Článek
Velitel brigády, plukovník Viliam Grizzly, se chystal do práce v dobré náladě. Měl na sobě úplně novou uniformu. Obul si naleštěné polobotky s mechovou podrážkou. Manželka Božena si ho se zalíbením prohlížela. Přistoupila k němu, rukou setřela smítko z blůzy. Pak se k manželovi naklonila a dala mu pusu na cestu. Aby zvýraznila, jak si svého plukovníka váží, přeleštila mu rukávem hvězdy na náramenících. Viliam byl potěšen. Z věšáku si vzal klíče od zánovní Škodovky, otevřel dveře a vykročil ke garáži. Lépe řečeno chtěl jít do garáže, ale příroda se spikla proti němu.
V noci zapršelo a k ránu mokré silnice a chodníky pokrylo náledí. Pan plukovník nedokončil ani jeden krok, když tu mu nohy vyletěly do vzduchu a tělo dopadlo na chodník ze zámkové dlažby: „Do prčic,“ zařval s velkým žuchnutím.
Nešťastník si v létě protáhl chodník s mírným sklonem od domu až ke garáží. To se mu stalo osudným, protože po něm sjížděl nedobrovolně, jako po sáňkařské dráze. Kostky zámecké dlažby mu vyhladily puky na kalhotách. To nebylo to nejhorší, co ho v té chvíli potkalo. Vzhledem k tomu, že v poloze ležmo, neřídil běh událostí, vlétl velkou rychlostí do záhonu růží. Jeho statná postava měla skoro sto kilo. Jeden keř nemohl zastavit letící těleso, proto Grizzly nedobrovolně srovnal se zemí nově vysazené keříky růží bez květů a listí. Jen ostré trny jim zůstaly. Kalhoty i blůza nové uniformy byly nadranc.
„Kdo tě tak zřídil? spráskla ruce Božena, když uviděla Viliama, ve špinavé a potrhané uniformě.
„To…to…to náledí,“ soptil Grizzly a rukama naznačoval, že by chtěl někoho uškrtit, ale nebylo koho.
Do práce přišel pozdě a pořádně naštvaný. Velitelství bylo umístěno ve starých kasárnách v Praze na Ruzyni. Podřízené útvary měla brigáda rozmístěny v okruhu, kolem Hlavního města. Cesta k nim vedla napříč Prahou. Každý, kdo někdy jezdil po Praze, si umí představit, jak takový všední den v Hlavním městě vypadá. Vojáci, řidiči, ve svých sladkých osmnácti letech jezdit neuměli a dost často se dostávali do kolizí s ostatními účastníky silničního provozu. Velitel brigády pak stejně často stával v pozoru u svého nadřízeného, kterým byl velitel 7. armády v Praze na Smíchově. Pohovor byl vlastně monologem a Grizzly v něm byl stále menší, menší a menší, zatímco generál Bunzák byl větší, větší a větší. Plukovník měl vždy špatný pocit, když se vracel ke své brigádě. Skřípal zuby a představoval si co všechno udělá s náčelníkem automobilní služby.
Když se dnes Grizzly blížil ke kasárnům, věděl, že těm klukům nesmí dovolit vyjet do Prahy. Dozorčího útvaru, který mu šel vstříc pořadovým krokem podat hlášení, zastavil: „Vykašlete se na hlášení! Nařizuji!!! S okamžitou platností zakázat všechny výjezdy. Z kasáren nevyjede ani myš na setrvačník! Je vám to jasné?“
„Provedu pane plukovníku,“ zahřímal poručík Jedlička a stál v pozoru, v očekávání dalších rozkazů.
„Tak na co čekáš? Jdi to zařídit!!!“
Na chodbě, ještě než vstoupil do své kanceláře, potkal náčelníka štábu, podplukovníka Dusíka. „Doufám, že už víš o mém zákazu výjezdů.“
Dusík samozřejmě nemohl vědět, co se veliteli přihodilo, přesto zachoval klid: „O zákazu nevím, ale vím, že to nepůjde.“
„Co by nešlo?“ zařval nervózní Grizzly. „Podívej se z okna, jaké je tam počasí.“
„Nedá se nic dělat. Provianťák měl na dnes v plánu výjezdů dvě vozidla na nákup potravin. Jestli nevyjedou, nebudou mít na dvou oddílech co jíst.“
„Ať jim dají konzervy!“ našel rychlé řešení velitel brigády.
„Víš přeci, že jsme na všech oddílech snížili zásoby, protože se tam o ně nemá kdo starat,“ odporoval mu podplukovník Dusík. „Ty sám jsi říkal, že vojáci mají dostávat čerstvé potraviny.“
Grizzly moc dobře věděl, že není jiná cesta, než udělat výjimku a těm dvěma vozidlům výjezd povolit, i když měl špatný pocit. Jeho cesta do práce mu jasně napovídala, že nemá dobrý den. „Dobře. Vím, co musím udělat. Ale ať náčelník týlu zpracuje pro obě vozidla pochodovou osu. Musí vybrat takové cesty, u kterých se dá předpokládat, že je silničáři už zprovoznili.“
Náčelník týlu, podplukovník Jan Brusič se dostavil k veliteli do patnácti minut. Spěchal, protože potřeboval potraviny dopravit k oddílům dříve, než začnou vařit oběd. Položil na stůl mapu Prahy, na které byly červenou fixou zakresleny osy přesunu, pro každé vozidlo zvlášť.
„Proč se křižují?“ vyštěkl Grizzly, když uviděl na mapě dvě křivolaké čáry, které se opravdu v jednom místě protínaly.
Podplukovník Brusič byl připraven a snadno vysvětlil, že každé z vozidel se ještě musí zastavit v různých velkoskladech potravin a pak teprve pojedou k útvarům. Přitom 11. palebný oddíl se nacházel ve směru na Benešov a 2. technický oddíl ve směru na Mladou Boleslav.
„Trasy se sice přetínají, ale je zcela nemožné, aby se tam potkaly. V Praze, kde jezdí denně okolo milionu aut?“ vrtěl nevěřícně hlavou podpukovník Brusič, „to je zcela nemožné.“
„Vůbec jste mě nepřesvědčil,“ vrčel plukovník Grizzly. „Osobně mi ručíte za to, že se nic nestane. Proto vás i vašeho proviantního náčelníka určuji velitelem vozu!“
Brusič proběhl kolem praporčice Urbanové, která mu dělala sekretářku. Vpálil do své kanceláře a švihnul brigadýrkou do rohu místnosti. „To je ale blbec,“ zařval na celé kolo.
„Kdo?“ stoupla si do otevřených dveří Věra Urbanová.
„Ten náš starej medvěd,“ ulevoval si Brusič, „už aby šel do penze, páprda jeden.“
Urbanka, jak jí tady všichni říkali, na nic nečekala. Uvařila silné kafe a šoupla tam velkýho ruma. Když se Brusič napil, zakvílel: „Ženská nešťastná, vždyť já musím jet v týhle sibérii jako velitel vozu. Žádnej alkohol!“
„Já to s vámi myslela dobře,“ pokrčila rameny Urbanka a ztratila se do své kanceláře. Brusič chvíli váhal, ale pak vypil kafe na ex. Docela se mu ulevilo. Bohužel jen do chvíle, než přišel do autoparku.
U závory stále nastartovaná Vétřieska. Ještě byla pokrytá ledem. Z výfuku se silně kouřilo a před ní se klepal zimou dozorčí autoparku. Chtěl podat zástupci velitele hlášení, ale ten mu ukázal, aby se šel schovat do tepla a nasedl do auta. V kabině byla kosa jako v Rusku. Okna byla zamlžená. Řidič, svobodník Douděra, seděl za volantem v ušance a na rukách měl palcové rukavice.
„Proč je tady taková zima?“ zeptal se podplukovník a třel si o sebe prokřehlé ruce.
„Nejde topení,“ odpověděl svobodník a utřel hadrem orosené přední sklo.
„Svobodníku, “ zakoulel očima Brusič, „proč máš auto v takovém nepořádku?“
„Pane podplukovníku já jsem se teprve v neděli vrátil z kurzu a včera jsem dostal na starosti tuhle starou haitru,“ nedal se svobodník.
Brusič nevěřícně zavrtěl hlavou a zavelel: „Tak jedem.“
„Tam máte hadr na sklo,“ ukázal řidič podplukovníkovi a myslel si o gumách svoje. Brusič se nadechl, aby neukázněného vojáka umravnil, ale slinu spolkl, protože mu došlo, že on za ten všeobecný zmar nemůže.
Na řidiči bylo zřejmé, že v řízení ovládá opravdu jen základy. Neustále čistil za jízdy orosené přední sklo, aby alespoň něco viděl. Nejeli, ale poskakovali. Brusič nebyl oblečen do mrazu, byla mu zima a proklínal všechno co mělo s touto cestou něco společného.
Náčelník týlu nebydlel v Praze, ale ve Slaném. Na Ruzyň se dostal rychleji než kolegové bydlící v Praze. Často se jim posmíval, že to má do práce sice dál než oni, ale je tam dřív, a ještě se míň mačká. Situace v městských autobusech byla každé ráno zoufalá. Cestující často stály na jedné noze, a to ještě ne na své, jak trefně tvrdili ve svých povídkách Šimek s Grossmanem. Ale jednu slabinu tato výhoda měla. On totiž neznal Prahu.
Jeho neznalost se projevila především tím, že naplánoval cestu Denisovou ulicí, která vedla z příkrého kopce a její dlažbu tvořily takzvané kočičí hlavy, což nebyla zrovna ideální plocha pro jízdu nákladním autem při náledí.
Shodou nešťastných okolností byla obě přední okna pokryta rosou, když překročili horizont událostí, odkud již není návratu. Když Brusič otřel sklo a viděl pod sebou strmý svah a kočičí hlavy, zařval: „Stůj!“ Nevyježděný řidič dupl na brdy, tím zablokoval všechna kola a z třítunového kolosu udělal sáně řítící se svahem. Náčelník týlu, kterému na hlavě nadskakovala brigadýrka, zoufale přihlížel, jak rolují auta stojící u okraje vozovky.
Valící se třítunou železnou kouli nezastavila ani cedule: Stůj, dej přednost v jízdě! Vřítili se do křižovatky, kam právě vjížděl proviantní náčelník, co by velitel druhého vozu s potravinami.
Nemožné se stalo skutkem. Dvě vozidla, která dostala výjimku ze zákazu výjezdů, se v pražském hustém provozu srazila. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale obě Vétřiesky byly nepojízdné, a ještě sešrotovaly pět osobních aut, jejichž odpovědní majitelé ten den zvolili cestu do práce hromadnou dopravou. Grizzly, se už zase chystal na pohovor k veliteli armády. Neustálé proklínal: „To všechno to náledí.“
