Článek
„Musíme jet s dětmi na výlet,“ rozhodla rázně manželka, když viděla, jak naše nejmladší generace celé hodiny leží na gauči a čumí do mobilu připojeného na internet.
„Mají rodiče, tak ať si je vychovávají oni. Babička s dědečkem má už jenom rozmazlovat,“ odvětil jsem nevrle.
„Vzpamatuj se,“ okřikla mě. „Tobě to vůbec nevadí?“
Nevadí, aspoň nám dají pokoj. Pomyslel jsem si potichu, ale nahlas jsem chabě odporoval: „Tak žije celá dnešní generace od tří do patnácti let. S tím nic nenaděláme.“
„My naděláme!“ slyšel jsem odhodlaná slova své ženy. „Něco vymysli. Tebe zajímá jenom fotbal v televizi. Jsi děda, tak máš taky nějakou zodpovědnost.“
„No právě, že jsem už děda. Chci si užít poslední čtvrtinu svého života v klidu a pohodě.“
„Máš vnoučata. Nenecháme je jen polehávat a civět do zblbnutí na mobil.“
Pochopil jsem, že musím něco vymyslet, jinak nepřestane. „Vezmeme je do aquaparku,“ řekl jsem po chvíli, aby si myslela, že jsem hodně přemýšlel a zvažoval. Tam občas zajdeme a děti si hrají ve vodě. Já si dám pivo s bramborákem a hlídám je od stolku, zatímco žena si jde zaplavat. Mám na chvíli klid od všech, a ještě si pochutnám. Občas mrknu na mladé maminky v bikinách. Na bazénu je fajn.
„Nebo někam na hrad. To by bylo lepší,“ kontrovala manželka.
„A v čem?“ podivil jsem se vylekaně. Vůbec mě nelákala představa, jak lezu někam do kopce, abych se podíval na hromadu kamení poskládaných do věže s cimbuřím.
„V aquaparku jsme už byli a na hradě uvidí něco nového. Ty jim k tomu něco řekneš o historii, kterou máš tak rád. Bude to báječný den,“ tetelila se spokojeně.
„Je tak zajímá historie“, zavrčel jsem. „Víš co, ať si vyberou sami“
„Jasně. Děti, kam byste chtěli jet? Na hrad nebo do aquáče?“ Jedenáctiletý vnuk Adam se ani neobtěžoval odpovědět, jen změnil svoji polohu na gauči. Naproti tomu čtyřletá Evička, si promnula bradu: „Uhmmm,“ zapřemýšlela nahlas. A pak velice stručně vyřkla ortel: „Na hrad.“ V tu chvíli se ozval i Adam: „A próóóč?“
„Já jsem pro aquáč,“ snažil jsem se zvrátit výsledek hlasování.
„Tebe se nikdo neptal!“ byl jsem okamžitě umlčen manželkou. „Děti chtějí na hrad. Podívej se, kdy máš volno, a pojedeme na Hukvaldy.“
No tě pic. Hukvaldy. Tak to je opravdu na celý den. A ta cesta z parkoviště až ke hradu. Mají tam oboru, kde běhají kamzíci nebo nějaké jiné kozy. V každém případě už to samotné svědčí o její velikosti. Snad bude celý týden pršet. Za týden babka zapomene, že chtěla někam jet a bude klid. Utěšoval jsem se. Pro jistotu jsem si v nestřeženém okamžiku vzal vnučku stranou a snažil se ji zkorumpovat: „Když půjdeme do aquáče, koupím ti velkou zmrzlinu.“
„Pojedeme do aquáče,“ sdělila vnučka babičce a šla si zase sednout do křesla s mobilem v ruce.
„A pak půjdeme do mekáče,“ doplnil ji znuděným tónem Adam.
Bylo rozhodnuto. Sice se nám výlet obědem u McDonalda notně prodraží, ale na druhou stranu bude krátký a stručný.
Vyrazili jsme s pravým nadšením, že se něco děje. Tedy já a babička. Vnuk otráveně odložil mobil, když zjistil, že v autě není Wi-Fi připojení a vnučka měla nějaké jiné trable, o kterých ale nikdo nevěděl, a nepřestávala kňourat, že chce maminku. Atmosféra pro celodenní výlet jako vyšitá.
Zaplatil jsem vstupné. Naštěstí mám už sklerózu, proto jsem si nepamatoval, kolik jsme platili minule a nemohl jsem si spočítat, o kolik podražili. Když jsem vstoupil do sprch pro pány, zůstal jsem v šoku. Mezi růžicemi pobíhal chlap s mobilem a udílel neodkladné pokyny někomu na druhém konci připojení. Jsme národ magorů, pomyslel jsem si a stoupl si pod sprchu. Proud ledové vody mě probrala. „Kterej debil?“ zaklel jsem a hbitě uskočil. Pozdě, ale přece. Vyprostil jsem se z ledového sevření a chvějící se rukou nastavil přiměřenou teplotu pro osprchování před vstupem do bazénu.
„Tak a jsme tady,“ řekl jsem úplně zbytečně vnukovi, když jsme vstoupili do rozsáhlého areálu s atrakcemi, které dělají z obyčejného bazénu aquapark. Rozhlížel jsem se po maminkách v bikinách, než se k nám připojí manželka s vnučkou. Jenže ouha. Maminky jsou v práci, děti hlídají babičky. Do háje zelenýho. Tak o jednu radost jsem přišel. To jsem ještě netušil, že mě čekají mnohé jiné.
Plavčík nám na světelné tabuli oznamoval, že voda má 25 stupňů.
„To určitě není pravda,“ zaúpěl jsem, když jsem strčil palec pravé nohy do čiré tekutiny. Rezolutně jsem vyhlásil: „Do tyhle ledárny nevlezu, pokud se nejdřív neohřeju v páře.“
„Tak půjdeme do whirlpoolky. Tam je voda teplá, a ještě se namasíruješ bublinkama,“ odrazila manželka hned z kraje moji snahu vyhnout se radovánkám mezí výskajícími a cákajícími ratolestmi.
„Whirlpoolky jsou obsazené. Jdu do páry,“ nedal jsem se odradit od svého předsevzetí.
„Tak vezmi s sebou Adama. Třeba se mu bude v páře líbit.“
„Pochybuju,“ řekl jsem podrážděně. Ale kluk šel bez řečí se mnou. Prý s tatínkem do páry chodí. „Tak pojď, když myslíš,“ pokrčil jsem rameny.
Místnost s parní lázní byla prázdná a bylo v ní prima teploučko. Pohodlně jsme se uvelebili na nejvyšším patře pro sedící. Teplo se příjemně tetelilo u stropu místnosti, do které začali přicházet další lidé. Ani jsem si nevšiml, jak rychle se zaplnila návštěvníky. Mírné zahučení zbystřilo mé smysly. Nepokojně jsem se rozhlédl, co se děje. Ze dvou otvorů se do místnosti začala valit horká pára. Kromě toho, že se nedalo dýchat a na těle štípala vařící voda, nebylo nic vidět. V první řadě jsem se snažil najít vnuka. Už vedle mne neseděl. Buď se odpařil, nebo se tiše vypařil. Prostě tam nebyl. Přepadl mě pocit odpovědnosti. Musím ho najít, byla má první myšlenka. Chtěl jsem se zvednout a jít. Jenže, pode mnou někdo byl. To jsem zjistil, až když jsem mu vlezl na záda. „Aúúú, dávej pozor!“
„Promiňte, promiňte,“ tápal jsem s omluvami bílou tmou. Někomu jsem šlápl na bosou nohu. Další „Aúúúú“ a zlobné, „to snad není možné“ znělo v nepřehledné místnosti. Dal jsem raději ruce před sebe, abych na nikoho už nešlápl… co to mám v ruce? Plesk, dostal jsem facku, až se mi v očích zajiskřilo. Moje „Promiňte, promiňte,“ už nikdo nebral vážně, což jsem pochopil hned když mě manžel postižené připlesknul na vykachlíkovanou zeď.
Rychle jsem zamířil k místu, kde jsem tušil dveře. „Prásk…“ rozplácnul se mi nos a ústa na nečekanou překážku. Kterej idiot nechal dát do páry dveře z mléčného skla? Byla moje poslední myšlenka, než jsem se dostal ven, na čerstvý vzduch.
Bolel mě otlučený a vyfackovaný obličej. Koutkem oka jsem zahlédl vnuka. Stál nerozhodně u zábradlí z nerezového kovu. Krok k němu a žbluňk, spadl jsem do bazénu naprosto ledové vody. Vzhledem k tomu, že mé tělo nebylo nijak prohřáté, to byl šok. Připadal jsem si jako člověk, kterého napadly piraně, když mě začaly píchat ledové jehličky do kůže. Sice jsem byl venku dřív než vevnitř, přesto škody byly nedozírné. Drkotal jsem zuby a ptal se vnuka: „Seš v pořádku?“
„Já jo,“ odpověděl a divně si mě prohlížel.
Hledal jsem útočiště ve velkém bazénu, kde ukryji své rozpaky. Po koupeli v ledové vodě mi už tak studený nepřipadal. Rozhlížím se po světě a libuji si, že nikomu nepřekážím. Když v tom mě probrala manželka, „Adámek chce jít na tobogán.“
„Ten je povolený až od dvanácti,“ radoval jsem se marně. Nechtělo se mi stoupat po strmých schodech až někam do nebe.
„Právě proto s ním musíš jít. Ne?“ vysvětlila mi věcně a nesmlouvavě má milovaná.
„Adame, víš, že na tobogán můžeš jít, až ti bude dvanáct let?“ díval jsem se přísně na vnuka.
„Ale já s taťkou chodím…“ zafňukal.
„Tak vidíš!“ učinila přítrž mým neopodstatněným námitkám manželka.
Stoupali jsme po strmých schodech. Pod námi se začínala prostírat Olomouc. Domy byly čím dál tím menší a lidičky už nešlo rozeznat. Kdo nechal postavit takovou obludu? Běhalo mi hlavou. Lidi by se sem měli chodit bavit, a ne umřít na schodech. Lapal jsem po dechu a šel stále výš a výš.
„Konečně… nádech… výdech… jsme… nádech… výdech… tady.“
Vnuk vrhl opovržlivý pohled na moji zříceninu. „Pojedeš první?“
„Ne, ne. Jeď ty hochu,“ Netušil jsem o čem mluvím, protože po namáhavém výstupu jsem měl všechno rozmazané.
To nemůže nikdo myslet vážně, že si do té tlamy vlezu! Přepadla mě hrůza, když jsem viděl Adama, jak zmizel v díře, nad kterou se rozsvítilo červené světélko.
Za mnou vystoupala skupinka rozjařených mladíků. Stál jsem před otvorem, ve kterém zmizel můj vnuk a tupě zíral do prázdna. Červené světýlko se změnilo na zelené a já stále zíral. Hovor za mnou utichl. „Tak co je dědku, fialová tam nebude. Jedem, jedem!!!“ a strčili do mne. Sedadlo, ze kterého se odráží k jízdě na zádech, mi podrazilo nohy. Přepadl jsem dopředu a vletěl po hlavě do prázdna. Vlastně to až takové prázdno nebylo, což jsem pochopil hned, jakmile má brada narazila na dno tubusu a už jsem zase dostával přes držku. Tentokrát od spojů mezi jednotlivými nástavci. Podvědomým zvednutím brady, si začalo prohnuté tělo o spoje hoblovat břicho a všechno co je pod ním. Konečně se rozednělo v něčem, čemu se říká trychtýř. Lítal jsem v něm, jako hovno v míse, až mě to vyprdlo po zádech do bazénu. Horko těžko plavu k zábradlí a modlím se, když zaslechnu rozjařeného vnuka.
„Tak co dědo, bezva viď?“
„Nechápu, jak jsem mohl žít, tak dlouho, bez jízdy v tobogánu,“ odpovídám s rukou v plavkách, zjišťujíc způsobené škody.
Vykročil jsem směrem k dětskému bazénu, kde jsem tušil, že je má žena s vnučkou. Rukou jsem hledal zábradlí, protože jsem si matně pamatoval, že v těchto místech jsou čtyři schody. Sotva jsem se konečky prstů dotkl zábradlí, ucítil jsem, že mi nezadržitelně podjela noha, na které jsem stál. Schody-dy-dy-dy. Byly opravdu čtyři. Ležel jsem na mokré dlažbě, kostrč mě pálila nepředstavitelnou bolestí. Nade mnou se sklonil stín. Byl to můj vnuk.
„Dědo vstávej. Pojedeme ještě jednou.“
„To se raději utopím,“ odpověděl jsem a převrátil so do bazénu. Okamžitě jsem začal polykat vodu… jenže tam bylo mělko, tak jsem tu hrůzu přežil.
Když jsme již seděli u McDonalda a baštili spokojeně kuřecí nugetky a hranolky, vydal jsem prohlášení: „Příště jedeme na Hukvaldy. Nemají tam páru, ani tobogán a schody jsou z poctivého kamene, který tam je bezpečně uložen už stovky let.“
