Herbert von Karajan: temná zákoutí v duši hudebního génia

Tento text navazuje na předchozí životopisný článek, dovysvětluje některé aspekty Karajanova života a snaží se zaujmout stanovisko k některým problematickým rysům osobnosti tohoto výjimečného umělce. Já nezapírám obdiv k umělecké práci tohoto muže. Musím ale říct, že mi některé jeho skutky a rysy chování připadají obtížně přijatelné. Možná je zde řešení, nechat hříchy muže, který se jmenoval Herbert von Karajan, historikům a soustředit se na umění muže – umělce, který s ním mimo jména sdílel schránku.

Jeho technické vizionářství, koncentrace na zvuk spolu se snahou o absolutní kontrolu nad celým procesem nahrávání, přinesly pozoruhodné výsledky. Je pravda, že některé výsledky jeho práce leží hluboko v poli prohry. Karajan byl produktem doby, ve které žil. Doby, která mu dovolila být takový. Je asi pravděpodobné, že kdyby byl jiný, byly by jiné i výsledky jeho práce. Máme zde jeho nahrávky, které patří mezi referenční, ale také zde máme ty neúspěchy, které jsou zajímavé právě tím, že nesou otisk jeho vize, a vždy je zajímavé zhodnotit, proč se nahrávka nezdařila.

Pojďme se nyní spolu podívat na některé aspekty Karajanova života a zkusme mu alespoň zčásti odpustit.

Karajan není snadný případ. Ani jako člověk, ani jako umělec. Byl posedlý dokonalostí, měl spoustu nepřátel, byl nepříjemný, autoritativní a manipulativní. Na stranu druhou měl své umělce, kterým odpustil vše, včetně výkyvů nálad a zcela úletových vystoupení. A přesto – nebo právě proto – se stal jedním z nejvlivnějších dirigentů 20. století.

Je zde zajímavý bod: všichni si myslí, že Karajanův největší konkurent Leonard Bernstein byl mnohem příjemnější, ale ono to tak není. Za tváří toho rozverného velkého dítěte, kterým Bernstein zdánlivě byl, se ukrýval tvrdý a velmi nepříjemný profesionál.

Zatímco Karajan vždy věděl a chodil na zkoušky s jasnou vizí toho, co chce, Bernstein to občas zcela zoufale hledal. A když nikdo nevěděl, co dirigent chce, a přitom hudebníkům malinko spílá a rozčiluje se, hráčům z toho tekly nervy.

Karajan samozřejmě nebyl nejlepším dirigentem všech dob, jakkoli se tak občas tvářil. Ale nahrál některé tituly, které jsou opravdu výjimečné a nejlepšími nebo jedněmi z nejlepších nahrávek prostě jsou. S tím se nic neudělá. A s tím já počítám a cením si toho.

Ale pak jsou zde nahrávky, které se dají vnímat jako prohra, a je to celé špatně. A zde bych konstatoval, že to většinou i tak stojí za poslech a je zajímavé zhodnotit, proč je to špatně. Nechme nyní stranou problémy, které byly způsobeny stárnutím dirigenta. On většinou dirigoval „lehkou taktovkou“, nerozpakoval se s ní pořádně švihnout nad hlavou a vést orchestr jako bůh. Je zde ale problém, že se zároveň někdy opájel opulentním zvukem svého orchestru a ta lehkost je utopena pod orchestrálním krytím. Jako příklad bych uvedl sérii Bachových Braniborských koncertů, které jsou z mého pohledu pod jeho vedením neposlouchatelné.

Do slibně rozjeté kariéry pak zasáhl nástup nacismu a válka. Do NSDAP vstoupil dvakrát a pak se trapně vymlouval, že vlastně nezaplatil příspěvky a že on nic.

Je tu ale jiná věc, která je myslím horší. Karajan využil toho, že řada židovských nebo jinak politicky nepohodlných umělců byla buď zatčena, nebo donucena k emigraci, aby se vyšplhal po jejich zádech na vrchol. Nebyl sám, kdo tohle udělal. Jsou lidé, kteří toho v podobném duchu zneužili více – Karl Böhm, ale to není omluva. Obávám se však, že pro to omluva asi není. Na stranu druhou si myslím, že není na nás, abychom tohle soudili. Asi bych zde doplnil, že Karl Böhm sice v NSDAP nebyl, ale byl k aktivitám režimu mnohem vstřícnější a servilnější.

Na konci války se rozhodl vzdát spojeneckým jednotkám. Údajně chtěl původně kapitulovat před Sověty, ale jeho okolí ho od tohoto záměru zrazovalo s tím, že je to pošetilé. Nakonec se tedy vzdal americkým silám.

Jeho denacifikační proces proběhl 15. března 1946. Byl klasifikován jako tzv. Mitläufer (pasivní stoupenec) – tedy osoba, která nebyla aktivně zapojená do nacistické ideologie. I přesto na něj bylo dočasně uvaleno omezení činnosti.

Někteří židovští, válkou a nacismem postižení umělci se za Karajana postavili, jiní mu však nikdy neodpustili. Typickým příkladem umělce, který Karajanovi nikdy neodpustil, je Jascha Heifetz.

Ale ono se to těžko posuzuje dnešní optikou. Odsuzovat někoho, že byl členem strany, která byla legální na území státu, kde vládla, je velmi snadné. Myslím si, že o holokaustu většina lidí na území Německa nemusela vědět. On měl ale dost vysoké postavení a opravdu nevím, co o tom věděl. Zde bych prezentoval názor, že i když mu možná nacistické smýšlení nic neříkalo, ten narativ o nadřazenosti německé rasy se mu myslím docela líbil.

Zákaz dirigování byl Karajanovi zrušen v roce 1947, nicméně některá umělecká tělesa a instituce k němu zůstávaly nadále rezervované. Ve Spojených státech zůstávalo jeho působení problematické ještě v polovině 50. let – například v roce 1955 mu údajně Eugene Ormandy, tehdejší šéfdirigent Filadelfského orchestru, odmítl podat ruku. Po válce Karajan systematicky usiloval o obnovení své kariéry a již koncem 40. let začal opět výrazně vystupovat.

Za tu dobu, po kterou poslouchám klasickou hudbu, dokola narážím na odmítavé výroky o nacistických zrůdách. A zde bych zdůraznil: Karajanův denacifikační proces proběhl a verdikt byl vynesen – a není důvod ho zpětně přepisovat. Karajan byl mediální hvězda, byl příliš na očích, a právě proto se jeho válečná minulost řeší dodnes. Přitom existovali lidé, kteří si zadali prokazatelně více – jen nebyli tak vidět a jejich jména se v tomto kontextu prakticky neobjevují. To samo o sobě leccos vypovídá o tom, jak selektivní taková morální účtování bývají. A pokud odsuzuji jím vedené nahrávky, je to moje volba.

Karajan sám si byl asi dobře vědom, že nemá úplně čisté svědomí, a podnikl některé vstřícné kroky, aby situaci uklidnil. V roce 1957 Karajan najal do Berlínské filharmonie jako prvního houslistu židovského hudebníka Michela Schwalbého. Tento krok byl veřejně vstřícně kvitován a pomohl výrazně uklidnit veřejné mínění.

Postupně se stal jedním z nejvyhledávanějších dirigentů 20. století. Byl známý svým neochvějným perfekcionismem, zálibou v technické dokonalosti, vizuální stylizací a vizionářskými interpretacemi klasického repertoáru. Vedl stovky nahrávek symfonických děl, oper a koncertů, z nichž mnohé jsou dodnes považovány za milníky hudební historie.

Nyní mi dovolte opakovat následující varování:

V roce 1982 se Herbert von Karajan stal jednou z hlavních tváří nového formátu – kompaktního disku (CD). Byl jmenován „ambasadorem“ této tehdy revoluční technologie a jeho jméno se často objevovalo v souvislosti s propagací digitálního zvuku. Jeho podpora byla pro masové rozšíření CD formátu skutečně významná. Nicméně právě přechod na digitální záznam s sebou přinesl i určité kontroverze. Kombinace rané digitální technologie s tím, že Karajan v té době již ztrácel část sluchu, vedla k tomu, že některé jeho nahrávky z 80. let působí zvukově nepřirozeně – mají ostřejší výšky, chudší basové spektrum a celkově sterilní charakter. Na jednu stranu se tedy zasadil o rozvoj a rozšíření nového formátu a zároveň je to právě on, kdo má zásadní podíl na jeho negativní pověsti.

Pozdější remasterované edice, hlavně v edici Karajan Gold, tento problém často napravují a nabízejí výrazně vyváženější zvuk. Při nákupu je však dobré být obezřetný. Pokud nejde o důvod čistě sběratelský, je rozumné být u Karajanových digitálních nahrávek z 80. let velmi vybíravý – nebo se jim raději rovnou vyhnout. Prostě to nekupujte, on vždy nahrával vše opakovaně a riskovat ty jeho zvukové CD výtvory se nevyplatí. Dřívější provedení nahrávek jsou navíc většinou lepší.

Seznam pozic, kde dirigent působil, je v minulém článku.

Karajan byl nesmírně pracovitý a puntičkářský. Odpočinek pro něj představoval spíše výzvu než potřebu – byl posedlý dokonalostí a zcela oddaný hudbě. Hudbě a celkové estetice, vše muselo být bez jediné chyby, včetně vizuální stránky vystoupení. On stále hledal, jak dostat do videozáznamů záběry do tváře dirigenta. Dirigoval většinou zpaměti a se zavřenýma očima, což sice umocňovalo dojem soustředění, ale občas vedlo k tomu, že úplně nevnímal, co se na jevišti právě děje. Jeho soustředění a někdy až komické grimasy, které nasazoval, k němu patřily a pomáhaly budovat jeho téměř božský status. Byl tak posedlý dokonalostí, že se snažil vypadat co nejlépe. Prý to byla stylizace do lva, ale to neumím potvrdit. Domnívám se tedy, že nosil příčesek.

Stává se, že z něj ta nepřístupná maska spadne. Většinou je to jen moment, kdy ho hudba přemůže a on se nechá unést.

Ale už jsem ho též viděl vyšilovat téměř v Bernsteinově stylu po celou dobu vystoupení. Jeho láska k hudbě byla tak zároveň jeho nejhorším nepřítelem; mívám dojem, že si ty problesky lidství občas vyčítal a styděl se za ně. S tím souvisí jeho neustálá snaha o vylepšování titulů, které již nahrál. To vedlo k opakovanému nahrávání všeho dokola. My zde máme problém v tom, že si neuvědomil, že stárne, a my zde místo zlepšení máme ostrý pád na dlaždičky.

Jeho dirigentský styl byl výjimečný. Zlí jazykové tvrdí, že ta energická, rozmáchlá gesta možná trochu nacvičoval před zrcadlem. Ale to je patrně vedlejší. Hlavní kus práce totiž dirigent odvádí během zkoušek – tam se rodí hudba, tam vzniká celek. A právě na tomto poli byl Karajan naprosto nekompromisní, soustředěný a důsledný až obsesivně. Hudebníci, kteří s ním pracovali, často vzpomínají na nesmlouvavou preciznost a až hypnotickou sílu jeho vedení.

Karajanovi je připisováno až 900 nahraných titulů. Některé z nich jsou považovány za definitivní referenci. Jistě, dorovnat je lze – a mnozí dirigenti to i dokázali – ale nikdy to nebude lepší, bude to jiné, i když bude úroveň srovnatelná. Karajanovská reference zůstává. On měl vždy jasnou vizi, věděl přesně, co chce, a většinou toho dosáhl. Někdy to bylo geniální, jindy trochu úkrok vedle a občas je to úplně špatně.

Jak jsem psal v úvodu a v minulém článku, já se neumím vyhnout určitému opakování. Pamětníci tvrdí, že ačkoliv působil chladně a relativně odtažitě, dokázali ho někteří přesvědčit, že jsou výjimečnými umělci – a pak byli „jeho“. Viděl jsem ho na videu, jak doprovází houslistku Anne-Sophie Mutter. Když se na ty dva dívám, vždy si říkám, kdo byl vlastně čí mazlíček. Měla ho vcelku dobře ochočeného. Zde se asi hodí ukázka: Beethovenův první houslový koncert. Jistěže to není asi ta nejlepší možná interpretace, ale je provedena velmi senzitivně, je to klasický polibek Múzy.

My ještě zmíníme basistu Ferruccia Furlanetta, který se ke svému překvapení s Karajanem sblížil a považoval ho za přítele. Furlanetto s překvapením konstatoval, jak křehkou a osamocenou duši Karajan vlastně ukrýval pod tou nepřístupnou maskou. (zde) Poslechněte si, co Ferruccio říká, je to opravdu moc zajímavé.

Já sem klíčový výrok dopíšu… parafráze výroku HvK před představením Dona Giovanniho: „Zde jsou árie, zpívej to, jak jsi zvyklý. Já v tom budu s tebou, budu tě doprovázet!“

Připadá mi to zvláštní. Furlanetto přeskočil tu nepřekonatelnou linii Karajanova oblíbence během prvních minut setkání. Dlužno podotknout, že plným právem. Furlanetto je vzdor pokročilému věku stále aktivní a jeho skvostné výkony oslňují milovníky opery i po 45 letech na scéně.

Další významnou hvězdou, která tohle dokázala, je nejvýznamnější žijící sopranistka, madam Leontyne Price. Událost jsem popsal zde.

V roce 1983 obdržel Karajan prestižní ocenění časopisu Gramophone – titul „Dirigent století“.

Pozoruhodný je jeho vztah s Leonardem Bernsteinem, který bývá často označován za Karajanova hlavního konkurenta. Je zvláštní, že tolikrát zmiňovaná rivalita v médiích nikdy neměla reálný základ – ti dva byli ve skutečnosti přátelé, kteří si navzájem projevovali respekt.

Karajan byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou byla Elmy Holgerloef, druhou Anna Maria „Anita“ Gütermann a třetí Eliette Mouret, francouzská modelka značky Dior. S Eliette měl dvě dcery, Isabelu a Arabelu (někdy psáno jako Arabella).

Je zde zcela zásadní věc. Berlínské filharmonii vládl téměř feudálním způsobem, a to vedlo ke komplikacím. Následující věc je velmi složitá a špatně se posuzuje. Karajanova panovačnost a sklon k „feudálním“ principům vedení filharmonie se s věkem stále zhoršovaly, až přetekly únosnou mez.

V roce 1982 slyšel Karajan hrát klarinetistku Sabine Meyer, byl jí okouzlen a rozhodl se ji angažovat jako stálou hráčku orchestru Berlínské filharmonie. Jenomže tady narazil. Berlínská filharmonie byla uskupením šovinistických mužů. Těžko polkli angažmá houslistky Madeleine Carruzzo a přijetí ženy, Sabine, které bylo v té době 23 let, přišlo hudebnímu tělesu jako potupa mužské důstojnosti. Karajana ale takové věci, jako že je někdo žena, absolutně nezajímaly. Navíc mu bylo jasné, že má pravdu. Problém byl, že měl diplomatického taktu jako srážka dvou žlutých taxíků na železničním přejezdu a situaci řešil stylem, že vytáhl z obou taxíků hevery a začal jimi všechny mlátit po hlavách.

Situace se vyostřila, když vypršelo Sabinino zkušební období a těleso hlasovalo o jejím přijetí. Hlasování dopadlo v Sabinin neprospěch 75:3 a Karajan byl uražený. Hlavní roli ve výsledku hlasování sehrál zřejmě mužský šovinismus členů orchestru, ale určitě to byla trochu forma vzpoury proti autoritativnímu stylu Karajanova vedení, a hlavně personální politice. Karajan náhle zjistil, že není tak všemocný, jak si myslel. Zasáhlo to jeho ego a oplatil to – proto realizoval některé výhrůžky, kterými předtím hrozil. Sestřelil některé nahrávací projekty, omezil muzikantům turné – prostě se je snažil finančně poškodit. Jeho feudálně podané necitlivé postupy hluboce narušily vztah mezi dirigentem a tělesem.

Vztah se nikdy nespravil a je to jeden z aspektů, který vedl ke vzniku těch podivných nahrávek bez energie z počátků CD technologie. I když se po roce 1982 vyskytují skvostné nahrávky, je zde zvýšená pravděpodobnost, že to bude zmatlané, a pokud nemáte čas studovat recenze, doporučuji nic po roce 1982 nekupovat. Jsou zde výjimky a ty zmíním v nahrávkové sekci.

Na funkci šéfdirigenta Berlínské filharmonie Karajan rezignoval 24. dubna 1989 po dlouhodobě se vyhrocujícím sporu s členy orchestru, zejména kvůli otázkám umělecké kontroly a personální politiky.

Když zemřel, objevily se okamžitě snahy jeho umění potopit, odsoudit Karajana jako třídu a zašlapat jeho nahrávky do země. Kritici, kteří tohle donekonečna vytahují, zapomněli na jednu drobnost: Dobré umění se propaguje samo a posluchači nejsou na takové věci zvědaví. Karajan je jedním z nejúspěšnějších nahrávajících umělců na poli klasické hudby a to, že byl „zvláštní člověk s chybami“, v dnešní době nikoho nezajímá. Hlavně to nezajímá vlastníky práv k jeho nahrávkám. Ty zajímají pouze peníze a ty on přináší.

Karajan vlastnil vilu v obci Anif nedaleko Salcburku. Tato vila byla centrem jeho soukromého života a uměleckého působení. Maestro Herbert von Karajan zemřel ve své vile 16. července 1989.

Mezi koncerty létal tryskáčem, který pilotoval sám. Dispečeři v Ruzyni prý rádi vzpomínají na riskantní manévr, který Karajan předvedl při náročném přistání za prudkého větru během jedné ze svých návštěv Prahy. Měl rád rychlá auta, sport, byl vášnivý alpinista. A byl také praktikující buddhista. A hlavně, měl rád světla ramp, byl rád středem pozornosti. Měl vlastní limuzínu, řidiče, jeho třetí žena byla modelka. Ale si na to vydělal vlastní pílí. Vy jistě dodáte, že i vlastní agresivitou. Když mu to dovolili…

Karajan věřil v reinkarnaci – a v příštím životě se prý chtěl zrodit jako orel. A my teď budeme věřit, že v této podobě někde krouží nad svahy svých milovaných Alp.

A já se opět přimlouvám, abychom 80 let po válce nechali kontroverze spát. Chápu, že je to obtížné. Ti, kterých se to týkalo, již většinou odešli přes řeku mrtvých. Karajanovy zlé skutky nelze asi zapomenout a možná ani odpustit. Jsou součástí jeho osobnosti a jeho života. Zkusme prosím oddělit osobu a umění. Jméno Herbert von Karajan je zlatým písmem zapsáno v dějinách hudby – a jeho odkaz v podobě nespočtu nahrávek bude žít navždy. A že byl „šílený?“ Ano… asi ano. Co s tím chcete dělat?

Je zde však jeden zásadní aspekt: já asi nemám rád Karajana jako člověka. Možná to ani není možné. Ale co se počítá, je Karajanův zvuk. Superleštěný s nekonečným legatem a měkkostí. Sice je zde občas problém, že stříbro je proleštěné na bronz a že se to tak leskne, až to jednoho odrazuje. Ten zvuk, který se cení, který chci – a za který jsem kdykoli připraven zaplatit. Čert vezmi ty podivné verze po roce 1982, není jich zase tolik.

A že to občas může být i průšvih? Ano, může. Ale ukažte mi někoho, komu se povedlo úplně všechno. A když už průšvih, tak na nejvyšší úrovni. A i ten většinou za poslech stojí. On měl vždy vizi a tu realizoval. Ta vize prostě ale občas bývá úplně špatně. To se stává.

Myslím si, že na konci života pociťoval zřejmě určité zklamání. Jeho dítě, Berlínská filharmonie, se s ním rozešlo. Byl to on, kdo pozvedl již tak vynikající hudební těleso na nejvyšší úroveň. Reakce na nahrávky z konce jeho života byly nejednoznačné. Myslím si, že čekal asi vděčnost, a oni se ho zbavili.

V konečné fázi života mu selhávalo zdraví, bolela ho záda a ztrácel hybnost, a to muselo být pro aktivního sportovce velmi těžké.

Domnívám se, že za tou nepřístupnou maskou skrýval nějaký komplex a nejistotu. Těžko říct, z čeho to mohlo pramenit. Vodítkem by snad mohly být ty vlasy vyčesané nahoru, což by se dalo interpretovat jako snaha udělat se vyšším. Ale je to jen můj dohad. Jsem ale přesvědčen, že člověk, který byl tak oddán hudbě jako on, v nitru zlý být nemohl. Problémem zřejmě mohly být ty jeho šílené nároky a očividná obava z komunikace s lidmi. On asi nevěděl, jak ty nároky správně vyžadovat, a tlačil maximální silou některé věci, o které by stačilo jen požádat. Uznávám však, že to poslední mohlo být v reálu dost příšerné. I když možná v nitru zlý nebyl, choval se velmi autoritativně, jako nějaký feudál. Ale i v pozdním stádiu kariéry, kdy jeho povaha byla skutečně obtížná, dokázal rozpoznat talent, podpořit ho a nastartovat kariéru mnoha umělců. Že to některé semlelo a skončili na dně? Nevím, co bych k tomu řekl.

Jsem přesvědčený karajanista. Ten sporý muž s vlasy vyčesanými nahoru mě fascinuje. Vzhlížím k němu jako k bohovi. Jen se obávám, že bych ho v reálu asi nechtěl potkat. Bojím se, že by si z mojí kůže nechal ušít aktovku.

Nevím, zda by on můj obdiv ocenil. Za hudbu, kterou mi dal, jsem mu děkoval v minulém článku. A zde bych si tedy dovolil osobnější poznámku: „ODPOUŠTÍM VÁM!“

Nahrávková sekce je ve verzi, kterou píšu pro sebe, moc dlouhá. A já ji nyní zkrátím a vyberu jen několik nahrávek.

Jeho úplně poslední nahrávku Verdiho opery Maškarní ples jsem rozebíral v minulém článku. Jenom bych poznamenal, že ten moment, kdy mi došlo, že to zřejmě bylo rozloučení, byl pro mě dost drtivý.

Zde zcela záměrně prozatím vyhnu jeho wagnerovským nahrávkám. Jejich pojetí je velmi zvláštní a já nevím, co bych si měl o tom myslet.

Beethovenovy symfonické cykly. Karajan natočil Beethovenovy cykly asi 4× nebo 5× + separé jednotlivé symfonie.

První verze je z let 1951–55, ta je velmi ceněná, i když je zvuk jen mono. Původní vydání na deskách Columbia je velmi hledané, pokud tedy někdo hledá klasické nahrávky.

Pak je 1963, tam dosahují Karajanovy hrátky se zvukem maxima. Zvuk je stereo, je však přesto malinko omezený vzdor Karajanovým snahám.

Pak je verze z roku 1977. Je to malinko jiné a já nevím, proč by to mělo být horší. Dle mého je to skvostné.

Pak je tu verze z let 1984–86, opravdu to přesně nevím. Tady je třeba dát pozor. Původní vydání na CD je špatné. Raná digitální technologie spojená se ztrátou sluchu Karajana a spory s orchestrem, které vedly k hlubokému narušení vztahu mezi dirigentem a orchestrem, vedly ke katastrofálním výsledkům. Nejde to poslouchat. Zvuk je syntetický a skleněný. Oni to však spravili a poslední vydání zní výrazně lépe. Skleněné digitální pasáže jsou vyhlazeny a je zde vloženo lehké zkreslení, které otepluje zvukový vjem. Stále však přetrvává určitá emoční plochost a sterilita. A já raději bych se tomu vyhnul. Nelze jednoduše poznat, která zvuková verze to je.

Verdi: Aida (Karajanovy verze)

Pak bychom tu měli Verdiho Aidu – a vlastně rovnou dvě. Ta první je kandidátem na královskou verzi. Ale ani ta druhá není k zahození, i když se najdou tací, kteří to tvrdí. Jenže slyšeli to opravdu pořádně? Protože jiní zas tvrdí přesný opak.

První Aida (1959). Tady máme tenorového šlechtice Carla Bergonziho, slaďoučkou Renatu Tebaldi, hrdinného Amonasra Cornella McNeila a žárlivou Amneris Giuliettu Simionato. To už je docela hvězdná sestava, nemyslíte? Přidejte k tomu Karajana v jeho vrcholné formě a Vídeňské filharmoniky – a rázem tu máme silného kandidáta na „královskou“ Aidu. Možná spolu s Mutim a Soltim. Tahle nahrávka má noblesu, švih, dramatičnost i italskou šťávu. Nešetří na barvách ani emocích. 🎧 Poslech zde

Druhá Aida (1980). A pak je tu Aidin návrat – po dvaceti letech. Tentokrát s Mirellou Freni a Josém Carrerasem. Karajan už je jinde – v jiném světě, jiném zvuku, jiném tempu. Je to honosné, velkolepé, detailně vykonstruované. Zachytil jsem kacířskou myšlenku, že tahle verze je lepší než ta první. Osobně si to nemyslím – ale já přece nemám patent na pravdu. Možná na tom něco je. Carreras zpívá krásně, Freni má v hlase tragickou hebkost a orchestr je téměř… nebeský. Aida pro jiné uši, jiné vnímání.

Puccini: Tosca (dvě verze)

Tosca, ta první je moje milovaná. Uvádím ji z povinnosti – ale vlastně je to moje největší láska. Leontyne Price, Giuseppe Di Stefano, Giuseppe Taddei, Fernando Corena. Rok 1963.

Giuseppe Di Stefano je zde… na zabití. Místy vyje jako šakal a stresuje nejen sebe, ale i ucho posluchačovo. A přesto – je to pro mě ultimátní Tosca. Nejlepší. Di Stefanovi jsem všechno odpustil. Je to sice hlas na hraně, ale pořád je v tom srdce, zoufalství, emoce. A vedle něj? Leontyne Price. Tosca, která je šťavnatá, vášnivá, plná sexu. V tom nejlepším slova smyslu. Nikdo se jí ani neblíží.

A pak je tu Scarpia v podání Giuseppe Taddeiho. Ano, Tito Gobbi je legendární a nechutný v roce 1953 s Callas – ale Taddei? Ten je snad ještě jízlivější. Slizký, povýšený, chlípný. A přitom tak kultivovaný… což z něj dělá ještě horšího člověka.

Jediný kaz pro mě? Fernando Corena. Ten mi tady – stejně jako vždycky – přijde strašně otravný. S tím nic neudělám.

🎧 Poslech zde (1962) Vissi d’arte – Leontyne Price

Druhá Tosca (1980). Tahle nahrávka je… problematická. Já se nerozpakuji to označit za výrazně slabší, než je ta první verze. Katia Ricciarelli, José Carreras, Ruggero Raimondi, Fernando Corena. A opět Karajan. Mnoho lidí nahrávku rádo nemá. Proč? Protože Ricciarelli není Price. Prý není vášnivá. Ale je jako čirá lilie, krásná a téměř posvátná, pod jejímž povrchem dříme vášeň, která dráždí právě tím, že ji nevidíte hned. Je to rafinované. Někdo to pochopí, jiný ne. Pokud to nerozšifrujete, líbit se vám to prostě nebude.

Ruggero Raimondi je slušný Scarpia. Na Taddeiho sice nemá, ale i tak je dost odporný – v dobrém slova smyslu. A Carreras? Překvapení. Zní jako Di Stefano, ale bez všech těch vokálních katastrof, které Pippo předvedl v roce 1962. Tohle je Carrerasův krásně zpívaný Mario.

A Corena? Zase otravný. Nic nového pod sluncem.

Že mlžím a nepronesl jsem verdikt? Běžte do toho. Překvapí vás to. Je to sice o dost jiné než ta starší verze, ale za poslech to určitě stojí. Napsal jsem, že je to horší, možná je odsudek příliš silný. Já se ale verdiktu podržím.

🎧 Poslech zde (1980) Vissi d’arte

Říká se, že karajanovské požadavky semlely hlasivky Ricciarelli jako mlýnek na maso. Ale HvK určitě není sám, kdo Katiu nesprávně obsazoval.

Giuseppe Verdi: Otello (Karajanovy verze)

Tady máme dvakrát Otella. A hned na začátek – ten první z roku 1960je pro mnohé etalonem. Mario del Monaco, Renata Tebaldi, Aldo Protti. Karajan a Vídeňská filharmonie. Co víc si přát?

Del Monaco je, jaký je. Obrovský hlas, který nezná dynamiku. Kdo ho miluje, ten ho miluje. Kdo ne, ten se trápí. Ale přiznejme si: slyšet ho řvát „Esultate!“ je čirá operní rozkoš, ať už si o něm myslíme cokoli.

Renata Tebaldi? Sladkost sama. Jemná, vroucí Desdemona, která zpívá „Ave Maria“ tak, že vás rozloží na molekuly. Je to jeden z klenotů její diskografie. A to říkám jako někdo, kdo Tebaldi moc dobře zná.

A pak je tu Aldo Protti jako Jago. Vždycky dostal od kritiků naloženo. Ale ruku na srdce – kolik z těch kritiků to slyšelo pozorně? A kolik z nich jen papouškuje výtky z verze z roku 1954 s Eredem? Mimochodem, verzi Otella z roku 1954 s Eredem znáte? Obsazení je stejné jako u HvK. Chcete-li důkaz HvK výjimečnosti, dejte srovnání těch dvou verzí. Erede jistě není blbý, ale srovnání s HvK nesnese. Protti ale není nijak špatný ani s Eredem. Ano, není to Gobbi. Ale je to slušný Jago, promyšlený, cynický, v druhém plánu. A funguje to docela dobře. Hlas umí být, pravda, místy trochu suchý a málo ohebný. Když to ale srovnám třeba s Fischerem-Dieskauem, který zpívá Jaga na Barbirolliho nahrávce, je to skoro zázrak.

Tchaikovsky, Berliner Philharmoniker, Romeo and Juliet a The Nutcracker z roku 1983. Tohle jsem koupil minulý týden v jednom antikvariátu v centru Prahy. Udělal jsem chybu a nedal na vlastní varování. Je to sterilní, ukrutná nuda.

G. Puccini, Madama Butterfly

Já se nyní vyhnu verzi s Marii Callas z roku 1955, protože studiová Butterfly existuje ještě jedna. A zde přichází HvK, který vyhodnotil, že Butterfly je v podstatě statická a že by to jednoho mohlo nudit. Pohrál si s barvami orchestru, zvolil pomalejší tempa, aby nástroje dostaly prostor. Je to klasický Karajanův provokativní žert. Udělal z toho něco jako oratorium a převrátil to na hlavu (Mirella Freni, Luciano Pavarotti, Christa Ludwig, 1975). Pro neoperní lidi je tohle asi volba číslo jedna. Je to celé učesané a pozoruhodně neoperní, ale i neoperní opera je stále opera. Někteří operní lidé z toho dostávají padoucnici, že to není italské. Ale já myslím, že HvK měl pravdu. I když je této nahrávce často vytýkána neitalskost, tento odsudek pramení z nepochopení záměru dirigenta a z přecenění velmi statického děje. Já si ale myslím, že neitalskost a symfoničnost nahrávky je její základní přednost. Jinými slovy jsem mu to „už zase sežral!“ Chcete-li nahrávku italského typu, kupte si Tullia Serafina z roku 1959 s Renatou Tebaldi nebo něco s Renatou Scotto.

Dostanete Mirellu Freni a Luciana Pavarottiho v ústředních rolích, Christu Ludwig jako Suzuki. Chcete něco víc? Kupte si medvídka mývala!

· Česká Wikipedia

· Stránky Karajanova institutu

· Náš region

· Článek na FM Classic

·