Článek
Claude Debussy
(22. srpna 1862–25. března 1918)
Humorný úvod
Anna: „Božka, co je to ta Debussy?“
Božka: „Andulo, co to vykládáš, jaká Debussy?“
Anna: „Máma říkalááááá, že mi koupí CD, abych poznala, co je krásná hudba.“
Božka: „No jo, tvoje máma vždy byla strašný boomer. CD v dnešní době, když máš Spotify, to je fosilka. Ale počkej hudební CD s Debussy?“ .. Božka něco hledá v mobilu..“Debussy, to je nějaký troglodyt. Debussyto zní skoro jako pus*y. To bude určitě nějaká blbost!“
Tramvaj se docela smála. Děvčata vystoupila, tramvajovým vozem doznívalo pobavení. Paní na sedačce, nad kterou jsem stál, ke mně zvedla blankytně modré oči, usmála se a zeptala se mě. „To ale stále nedává odpověď na dotaz, co je to ta Debussy. Nevíte to náhodou?“
Musím říct, že jsem statečně zabojoval s návalem lehké mdloby. Následně jsem paní navedl na YT, co si má poslechnout. Na další zastávce k paní přistoupil manžel. Krátce jsme pohovořili na téma vážná hudba. Než jsem vystoupil, pán si poznamenal nějaká jména skladeb a interpretů a zapsal si můj mail. Nepočítám, že by ale doopravdy napsali.
Jsa zaujat, nadhodil jsem jméno Claude Debussy do pléna přátel a kosa padla na zcela neorané pole nebo případně na masivní žulový blok. Odezva byla strašná, až na zavedené posluchače klasické hudby, nikdo nevěděl, o koho jde.
Slovo úvodem - obdiv a odsudek – není nad trochu kontroverze
Tak jsem se odhodlal napsat profil skladatele, kterému nesahám ani po koníky (a po kotníky už vůbec ne). Snad mi to odpustíte.
Jestli čekáte suchopárný přehled díla a životopisné údaje, najděte si to na Wikipedii. I když pisatelsky by to bylo asi dost vděčné. Tento neskutečně sebestředný narcistní a složitý muž nebyl myslím vzorem nějakých vysokých lidských kvalit. Ba naopak, většina jeho vlastností byla „na zabití“. Byl nezodpovědný, přelétavý, stále bez peněz. K ženám se choval, jako by to byly ponožky. Řada přátel se ho kvůli tomu zřekla. On si však nemohl pomoci a nikdy se to nezlepšilo, vzdor neuvěřitelným skandálům a pokusu o sebevraždu jedné z partnerek.
Nechme hříchy člověka, který se jmenoval Claude Debussy, spát. Nás zajímá génius toho stejného jména, který s ním mimo jména sdílel i tělesnou schránku.
Hudební styl – souhvězdí impresionismu
Pro některé lidi se jménem Claude Debussy teprve začíná opravdová hudba. Jeho jméno se často spojuje s hudebním impresionismem. Claude Debussy bývá považován za klíčového zakladatele tohoto žánru. On sám toto označení odmítal.
Ale já si myslím, že to je docela přesné. Tak jako Monet nebo Renoir nanášeli barvy na plátno, aby stvořili obrazy, které mimo realisticky zobrazených předmětů a lidí, zároveň snovým způsobem zachycují náladu a kouzlo daného okamžiku, takovým způsobem skládal Claude Debussy svoji hudbu. Hudba bývá občas hnána na samé hranice tonality, ale nejsem si vědom, že by je kdy doopravdy opustila. Právě jsem slyšel vaše zděšené vydechnutí, že to bude nějaká strašlivá moderna. Strach ale není na místě. Claude Debussy byl v podstatě velký melodik. Melodie nejsou ale nikdy prvoplánové a musíte nad nimi občas trochu přemýšlet. Složky orchestru, tedy jednotlivé nástroje nebo jejich skupiny, jsou použity jako barevná paleta, která typickým snovým způsobem dokresluje náladu skladby.
Je zde zajímavý bod, že většina skladatelů té doby propadla kouzlu Richarda Wagnera a měla snahu navazovat na jeho styl. Debussy po shlédnutí Wagnerova Tristana a Isoldy vyhlásil, že je to zřejmě ten nejlepší hudební kus, který kdy slyšel, ale že tudy další cesta nevede. Dle jeho slov (která si dovolím parafrázovat) byl „Soumrak zaměněn za úsvit“ a další vývoj hudby tudy jít nemůže.
Myslím si, že měl určitě pravdu, ale někdy se mi zdá, že směr, kterým se vývoj vydal, je malinko mylný. Hudba má být krásná a má člověka bavit bez toho, aby nad tím musel půl života přemýšlet a snažil se pochopit, jak to proboha autor myslel.
Debussyho hudba je přesně na té hranici, kdy umí být krásná a zároveň intelektuálně naplňující. Já nezastírám, že jsem ve studiu hudby tohoto autora stále na začátku, a to přitom napsal asi ¼ hudby, kterou bychom připsali třeba Verdimu (měřeno časem přehrávání).
Debussyho vesmírní souputníci, další impresionistické planety a jejich měsíce
Jsou zde další Debussyho vrstevníci, přátelé nebo bych snad řekl následovníci, kteří vyznávají podobné principy. Myslím si, že byste mohli některá jména znát: Maurice Ravel (7. března 1875–28. prosince 1937), Igor Stravinsky (17. června 1882–6. dubna 1971), případně Eric Satie (17. května 1866-1. června 1925). Poslední zmíněný bude asi méně známý. On vývojem překročil v pozdějším věku hranice tonality a připadá mi neposlouchatelný. Ale jeho ranější práce zahrnují báječné písně a tance inspirované starou řeckou hudbou. Ravel je tak trochu Debussyho protipól, jeho hudba mi připadá kompozičně složitější, emocionálně chladnější, i když je to v zásadě stravitelné, vyžaduje to více času k pochopení než Debussy.
Igor Stravinsky je přeci jen o něco mladší. Stravinského hudba však standardně opouští hranice tonality a jeho nejslavnější skladba, Svěcení jara, je pro běžného posluchače překvapivě nestravitelná. Zatímco Debussyho paleta barev používaná v kompozicích je kresebná a jemná, Stravinsky používá něco, co bych nazval odstředivé rozmetače barevných palet. Stravinsky je prostě barevný až uřvaně, protože používá atonální uskupení nemelodických tónů, a to umí být pro posluchače drsné. Přitom zde poslechově náročná hudba teprve začíná a stále je to s trochou snahy dobře poslouchatelné.
Jsou zde i další jména, která možná neznáte, jako byl Gabriel Fauré (12. května 1845-4. listopadu 1924). Fauré se nad rozdíl od Debussyho k hudebnímu impresionismu přímo hlásí. Fauré mi připadá poslechově velmi příjemný. Nevím, proč není známější.
Henri Duparc (21. ledna 1848–12. února 1933) – jistě se vám zdá, že jsem to jméno vytáhl z klobouku. Jeho kompozice jsou moc zajímavé a není to zase tak těžké, jak byste řekli. Duparc se věnoval hlavně písním. Některé jsou opravdu skvělé. A já na vás nyní vypustím svůj idol a její interpretaci jedné z písní.
Leontyne Price, Henri Duparc, Lamento, Salzburg 1977.
My se ale vrátíme k Debussymu.
Debussyho hudba sleduje přísná matematická pravidla, kterým se údajně říká Debussyho idiom. To je ale na mě moc složité, já žádné idiomy neovládám a řídím se pravidlem: líbí/nelíbí!
Přejdeme k ukázkám
Přiznám se bez mučení, že třeba tohle jsem dlouho nevěděl. Starší ročníky to jistě přiřadí „Nedělní chvilce poezie“, skladba se jmenuje Dívka s vlasy barvy lnu a zahraje ji pro nás Jascha Heifetz.
Nejlepší metoda, jak se k poslechu dá přistoupit, je, dát si sluchátka do uší, lehnout si a zavřít oči, nechat se unášet barvami orchestru a těmi snovými obrazy, které pro nás Debussy vytvořil, tou zvláštní jemnou melodikou. Je na to potřeba klid, tak musíte počkat, až partner nebo partnerka nebudou doma. Jako podbarvení k večernímu milování mi to nepřipadá úplně vhodné. Je to příliš snové.
Jsou zde další kusy, některé jsou známé více a některé méně a já provedu částečně náhodný výběr: Tanec posvátný a tanec světský - Danse sacrée et danse profane
Nejznámější Debussyho kompozicí bude asi klavírní skladba Svit Luny – Clair de Lune.
V těsném závěsu popularity bude La Mer - Moře, Berlínskou filharmonii řídí Herbert von Karajan. Na první poslech se vám možná bude zdát, že to moře moc neevokuje. Chce to prostě trochu času.
Faunovo pozdní odpoledne Prélude à l'après-midi d'un faune, Bostonský symfonický orchestr řídí Leonard Bernstein.
Pak bych asi zmínil známé Arabesky
případně Nokturna.
Jsou zde písně a balady, ale já musím přiznat, že je moc neznám. Moc se to neuvádí a já nevím, kde bych to sehnal.
Opera
Napsal také významnou operu, Pelleas a Melisanda, která vás bez přípravy nemilosrdně zabije. Celé je to snové, pracuje to s barvami orchestru i lidských hlasů. A to by jednoho mohlo nudit, když na to není připraven. Opera útočí na principy, které vyznává Wagner a snaží se být možná až křečovitě jiná. Není zde žádný logický příběh, žádná zvířecí sexuální vášeň, ani žádné chytlavé melodie. Je to jako sen, který Debussy vyladil do jedné z nejzvláštnějších oper, které kdy byly napsány. Jisté je, že kdybych do toho pronikl, shledal bych určitě, že je to úžasné. Mně se do toho ale vůbec nechce. Zdá se mi, že na to nemám čas.
A zde povídání ukončíme.
Zdroje
· Životopisné údaje k doplnění zde
· Zde prezentované názory na jednotlivé skladby, rozbory a popisy stylů vycházejí z mé osobní posluchačské zkušenosti a mají ryze laický charakter. Nejsou určeny jako odborný informační zdroj.
