Článek
Amelita Galli-Curci, koloraturní soprán
(18. listopadu 1882 – 26. listopadu 1963)
Komentář úvodem
Amelita Galli-Curci, jméno ve své době tak slavné, že se dotýkalo hvězd, je dnes téměř zapadlé a zapomenuté. Zná ji v podstatě jen pár šílenců.
Jméno této koloraturní sopranistky je neodmyslitelně spjato s ranými počátky nahrávací techniky a její nahrávky se prodávaly opravdu masově. Od té doby se hudební vkus poměrně vyvinul, dle mého nešťastným způsobem, a zatímco se v dané době hovořilo o skřiváncích případně o houslích v krku, dnes se hovoří o upištěných, ukvičených, nesnesitelných ženštinách zpívajících ultrazvukem, které je třeba zničit a zabít.
A my si jí nyní poslechneme – poslech zde – Sempre Libera, La Traviata
Její lehký lyrický soprán, který s takovou bravurou překonává ty nejobtížnější pasáže je úchvatný i po stu letech. Je zde možná trochu patrný sklon k předržování výšek. Když ale na to mám, proč bych se nepředvedl.
Životopis
Narodila se v Miláně jako Amelita Galli. Její rodina, ač byla považována za italskou se hlásila ke španělskému původu. Amelita pocházela, abychom tak řekli z lepší rodiny. Její otec byl úspěšný milánský obchodník, který byl na svou dceru a na její hudební nadaní velmi pyšný, i když sám hudební sluch ani talent vlastně neměl.
K hudbě ji přivedla matka, Enrichetta Bellisoni. Člověk nemusí umět nijak výrazně italsky, aby si to jméno přeložil. S trochou nadsázky to znamená „Obohacovačka Krásnými Zvuky“. Klasický Nomen Omen.
Malá Lita, jak jí v té době říkali vyrůstala v atmosféře Fin de Siecle – konec 19. století. Století, které mimo těch úžasných parních strojů a převratných objevů, přineslo také objev nahrávání zvuku. Objev nahrávání zvuku ovlivnil Litin život zcela zásadním způsobem.
Amelita vystudovala hru na piano na milánské konzervatoři, kde jí bylo po absolvování nabídnuto místo lektorky v pouhých 23 letech. (některé zdroje uvádějí v 16 letech, ale to se mi zdá nereálné.)
Ke zpěvu jí vedla babička, ale ona se vzdělávala převážně sama. V pozdějších letech brala pěvecké lekce u Estelle Lieblich v New Yorku.
(Zde bych asi měl čtenáře upozornit, že uváděná data jednotlivých milníků života Galli-Curci se mezi zdroji liší.)
Galli- Curci debutovala jako Gilda ve Verdiho Riglettovi v italské Trani v roce 1906.
Cestovala pak po celém světě. Zde je zřejmě třeba zmínit její koncerty v Argentině, kam cestovala docela často a ráda. Zčásti to bylo kvůli profesionálním závazkům, ale také zde žila velká část její rodiny. Její dva bratři, Enrico a Giuseppe žili v argentinském městě Rosario.
Hlavních úspěchů dosáhla ve Spojených státech, kam odjela v roce 1916. Znamená to tedy, že v té době jí bylo 34 let.
Původně plánované krátké vystoupení v opeře v Chicagu, kde vystoupila v roli Gildy ve Verdiho opeře Rigoletto 18. listopadu 1916 se protáhlo. Její výkon byl přijat tak nadšeně, že jí chicagská operní asociace nabídla prodloužení smlouvy, které zpěvačka přijala. V Chicagu potom vystupovala do konce sezóny 1924.
Klíčovým bodem je, že v roce 1916 podepsala Galli-Curci smlouvu s gramofonovou společností Victor Talking Machine Company. S touto společností měl smlouvu i slavný tenorista Enrico Caruso. Nahrávání se ukázalo jako důležitá forma reklamy a její sláva se rozlétla ke hvězdám.
Od roku 1921 vystupovala Galli-Curci v MET v New Yorku, kde působila až do roku 1930.
V roce 1930 pak opustila operní jeviště, byla unavena intrikami a politikou operních domů. Navíc se jí opera zdála mrtvá a že to v podstatě nikoho nezajímá. Připadá mi směšné, že jsou to slova z roku 1930.
V roce 1935 podstoupila Galli-Curci operaci štítné žlázy. Což vedlo k poranění nervu v zadní části hrtanu. Tento nerv nese od té doby jméno „nervus Galli-Curci“.
O tom, zda k ochrnutí nervu došlo během operace nebo zda bylo jeh poškození způsobeno opakujícími se záněty štítné žlázy, se dodnes vedou spory.
Hlas Galli-Curci zůstal poškozen, ztratil schopnost stoupat do výšek a ty božské trylky ztěžkly.
V roce 1936 se Galli-Curci pokusila do opery vrátit. Její katastrofický výkon v roli Mimi v Pucciniho Bohémě, ukončil tuto snahu po jediném vystoupení.
Galli-Curci byla 2 x vdaná. Jejím prvním manželem byl v letech 1908 – 1920 markýz Luigi Curci.
Druhým manželem byl pak v letech 1921 – 1956 její korepetitor, Homer Samuelson. Manželství ukončila Homerova smrt.
Galli-Curci měla jako velkou lásku a životní hobby jógu. Napsala předmluvu ke knize Paramahansy Yoganandy „Šepoty z věčnosti“ z roku 1929.
Po odchodu z opery, až do své smrti učila zpěv.
Amelita Galli-Curci zemřela v Kalifornii na rozedmu plic 26. listopadu 1963.
Zůstalo nám po ní 152 nahrávek různých písní a árií. Je to o něco méně, než nám zanechal Enrico Caruso.
Galli-Curci má hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Její hlas se objevuje ve filmech. Bylo to prostě zcela výjimečné. Jen je škoda, že to dnešní generace prohlásí za nesnesitelné vřískání a ječení. Jejich chyba. Amelita Galli-Curci Melodyne ke svému zpěvu nepotřebovala. Nahrávala akusticky, bez oprav, bez dotáček, bez střihů. I když akustická technologie nahrávání neoslňuje technickou kvalitou, ba naopak. Její výkony jsou intonačně přesné a výrazově bohaté. Jsem přesvědčen, že měla v krku opravdu ten ušlechtilý hudební nástroj. Můžeme se dohadovat, zda to byla flétna nebo housle. U některých současných „hvězd“ si nejsem obsahem jejich krků tak jistý. Myslím si, že mají auto-tune i pod polštářem a že místo flétny mají v krku… (cenzurováno). Jsem si vědom určitého konfrontačního vyzněné této pasáže a pokud se to někoho dotklo, omlouvám se.
