jsem absolvoval studijní cestu: Po stopách SNP. Přijeli jsme do jedné vesnice v horách. Očekávali nás tam pamětníci tehdejších událostí. Vyprávěli nám, jak strašně Němci potrestali jejich starostu. Svolali celou vesnici a lidé se museli dívat, jak toho muže připevnili k dřevěné desce a zaživa přeřezali. Válka je vždy strašná.
Celková bilance je otřesná. Bylo zatčeno 12 937 osob, z nich 2 237 bylo popraveno bez soudu a 9 505 odvlečeno do koncentračních táborů v Německu. Popravy zatčených účastníků povstání a antifašistů se k zastrašení obyvatelstva prováděly veřejně. Německé oddíly, k nimž patřilo i teroristicky proslulé SS komando Edelweiss, povraždily celkem okolo 5000 osob. Po skončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. K největším masakrům patřily popravy v Kremničce. Zde přišlo o život přibližně 745 lidí. Snad k nejotřesnějším exekucím docházelo v obci Nemecká, kde Němci a členové Hlinkovy gardy, prováděli exekuce v místní vápence. Lidé byli nejprve okradeni o cennosti a poté byli popraveni ranou do týlu, přičemž jejich těla padala do rozpálené pece.
Když zde píši o popravách, tak musím sdělit čtenářům, že Němci považovali za muže chlapce už od 15 let. Dovedete si představit, jak bylo těm klukům? Holku ještě nepoznali a najednou stáli před ústím hlavně, ze které vyletí projektil a ukončí jejich mladý život.
Slovenské národní povstání dopadlo tak tragicky, protože národ byl rozdělen na dvě nesmiřitelné části. Odpovědní lidé se spolu nechtěli domluvit a v rozhodující chvíli stáli proti sobě.
Dnes je rozdělen nejen náš národ, ale celá Evropa a jak se ukazuje i Spojené státy americké. To nepovede k ničemu dobrému. Jsou předpovědi, že situaci může vyřešit jen občanská válka.
Občanská válka je ta nejstrašnější z nejstrašnějších. Tam podřezává krk soused sousedovi. Opravdu to chceme? Neumíme se sjednotit na tom nejdůležitějším? A co je důležitější pro život než MÍR?
Už před mnoha lety nazpíval Honza Nedvěd písničku, ze které budu na závěr citovat: „….budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen. A to všechno proto jen, že pár pánů chce být bohatší králů. Přes všechna slova, co z nich jdou, hrabou pro kuličku svou, jen pro tu svou…“
