Článek
Roční fenka čistokrevného německého ovčáka. V papírech má strašně dlouhé jméno. To poslední je Elizabet, proto jí říkáme Eli.
Není pravda, že jsme se osvědčili. Jenom já a můj první pes víme své. O veškerém jeho chování rozhodovaly vyšlechtěné vlastnosti belgického ovčáka. Jinak to byl rozmazlený čokl. Dělal si, co chtěl. Z domu neutíkal, protože mu tam bylo dobře. Na lidi neútočil, protože mu za to nestáli. On byl pan pes.
S každým jiným psem, který byl stejně velký, a nebo větší, se okamžitě začal prát, aby mu vysvětlil, že tady je pánem on. Podvraťáků si nevšímal. Na zavolání přišel, jen když se mu chtělo, anebo mi chtěl udělat radost. Jmenoval se Bart. To bylo jméno, které mu dali děti. Já s tím sice nesouhlasil, protože Simpsonovi nesleduji, ale přizpůsobil jsem se. Konec konců, pes nevěděl, čí jméno nosí.
Okolí vše vidělo jinak. Jednou mě dokonce zcela neznámý pán chválil, jak jsem naučil Barta aportovat. Vůbec netušil, že tu hru mě naučil pes. Možná i proto jsme rok po jeho smrti, dostali do péče krásného německého ovčáka, vlkošedé barvy. Jeho majitelům se změnila životní situace a usoudili, že mu nemůžou dát to, co si zaslouží.
Problém spočívá v tom, že belgičáka jsme měli od malého štěněte. To, co nám paní majitelka přivedla, mělo 40 kilo a spoustu návyků neslučujících se s naším stísněným prostorem v řadovce rodinných domků.
Jeden z největších problémů spočíval ve výběhu. Eli vyrůstala na zahradě o rozloze cca 3 tisíc metrů čtverečných v chatkové oblasti. Tam si mohla běhat, štěkat, dovádět a nikomu to nevadilo. Naše zahrádka má dvě stě metrů. Ne na délku, ale čtverečních. Tam, když se pes rozběhne, musí okamžitě brzdit, aby neproběhl plotem. O sousedech, kterým psí štěkot nedělá dobře, ani nemluvím. Jediným řešením jsou každodenní procházky do přírody. Jak já jsem je s Bartem miloval.
Žijeme na vesnici. V jejím okolí je hodně vody. Tři rybníky, řeka Bečva a umělý náhon k mlýnům, kterému se od pradávna říká Strhanec. Proto je tam hodně vodních ptáků. Rozsáhlá pole a něco, čemu by se dalo říkat malý lesík. Spíš je to hustší alej, ale zvířátka tam jsou. Asi osm srnek se srncem a pár zajíců a bažantů. Já rád pozoruji vodní ptactvo. Volavky, čápi, labutě a kačeny. Pejsci se spíš rozhlížejí po čtyřnohých kamarádech, kteří ale o jejich společnost nestojí.
Předem musím říct, že můj pes má vždy košík, aby nikomu a ničemu neublížil. Když jsme s Bartem vstoupili do přírody řekl jsem mu: „Jestli se necháš zastřelit, budeš mít krátký, ale šťastný život psa, který si dělal, co chtěl.“ A šli jsme si každý po svém. Pes kroužil kolem a já si pozoroval okolní přírodu a její obyvatele. Občas sice vyrazil za nějakým čtyřnohým „kamarádem“, ale když zjistil, že ho nedohoní, přiběhl a tvářil se, že ho vlastně ani doběhnout nechtěl. Za dlouhých zimních večerů, jsme o sobě skoro vůbec nevěděli, protože byla všude tma jako v ranci. Na konci procházky, než jsme opět vstoupili do vesnice, se Bart objevil u mé nohy, nechal se přivázat a spořádaně jsme kráčeli vesnicí k domovu.
S Eli jsem se chystal na něco podobného. Jenže, manželka zavětřila nepravosti, kterých se chci dopouštět a řekla, že bude chodit s námi a pes bude zásadně přivázán po celou dobu procházky.
„Proč ne. Ale budeš ji vodit ty, protože mě bolí noha,“ chtěl jsem ji marně odradit od úmyslu zkazit nám radost z procházek.
Ani jsem se nemusel moc snažit, aby manželka pochopila, že to nebyl dobrý nápad. Pořídili jsme si delší vodítko, moje žena vyškolená z internetu si ovázala jeho konec kolem pasu, aby měla větší sílu než pes.
Vyrazili jsme všichni tři do volné přírody a začali se opájet její krásou. Inteligentní pes, když pochopil, že má akční rádius sedm metrů, se přizpůsobil a ani moc netahal. V jednu chvíli jsem si potřeboval převázat tkaničku u boty. Klekl jsem si do trávy a v tom jsem zahlédl, jak se moje žena rozběhla úžasnou rychlostí po poli. Před ní pes a před ním zajíc. Obdivoval jsem, jak drží balanc a rychlost. Teď už jsem jí mohl jenom fandit ve skvělém sportovním výkonu. Čekal jsem, kdy je předběhne. Zklamala mě. Zbavila se vodítka a nechala ty dva svému osudu. Ovšem, psa jsme víc než hodinu neviděli.
Dostali jsme se do bludného kruhu. Nevyběhaný pes neustále doráží na sousedy. Vyběhaný pes, naše, nebo jeho smrt.
Řešení se nabízelo samo. S Bartem jsem někdy jezdíval na kole i deset kilometru. Pes poslušně klusal po mé pravé straně na vodítku, které jsem přidržoval v ruce opřené o řídítka, a na lotroviny neměl čas. Zbytek dne prospal.
První jízda s Eli začala velmi dobře. Chvilku jsme se přetahovali, protože jsme se nemohli domluvit, kterým směrem pojedeme. Pak jsme se rozhodli, že pojedeme tam, kam chce pes. Spokojeně si klusala po mé pravé straně. Neustále zrychlovala a já s ní. Už to nebyl ani cval, ale sprint. Asi se jí to líbí, liboval jsem si. Když tu náhle přešla na levou stranu. Okamžitě jsem šel přes řídítka.
Byl jsem dvacet pět let v armádě a pamatuji si, že v takové situaci se mám stočit do klubíčka, udělat dva kotouly a rychle se postavit na nohy.
Tak tedy. Stočení do klubíčka, provedeno. Jeden kotoul, druhý kotoul a…prásk. Rozplesknul jsem se, jak široký, tak dlouhý na prašné cestě.
Kde je ta chlupatá bestie??? Rezonovalo mi v hlavě. Když tu jsem slyšel známé funění, pak náraz košíkem do ucha a ucítil jsem teplý, zpocený jazyk, plný hlenů, kterým mi olizovala tvář. Tehdy jsem pochopil, jak moc musí mít člověk to zvíře rád, aby mu neublížil.
Všechny začátky jsou těžké. Jeden se nesmí nechat odradit. Začneme znovu a budeme korigovat rychlost. Rozhodl jsem po několika dnech, kdy mi konečně tělo přestávalo připomínat, že už mi není dvacet.
Dařilo se nám. Abych měl volné ruce a mohl včas reagovat, připevnil jsem si vodítko k rámu kola. Někdo holt nedostane rozum ani v šedesáti.
Jízdy se pomalu ale jistě stávaly rutinou. Bohužel. Je to přirozená lidská vlastnost, že neustálým opakováním nebezpečných situací, ztrácí ostražitost.
Jeli jsme po lesní cestě. Po mé pravé straně se v ranním slunci leskla řeka Bečva. Levou stranu lemoval hustý lesní porost. Zadíval jsem se na volavku, která startovala ke svému ladnému letu.
Zajíc kverulant, si počkal za drnem trávy a vyskočil psovi těsně před čumákem. Ten okamžitě vyrazil za ním. Vší silou jsem sevřel ruční brzdy.
Když mi u zkoušky z fyziky vysvětloval pan profesor, abych se moc neradoval, protože fyzika mě bude provázet celý život a dal mi z milosti trojku, netušil, kdy mě ta jeho fyzika doběhne. V jednu chvíli se totiž sešly proti sobě tři síly. Tah psa, moje zoufalé sevření páček ovládajících bovdeny a připevnění lanka k brzdám. Jistě už víte, co povolilo. Lanka. Jak jinak.
Řítili jsme se po cestě. Zajíc bojoval o život a přidal. Pes zrychloval za ním a já na kole bez brzd s vodítkem připevněným k rámu kola, jsem začínal mít zajícovi obavy.
Ani jsem nemusel vzývat toho na hoře, a přesto mi pomohl. Na kraji cesty se z ničeho nic objevil mokrý kořen. Přední kolo se na něm smeklo a já jsem čvachtnul do měkkého bahýnka v příkopu u cesty. Ještě jsem zahlédl, jak pes vláčí kolo za zajícem do lesa.
Se zbytkem si poradila sama příroda, protože kolo se zaseklo mezi dva stromy. Pes tahal ze všech sil, ale stál na místě. A zajíc? Ten se mu určitě někde za stromem posmíval, když viděl, jak se snaží, ale nic nezmůže.
Pes ležel spokojeně v trávě a určitě přemýšlel o tom, jak toho zajíce příště dostane. Já jsem ho pozoroval. Na mém oblečení pomalu usychalo bláto. „Tak co? Ty, vlkošedá,“ položil jsem do éteru neurčitou otázku.
Když mám na ni vztek, tak jí neříkám jménem. Ale ona stejně věděla, že mluvím k ní. Vstala a přiběhla. Sedla si a z pootevřené tlamy psího úsměvu jí vypadl jazyk na stranu. V psích očích jsem viděl otázku.
„Tak co s tím uděláme, šéfe?“ a nezáludně vrtěla ocasem.
