Článek
(19. prosince 1888 – 15. listopadu 1963)
Narodil se v Budapešti v tehdejším Rakousko-Uhersku do přísně sekulární židovské rodiny jako Frederick Martin Reiner (maďarsky: Reiner Frigyes). Fritz Reiner je jeho umělecké jméno. On sám ho používal a my ho budeme také používat. Fritzův otec si přál, aby se mladý student věnoval studiu práv, a on skutečně začal práva studovat. Volání hudby bylo silnější, mladý Fritz ze studia práv zběhl a od roku 1903 studoval budapešťskou konzervatoř Franze Liszta. Nejprve se věnoval hře na piano u Istvána Thomána(1903–1905), posléze kompozici neboli skladbě u Hanse von Koesslera (1907–1909), v závěru studia byli jeho učiteli Kalmán Chována Béla Bartók.
V letech 1914–1921 působil v operních domech v Budapešti a v Drážďanech, kde spolupracoval s Richardem Straussem.
V roce 1922 emigroval Reiner do USA, kde přijal místo šéfdirigenta Cincinnati Symphony Orchestra, kde zůstal až do roku 1931.
V roce 1928 se stal americkým občanem.
V roce 1931 přijal místo dirigenta Filadelfské Velké Opery a zároveň místo vedoucího orchestrálního odboru v Curtisově Institutu. Mezi jeho žáky patřily legendy klasické hudby, kde nejznámějším jménem bude asi Leonard Bernstein.
Zajímavostí je, že Reiner vyloučil legendárního amerického skladatele Samuela Barberaze své dirigentské třídy pro údajný nedostatek talentu. Je to moc zvláštní. Barber je autorem slavného Adagia pro smyčce. My se můžeme jen dohadovat, proč Reiner Barbera vyloučil.
Reiner setrval v Curtisově institutu až do roku 1941.
V letech 1938–1948 dirigoval Reiner Pittsburský symfonický orchestr.
Potom působil několik let v Metropolitní opeřev New Yorku.
V letech 1949–1951 tam dirigoval legendární inscenaci Straussovy opery Salome se slavnou bulharskou sopranistkou Ljubou Welitsch.
A zde se dostáváme k další legendě, že jistá mladá studentka, adeptka na učitelské povolání, Ljubu v této inscenaci viděla, a to ji vedlo k zásadnímu rozhodnutí, že nebude učitelka, ale operní pěvkyně. „Jméno oné mladé dámy bylo? … Už to máte? … Čekám! … Moc těžká hádanka? Ale to přeci není těžká hádanka. Jméno oné mladé dámy bylo: Mary Violett Leontyne Price.“
V roce 1954 začal Reiner spolupracovat s Chicagským symfonickým orchestrem (CSO), se kterým nahrával až do své smrti pro společnost RCA Victor. A tak se zrodila legenda, která těžko hledá ve světě klasické hudby obdobu. Reiner pozvedl už tak vynikající hudební těleso na zcela výjimečnou úroveň.
Zde bych definoval, co obnáší tzv. „polibek Múzy.“ Je to ten vzácný a báječný pocit, kdy člověka mrazí v zádech, oči se mu zalévají slzami a vznáší se někde v astrální dimenzi. Zážitek, který je při domácím poslechu hudby tak vzácný.
Když to trochu nadsadím, je třeba si při poslechu Reinera koupit pořádný jelení lůj. Tohle není polibek Múzy, to je permanentní líbačka s Múzou, a nejen líbačka, je to plnohodnotné milování s Múzou.
Je zde jeden smutný bod, který zmíním. Reiner těch výjimečných úspěchů dosahoval na principech bossingu a odporného psychického teroru svých hráčů. V té době byli dirigenti hrozní a byl to skoro standard. Reiner však zašel ještě dál. Říká se, že byl schopen drtit hráče pohledem. Byla tu jeho minimalistická dirigentská gesta, která celý tísnivý dojem prohlubovala.
Fritz Reiner byl 3× ženat a zemřel na komplikace zápalu plic spojené s oběhovými problémy.
Nahrávky:
Kde začít? Je zde Carmen s Rise Stevens z roku 1952, kde vedle Rise Stevens vystoupily tehdejší hvězdy operního nebe, jako Jan Peerce, Robert Merrill nebo Licia Albanese. Jde o jednu z prvních nahrávek kompletní opery, která byla vydána na LP vinylové desce. A je to jediná nahrávka kompletní opery pod vedením Fritze Reinera. Nahrávka je monofonní a technická stránka odpovídá době vzniku. Ale… ta umělecká kvalita je nadčasová.
Rise Stevens, Carmen, Habanera (poslech).
Čím pokračovat?
To je snadné! Rimskij-Korsakov, Šeherezáda z roku 1960, nahrávku vydalo nakladatelství RCA Victor v edici Living Stereo, Chicagský symfonický orchestr řídil Fritz Reiner. Tato nahrávka patří dle mého názoru k deseti největším klasickým nahrávkám, které kdy byly pořízeny.
Zvukově to zní, jako by to bylo nahráno včera, tedy skoro. Místy zde prosvítá jistá patina. Ale to k tomu patří, protože tak chutná polibek Múzy (poslech).
Ant. Dvořák, Symfonie z Nového světa z 1958, větu shora nebudu opisovat, beze zbytku to zde platí (poslech).
Reiner spolupracoval s ďábelským houslistou Jaschou Heifetzem. Vytvořili spolu nahrávky, které se velmi špatně dorovnávají. Místo vypisování uvedu některé ukázky.
My se ale vlastně můžeme na ty dva podívat ve filmovém záznamu (video) roku 1947
Ufff! Heifetz měl evidentně smlouvu s ďáblem.
Studiová nahrávka toho Čajkovského koncertu v originální edici RCA Victor Living Stereo na původní LP desce stojí hodně peněz. Je zde problém, že originální Living Stereo nahrávky stojí hodně peněz obecně.
To stejné je jejich Brahms (poslech).
Pak jsou zde legendární nahrávky Rachmaninova s Arturem Rubinsteinem.
Legendární nahrávky Debussyho, Richarda Strausse, Bartóka a dalších.
Tak pravil Zarathustra, Východ slunce (poslech).
Je toho opravdu moc.
Ještě uvedu… Manuel de Falla, Spain. Je to kombinace de Fallových pásem „Čarodějná láska, Třírohý klobouk a Noci ve španělských zahradách.“
Rituální ohňový tanec (poslech) byste mohli znát, jen to asi nevíte.
Je zde zajímavost… hlas staré Cikánky v Čarodějné lásce ztvárnila Leontyne Price (poslech), která se zde projevuje jako kontra alt. Moji španělští přátelé se zde shodují, že zde Lee má poněkud nepřijatelný americký akcent. Lidé, kteří španělsky neumí tuto nahrávku považují za jednu referenčních.
Reinerovo Verdiho Rekviem (1959) jsem sice již uváděl. Nahrávka má zaslouženě zcela legendární status. Jsou zde trochu technické potíže se zkreslením, ale s tím se nic neudělá.
Rekviem (poslech) se rozjíždí opravdu pomalu a chvíli trvá, než se to rozjede. V hlavních sólových partech vystoupili: Leontyne Price, Rosalind Elias, Jussi Björling a Giorgio Tozzi.
Není v mých silách uvést všechny nahrávky, a proto zde skončíme.
Zdroje:
Kompletní diskografie je zde (Trochu to otravuje s předplatným, ale dá se tím proklikat)
