Herbert von Karajan

Herbert von Karajan

Jak sdělit někomu, kdo dávno odešel na druhý břeh, že ho obdivujete? Jistěže, stačí dostatečně počkat a jednoho dne mu to řeknu. Doufám tedy, že to nebude úplně zítra, kdo ví.

A co když je ten někdo tak kontroverzní jako Herbert von Karajan?

Herbert von Karajan (5. 5. 1908 – 16. 7. 1989) je jeden z největších dirigentů XX. století.

Jsou zde kontroverze. Není na mně, abych je soudil.

Kararajan byl členem Národně socialistické německé dělnické, kam vstoupil 2×, ale ani jednou nezaplatil příspěvky.

On chtěl jenom dirigovat a podřídil tomu vše. Každopádně denacifikační proces řádně proběhl, a i nacismem poškození židovští umělci se za Karajana postavili. Jsou zde také další kontroverzní aspekty jeho osobnosti. Jeho autoritativní spojení s producentem Walterem Leggem budí kontroverze dodnes. Avšak kdyby těch dvou nebylo, některé legendární nahrávky by nikdy nevznikly.

Karajan se narodil 5. 4. 1908 do hudební rodiny V Salzburku. Rodina Karajanů však pochází z Řecka. Krajanův pradědeček Georg Karajánnis se narodil v Kozani na území Osmanské říše. Georg Karajánnis byl císařem Fridrichem Augustem III povýšen do šlechtického stavu. Proto ten titul „von“. Během doby se z Karajánnise stal Karajan. Karajanovi je však v linii po matce připisován také slovanský původ.

Karajan byl zázračným dětským pianistou a v letech 1916 – 1926 studoval hudbu v  Mozarteu v Salzburku. Po absolvování Mozartea mu bylo doporučeno soustředit se na dirigování.

První dirigentské zkušenosti získal v roce 1929, kdy debutoval v operním domě v  Ulmu, Německo 22. 1. 1929. Brzy se stal jedním z nejmladších dirigentů, který dirigoval na prestižních světových scénách.

Na konci se války se poněkud nedobrovolně vzdal spojeneckým jednotkám.

Karajanův denacifikační proces proběhl 15. 3. 1946, kde byl dirigent sice osvobozen z hlavních obvinění, ale omezení činnosti zůstalo v platnosti.

Zákaz dirigování byl zrušen v roce 1947, avšak některá umělecká tělesa zůstávala poněkud odtažitá. A na území USA bylo v platnosti ještě v roce 1955, kdy mu navíc hudební vedoucí Filadelfského symfonického orchestru Eugenne Ormandy odmítl podat ruku.

Po válce se Karajan snažil o obnovení své kariéry a brzy se stal jedním z nejvíce vyhledávaných dirigentů své doby. Byl známý svým precizním stylem, zálibou v technické dokonalosti a vizionářskými interpretacemi klasické hudby. Vedl nesčetné nahrávky symfonických děl, oper a sólových koncertů, které dodnes patří k vrcholům hudebního umění.

V roce 1982 byl Karajan jmenován ambasadorem nového systému na distribuci hudby. Jednalo se o klasické audio-CD. Jeho zásluhy o rozšíření tohoto formátu jsou velmi významné.

Jeho umělecká činnost je velmi významná a ceněná. I když mu je často vytýkáno autoritativní chování. Spolupracoval s mnoha orchestry. Karajan byl šéfdirigentem Berlínské filharmonie od roku 1955 až do své smrti v roce 1989 (Berliner Philharmoniker).

Velmi úspěšně však také spolupracoval s filharmonií Vídeňskou, kde pořídil některé ze svých nejlepších nahrávek. Dále je třeba zmínit Salcburský festivalový orchestr (Salzburg Festival Orchestra): Karajan byl zakladatelem tohoto orchestru v roce 1957 a vedl ho až do své smrti. Orchestr se obvykle skládal z členů Berlínské filharmonie a dalších světových hudebníků. Další spolupráce byly s Filarmonici della Scala (Milánská La Scala Orchestra): Karajan dirigoval toto italské hudební těleso v 50. letech 20. století, Orchestre de Paris: Karajan spolupracoval s touto francouzskou orchestrální skupinou v průběhu své kariéry, Filharmonický orchestr Vídeňské státní opery (Vienna State Opera Philharmonic Orchestra): Karajan, Londýnský symfonický orchestr (London Symphony Orchestra): Karajan nahrával s Londýnským symfonickým orchestrem a spolupracoval s ním na různých projektech, Chicago Symphony Orchestra: Karajan dirigoval Chicago Symphony Orchestra v rámci svých turné po Spojených státech amerických a samozřejmě i některé další. Byl velmi pracovitý a měl problém se zastavit a odpočívat.

Karajanovi je připisováno až 900 nahraných titulů. Některé z nahrávek jsou považovány za referenci. Dají se dorovnat a určitě to řada dirigentů dokázala, ale vždy to bude jiné.

On měl vždy vizi, vždy věděl, co chce a také to dostal. A pravda je, že je to někdy prostě špatně. Dirigoval většinou z paměti se zavřenýma očima. To občas vedlo k tomu, že ztrácel kontakt s tím, když se na jevišti dělo něco nedobrého.

To on pomohl na výsluní některým legendám klasické hudby. To on Josému Carrerasovi, nebo například Grace Bumbry s stát se legendou. Pro některé tyto lidi byla tato výzva však příliš velká. Karajan byl poměrně nesoudný, co se týká hlasových dispozic, a oslovení ho nedokázali odmítnout. Byl autoritativní a asi dost nesnesitelný.

Na stranu druhou jsou lidé, kteří ho odmítnout dokázali – Nicolai Gedda. Nutno podotknout, že on využil talentu některých lidí a umnou vývrtkou se vyšvihl výše na žebříčku popularity. Jako příklady bychom mohli uvést houslistku Anne-Sophie Mutter nebo Pianistu Evgenie Kissina. Nutno však konstatovat, že nikdo ze zmíněných umělců na spolupráci s Karajanem určitě neprodělal.

Zde musíme zmínit legendu operního nebe Afroameričanku Leontyne Price. Karajan má na její slávě velký podíl. Ono to ale platí i obráceně. Leontyne Price je první Afroameričankou, která se proslavila na poli opery. Zde bychom si dovolili upozornit, že bývalý člen NSDAP pomohl Afroameričance. (Takové příběhy napíše jen sám život). Příběh uvedu na konci textu.

Jeho pracovitost a náročný průběh zkoušek budily obavy, naplňovaly interprety strachem. Jeho zvláštní povahu vystihuje historka, když poprvé přijel do New Yorku do Metropolitní opery MET, její impresário „Rudolf Bing“ zval Karajana na snídani, odepsal: „Zásadně nesnídám,“ tak na oběd: „zásadně neobědvám“, tak na večeři: „nevečeřím“. Bing celou událost shrnul ve svojí autobiografické knize „5000 večerů v opeře“, že mu Karajan přišel „poněkud plachý“. Bing však velmi oceňoval Karajanovu profesionalitu a styl práce. Průběh zkoušek byl popisován, že to bylo tak intenzivní, až si to ani nelze představit.

V roce 1983 obdržel Karajan prestižní cenu časopisu Gramophone „Dirigent Století“.

Pozoruhodný je jeho vztah s Leonardem Bernsteinem, který je považován za Karajanova hlavního konkurenta. Zvláštní je, že novináři tolikrát zdůrazňovaná rivalita, nikdy v osobní rovině neexistovala. Ti dva byli přátelé.

Karajan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Elmy de Henseler, kterou si vzal v roce 1938. S ní měl dvě dcery, Isabelu a Arabelu. Jeho druhou manželkou byla Eliette Mouret, se kterou se oženil v roce 1942. S Eliette měl jednoho syna, Arthura.

Na funkci šéfdirigenta Berlínské filharmonie maestro Karajan rezignoval 24. 4. 1989 po velmi vyhroceném sporu se svými hudebníky.

Karajan vlastnil vilu ve městě Anif nedaleko Salcburku. Tato vila byla centrem jeho soukromého života a uměleckého působení.

Herbert von Karajan zemřel ve své vile 16. července 1989.

Mezi koncerty létal tryskáčem, který vlastnoručně pilotoval. Dispečeři v Ruzyni rádi vzpomínají na skluz po křídle, který Karajan předvedl při náročném přistání za prudkého větru, při návštěvě Prahy. Měl rád rychlá auta, sport, byl vášnivý alpinista. Byl praktikující buddhista.

Karajan věřil v reinkarnaci a v příštím životě se chtěl zrodit jako orel. A my nyní budeme věřit, že v této podobě někde krouží nad svahy svým milovaných Alp.

Necháme prosím kontroverze spát. Po takové době jsou promlčené. Jméno Herbert von Karajan je zlatým písmem zapsáno v dějinách hudby a jeho odkaz v podobě mnoha nahrávek bude žít navždy.

Je zde zásadní aspekt, Já asi nemám rád Karajana jako člověka, není to možné. Ale co se počítá, je tzv. Karajanův zvuk. Karajanův zvuk je věc, která se počítá, já ji chci a jsem kdykoli připraven za ni zaplatit.

A že to může být i průšvih? Ano může, ale ukažte mi někoho, komu se vše povedlo. Navíc to bude průšvih na nejvyšší úrovni a většinou to i tak za poslech stojí.

Jsem přesvědčený Karajanista. Ten sporý muž s vlasy vyčesanými nahoru mě fascinuje a vzhlížím k němu jako k bohovi.

Já nevím, zda on by to ocenil.

A proto „Vážený Maestro, děkuji vám za hudbu, kterou jste mi dal. To je jediná věc, která je pro mě důležitá. DĚKUJI VÁM!!

Nahrávky rozebereme ve zvláštním postu. Nyni se s vámi podělím o některé příhody, které jsem jako obdivovatel maestra Karajana posbíral. Připouštím, že jejich převyprávění může být poněkud volné.

V roce 1962 se ve studiu DECCA ve Vídni se nahrávala Tosca s Leontyne Price, Giuseppem di Stefanem a Giuseppem Taddeim. Nahrávání se účastnil legendární producent společnosti DECCA, John Culshaw.

Pánové Karajan a Culshaw neodpustili nikomu nic. Vše muselo být zcela perfektní. Scéna závěrečné popravy, tedy střelby, narazila na nečekaný problém s dozvukem výstřelu. V prostředí studia zněly výstřely dutě. Culshaw tedy navrhl přesunout nahrávací mikrofony na dvůr studia. Ale ani tam nebyly výsledky uspokojivé.

Střílelo se stále dokola. Obyvatelé okolních domů usoudili, že studio bylo napadeno. Zavolali policii. Přijela zásahovka a začala studio obsazovat. Velitel zásahu byl ovšem sám fanoušek opery a Karajana poznal. Usoudil, že to asi bude omyl. Ptal se, co se vlastně děje. Po krátkém vysvětlení se policie ujistila, že se v prostředí studia opravdu nenacházejí žádné ostré náboje. Zbytek nahrávání pak proběhl pod policejním dozorem. Policie uklidnila obyvatele čtvrti, že jde jenom o nahrávání a nikoli o napadení. Velitel zásahu osobně studiu zapůjčil některé policejní zbraně. A tak vznikla legendární Karajanova Tosca z roku 1963

A nyní slíbený příběh

Je pozdní odpoledne jarního večera roku 1955 a ve zkušebně hudební školy Juilliard sedí dirigent Herbert von Karajan, který si přijel poslechnout nějaké nové nadějné zpěváky. Karajan je malinko otrávený. Jeho americké turné neprobíhá tak, jak si představoval. Reakce amerického publika jsou sice nadšené, ale umělecké asociace amerických hudebníků jsou poměrně odtažité. Karajanovi je vytýkána jeho nacistická minulost.

On je však profesionál a otrávenost nedává moc najevo, i když je zřejmá.

Florence Ward Kimballová, vokální koučka Juilliardu, uvádí jednotlivé kandidáty a ti mu pochoduji do zkušební poslechové místnosti jako husy na porážku.

Mezi kandidáty stojí mladá černošská sopranistka Leontyne Priceová. Leontyne je 28 let a už cestovala po celém světě s relativními úspěchy. Florence Leontyne uvádí. Karajan je otrávený, a ptá se, kdo to je. Florence Leontyne představuje a na Karajanův dotaz, zda je to dobrá zpěvačka, Florence Karajana ujistí, že Leontyne je nejlepší zpěvačka, kterou kdy školila.

Nálada je na bodu mrazu. Všichni usuzují, že Karajan je prostě rasista. Jeho členství v NSDAP to přeci dokazuje, nemůže to být jinak. Leontyne napochoduje na podium zkušebny, pokyne klavíristovi a začne zpívat árii z Toscy „Vissi d´arte“.

Zkušebnou Juilliardu projede vlna vzrušení, něco se děje. Karajan vstal, jeho tvář zdobí záhadný úsměv. „Co se to kruci děje???!!“

Karajan požádá juilliardovského pianistu, aby mu přenechal místo a usedá ke klavíru sám.

Karajan sedí u klavíru a doprovází Leontyne několik hodin sám.

Supernova, která je jasnější, než tisíc sluncí právě explodovala maximální svítivostí. Karajan sděluje Leontyne, že má hlas století a že je umělkyní budoucnosti.

To ale není nic, co by Leontyne sama nevěděla, sebevědomí jí nikdy nechybělo.