Článek
Jsou zde jiné nádherné koncerty pro cello: Šostakovič, Saint-Saëns, některé Bachovy kompozice. Úžasný koncert pro cello napsal také britský skladatel Edward Elgar.
Široká nádherná melodika tohoto kusu je okouzlující a neopakovatelná. Stejně neopakovatelná je zřejmě jeho interpretační náročnost, tedy pokud to mohu posoudit. Na cello hrát neumím. K tomu myslím přistupuje i náročnost emocionální. Sólista na cello nám musí předat kus své duše, aby byl umělecký účinek koncertu kompletní.
Tento kus je druhý Dvořákův pokus o violoncellový koncert. Ten první existuje jen jako klavírní výtah, proto se neuvádí.
Základní „draft“ koncertu Dvořák dokončil někdy v roce 1894, tedy ještě během svého amerického angažmá. Definitivní podobu kus dostal postupně až po návratu do vlasti.
Premiéra díla pak proběhla v Londýně v roce 1896. Violoncellový part zahrál cellista Leo Stern pod Dvořákovým vedením. Úspěch byl okamžitý a fenomenální.
Koncert se stal základem koncertního repertoáru a myslím si, že neexistuje cellista, který by se ho nepokusil nahrát.
Já se nyní pokusím o částečný amatérský rozbor díla. Vzhledem k tomu, že nemám žádné hudební vzdělání a neumím vlastně ani noty, je to relativní drzost. Ale o to bude vášnivější.
Dvořákův přítel, hudební skladatel Johannes Brahms, četl partituru koncertu ještě před premiérou a v úžasu prohlásil: „Proč jsem proboha nevěděl, že se dá pro violoncello napsat takový koncert? Kdybych to věděl, napsal bych ho už dávno sám!“ Dvořák zkrátka dokázal z nástroje, který byl do té doby vnímán spíše jako doprovodný, vytvořit hrdinu antické tragédie.
Koncert se sestává ze tří vět.
1. Allegro… quasi improvisando
2. Adagio ma non troppo
3. Finale, Allegro moderato
Už jenom nástup cella, kdy sólista zaboří smyčec do strun, je dechberoucí. Ale na ten nástup je třeba si chvíli počkat. Před nástupem cella je dost dlouhé orchestrální intro.
První věta je rychlá a velmi plastická. Dvořák nechává cello místy neuvěřitelně zářit a zpívat. Já úplně nevím, jak je tohle možné. Dvořák jako skladatel ovládal zřejmě vlastnosti zvuku cella na nepochopitelných principech. Já opravdu nechápu, že lidská tvořivá mysl je schopna uchopit zvuky nástrojů a takovým způsobem je poskládat dohromady.
Druhá věta je Adagio, které místy cituje Dvořákovu píseň „Kéž duch můj sám“. Byla to oblíbená píseň Josefíny Kounicové, Dvořákovy švagrové a jeho velké nenaplněné lásky. Když ji psal, dozvěděl se, že je těžce nemocná. Ta melancholie druhé věty je vlastně modlitba za ni.
Třetí věta je úderné rondo, kdy cello nahodí melodický motiv a orchestr ho zopakuje. Je to žhavé, je to dravé, je to úžasné. V jeden moment třetí věta cituje mně neznámou lidovou píseň. Mně zní v uších text „Stále jsi má Marinko, stále jsi má…“, ale zřejmě je to omyl. Dvořák byl génius v tom, jak dokázal napsat melodii, která zní jako ta nejčistší lidová píseň, i když si ji celou vymyslel.
Zde bych ještě uvedl, že Dvořák po smrti Josefíny třetí větu koncertu upravil na její památku. Přidal šedesát taktů nové hudby. Josefínina smrt Dvořáka velmi zasáhla.
Koncert kromě vynikajícího sólisty na cello vyžaduje i výjimečného dirigenta, který je ochoten upsat duši Dvořákově hudbě a tu duši nám předat prostřednictvím hry orchestru. A ani doprovodný orchestr z toho nevyjde lacino a hráči se musí snažit.
Bez komunikace zmíněných mezi sebou to nejde. A já si nyní dovolím parafrázovat a rozšířit výrok Davida Hurwitze, amerického hudebního kritika a publicisty: „Nestačí, když orchestr sólistu jen doprovází; dirigent, orchestr a sólista musí komunikovat, hovořit a také svést souboj o emoce… a to vše ve vzájemném respektu a souhře. Jedině tak je koncert doopravdy úchvatný.“
Nyní bychom asi mohli zmínit nějaké nahrávky.
A já si zde budu zčásti notovat s Hurwitzem.
1) Legendární nahrávka – dirigent: George Szell, cellista: Pablo Casals (1939). Je to jistě úchvatné, dokonalé, ale má to hrozná technická omezení. A zde bych tedy doporučil určitou zdrženlivost, pokud koncert neznáte a nemáte ucho trénované na poslech starých nahrávek, zvolte raději jinou verzi a tuto nahrávku si nechte na později. Interpretace je zcela výjimečná, ale je to technicky omezené mono.
2) Kandidát na referenční nahrávku – dirigent: George Szell, cellista: Pierre Fournier, s Berlínskou filharmonií (1961). Je to klenot klasické hudby. Nádherná verze. Fournierovo cello zpívá a září mu v rukou. Neuvěřitelné…
3) Kandidát na referenční nahrávku – dirigent: Herbert von Karajan, cellista: Mstislav Rostropovič, s Berlínskou filharmonií. Je to tak trochu karajanovsky přeleštěné. To ale tady funguje velmi pozitivně. Je to nádherná verze, kde člověk žasne, jaké zvuky byl Karajan schopen dostat z orchestru.
4) Veliký Mstislav však nahrál tento kus opakovaně. Verze pod vedením Carla Marii Giuliniho z roku 1978 obsahuje pravou italskou ušlechtilost a verze pod vedením Seijiho Ozawy z roku 1987 je o hodně syrovější.
5) Jacqueline du Pré a Daniel Barenboim (1971) – manželé Barenboimovi spolu nahráli tento kus tak citlivě a senzitivně, že mi tekly slzy, když jsem to poprvé slyšel. Roli jistě sehrálo vědomí následné tragédie a těžké nemoci, které Jackie později podlehla.
6) Za zmínku stojí asi ještě verze Václava Neumanna a Angelicy May, kterou jsem kdysi měl půjčenou. Moc se mi to líbilo.
7) Na závěr bych ale zmínil, že můj dobrý kamarád má verzi tohoto koncertu s umělci, o kterých jsem nikdy neslyšel: Českou filharmonii řídil Jiří Waldhans, cello: Josef Chuchro. Shledali jsme ji úplně stejně úchvatnou jako některé jiné. Česká filharmonia prostě vždy měla úroveň.
A nyní mi dovolte koncert uvést. Berlínskou filharmonii řídí George Szell, sólo na violoncello hraje Pierre Fournier (poslech zde).
