Článek
Tento článek jsem se rozhodl napsat na základě diskuse k jednomu článku ze 2. světové války. Je s podivem, jak se dokážeme hádat o věcech dávno minulých. Naše společnost je rozdělená na dvě velké části a ty si jdou neustále po krku. Čím víc se diskutuje, tím větší kalibr „argumentů“ se používá.
Celkem chápu, že na řešení našich stávajících problémů máme zhruba dva protichůdné názory na způsob, jak je řešit. Ale hádat se do krve o věcech ze 2. světové války? To je opravdu malicherné.
Je doba, kdy se na nás valí nová vlna covidu, nelegální migranti, hospodářství jde do kytek, novou válku máme za humny. A my se hádáme o tom, kdo byl větší lotr ve 2. světové válce, která probíhala před více než 80 lety?
Normálně bych se nad tím usmál a život jde dál. Jenže já nechápu zbytečné vášně kolem článku: Největšího úspěchu dosáhli českoslovenští vojáci při osvobození Kyjeva, zveřejněném dnes dopoledne na Novinkách Seznamu. Vždyť autor jen připomíná hrdinství našich spoluobčanů ze druhé světové války. Věřte, že jen ti nejstatečnější odešli do zahraničí, když nemohli bojovat proti Hitlerovi doma a bojovali proti němu na různých frontách. No a jedna naše Československá jednotka se zformovala v bývalém SSSR a šla domů tou nejkratší možnou cestou.
V rámci diskuse k článku, jsem se dočetl různá hodnocení, například i to, že není rozdíl mezi vojákem bojujícím na straně zločinného fašismu a zločinného komunismu. Nebo že se po válce naši vojáci dopouštěli zvěrstev na německém civilním obyvatelstvu a podobně.
Chtěl bych na tomto místě konstatovat, že 2. světovou válku rozpoutalo ZLO. Jeho představitelům byla vina prokázána při mezinárodním soudním procesu v Norimberku. O tom se diskutovat nedá. Určitě je ve spisech zdokumentována celá řada zločinů, kterých se představitelé tohoto ZLA dopustili. Někteří se nedožili konce války a někteří byli po zásluze popraveni, nebo jinak potrestáni.
Pokud by se ve třicátých letech minulého století v Německu, pod vlivem různých okolností, nedostala k moci banda gangstrů, válka by nebyla rozpoutána. Celé generace mladých mužů nemusely umřít na bojištích. Nikdo by nebudoval vyhlazovací tábory pro celé rodiny nevinných lidí. Rusové by nepřišli v pětačtyřicátém do Berlína, kde nevybíravě znásilňovali. Naši lidé by neměli touhu zabíjet své německé spoluobčany, se kterými žili staletí v klidu a míru.
Proč k tomu všemu došlo? Nejen proto, že válku rozpoutalo ZLO, ale válka ho ještě více umocnila a přenesla na další a další aktéry té doby.
Ve válce se dějí hrozné věci. Lev Nikolajevič Tolstoj ve svém díle Vojna a mír, popsal tento stav zhruba takto (přesnou citaci neuvádím, pouze obsah) Ve válce se běžně dělají věci, které by byly v době míru trestným činem. A já k tomu dodávám: A to nezažil 2. světovou válku, kdy na sebe narazily dvě nesmiřitelné ideologie. Tam se teprve děly věci.
U mnoha diskutujících je vidět, že se historií zabývají. Používají spoustu čísel a faktů o událostech které se staly. Ano, souhlasím, mají pravdu. Víte, v teplé pracovně se dobře zkoumá z dostupných pramenů a pak se vynášejí rozsudky a posudky. Uvedu zde příklad z konce druhé světové války. Ten příběh mám od svého tatínka. Očitého svědka. Nemám důvod mu nevěřit.
Můj tatínek prožil povstání v květnu 1945 v Praze. Byl tenkrát v pubertě a takový kluk nemohl zůstat doma, když venku se konečně něco dělo. Rodiče byli ve městě, a tak i on šel stavět barikády. Již si nevzpomínám, kdy jej tam načapal jeho tatínek. Očekával, že dostane pár facek a pomaže domů. Otec byl však vážný: „Pojď se mnou. Ukážu ti něco, na co nesmíš do smrti zapomenout a co musíš předat svým dětem.“ Odvedl ho do sklepa jednoho činžovního domu a tam bylo pověšených sedm malých dětí na šňůře od prádla. Někdo ji omotal kolem útlých krčků, přitáhl a přidělal na skoby ve zdi. Jejich život teprve začínal, nikomu nemohly ublížit. Někdo bez srdce jej však předčasně ukončil tak strašnou a pomalou smrtí. Lidé tam stáli a mlčeli hrůzou. Zatínali pěsti a po tvářích jim tekly slzy zoufalství a zlosti.
Na ulici vyšli ze sklepa právě ve chvíli, když jiní lidé vedli vojáka v uniformě SS. S největší pravděpodobností v tom domě nikdy nebyl a o té hrůze ve sklepě vůbec nevěděl. Byl však ve špatnou chvíli na špatném místě. Ve tváři měl úzkost, když před sebou uviděl tolik rozzlobených lidí. Kdosi zakřičel: „Na kandelábr s ním!“ A jiný dodal: „Pověste ho za nohy a polejte benzínem!“
Když ho pokládali na zem a svazovali mu nohy, začal volat o pomoc. Ta ale nemohla přijít po tom, co ti lidé viděli ve sklepě činžovního domu. Během okamžiku visel na lampě hlavou dolů a houpal se v prostoru. Někdo ten benzín na něj vylil a pak se našel i člověk, který škrtl sirkou.
Plál jako živá pochodeň, dlouho řval šílenou bolestí a po tvářích mu stékalo jeho vlastní vyškvařené sádlo. Lidé, kteří stáli kolem něj, jen mlčky přihlíželi, jak dohořívá. Už nevolal, ale umíral dlouho a bolestně. To byl hněv lidu, který dlouhých šest let útisku bobtnal a nabíral na síle, až vybuchl.
Dnes by mi také bylo líto člověka v uniformě SS, který zemřel tak strašnou smrtí. Na druhou stranu, ale chápu, že lidé po tak strašném zjištění, zvěrstva, které se stalo na jejich dětech, nemohli jednat jinak.
A v tom je celé jádro problému diskutujících. Tito lidé vytrhávají události z kontextu. Když vám dnes řeknu, že v Praze lidé pověsili náhodného vojáka SS za nohy na lampu a zapálili, tak všichni řeknou, že to byl hrůzný čin. Ale když k tomu dodám, že někdo z jeho kolegů předtím, bestiálně zavraždil nemluvňata. Už se bude většina lidí na celou událost dívat jinak.
A tak je třeba pohlížet i na skutky, které se u nás děly po válce. Já ještě patřím ke generaci, která měla možnost hovořit s lidmi, kteří válku prožili. Do školy nám chodili vyprávět pamětníci. Někteří zažili věznění v koncentračním táboře. Já nejenom, že nepochybuji o jejich existenci, ale já jsem i slyšel od bývalých vězňů, co se tam dělo. Chodili k nám na besedy vojáci, kteří bojovali ve válce a popisovali nám své zážitky z bojů. Já sám jsem nedávno navštívil opravený památník v Praze v Kobylisích. Památník se nachází na místě popraviště, na kterém nacisté během 2. světové války zastřelili více než 500 českých vlastenců a protifašistických odbojářů. Jména popravených obětí jsou vepsána do desek památníku. Jsou tam uvedena data narození. Nevěřili byste, kolik tam je dětí ve věku 15 let.
Neumím si představit, že je mi teprve patnáct let. Začínám obdivovat krásu žen a dívek, kterou nikdy nepoznám, protože stojím před popravčí četou a hledím do hlavně pušky, která ukončí můj krátký život. Nikdo z nás si neumí doopravdy představit, jak jim tehdy bylo.
Když k tomu všemu připočítáte Lidice, Ležáky, transporty do vyhlazovacích táborů. Za šest let války zemřelo na bojištích, bylo popraveno, nebo jinak usmrceno 360 000 občanů Československa. A pak přišla svoboda a dny odplaty. V tomto kontextu je třeba vidět co se u nás dělo po válce.
Ano, některé skutky byly opravdu hodny sadistů. Jistě, to byly jejich žně. Oni mohli popustit uzdu svým choutkám. Bohužel, vždy se takoví lidé najdou. Tak jak to už popsal Lev Nikolajevič Tolstoj před více než dvěma sty lety a je to pořád pravda. Odpovědnost však padá na úzkou skupinu rádoby politiků, kteří válku rozpoutali. A ne na ty, kteří si ji museli prožít. Na obou stranách fronty.
Lidé doma frustrovaní z šesti let fašistického útlaku. Vojáci, kteří si prošli východní frontou. Viděli zvěrstva fašistů na Ukrajině, ale i na Slovensku po prohraném SNP. Osvobozovali koncentrační tábory. To vše se přece muselo podepsat na jejich psychice.
Vždy po válce společnost řeší problémy s vojáky, kteří se vrátí z války a nemohou zapadnout do mírové společnosti. Nevím přesně, kolik amerických vojáků po válce ve Vietnamu, mělo tyto problémy. Ale i veteráni z války v Zálivu, měli své problémy. A to proti 2. světové válce byly jen vojenské manévry. Tak proč, dnes, někdo, z pohodlí své pracovny, hodnotí skutky lidí, kteří si prošli peklem?
