W. A. Mozart, Don Giovanni, Dramma giocoso, opera o dvou dějstvích

S Donem Giovannim jsem úzce svázán. Je to moje velká láska, která mě dovedla k opeře a zprostředkovaně i ke klasické hudbě.

Koupila mi to mamka v roce 1984, když mi bylo nějakých 14 let. Byla to nahrávka, která formálně sice nedosahuje reputace nahrávek Giuliniho nebo Klemperera, ale já vůbec nechápu proč. Nahrávku vedl Karl Böhm a byla nahrána v Praze v roce 1967.

V hlavních rolích vystoupily hvězdy té doby, jako Dietrich Fischer-Dieskau, Martina Arroyo nebo Birgit Nilsson. Nejdříve jsem měl trochu problémy se tím prokousat. Zlomit nedůvěru k opeře chvíli trvá. Nicméně jsem to dokázal a stal se ze mě „ten divný tvor“, který má rád to „šakalí vytí na hranici ultrazvuku“ – dle všeobecného odsudku mého okolí. Láska k opeře jde potom ruku v ruce s láskou ke klasické hudbě, a to mi bývá dále přičítáno k tíži a jsem klasifikován jako blázen.

A než se pustíme do rozboru díla, měl bych jednu poznámku. Opera má jen dvě dějství, ale je docela dlouhá. Určitě není dobrý nápad vzít nějaké dítě na tuto operu bez předchozí přípravy. Dnešní uši nejsou na operní zpěv zvyklé a délka opery bez přípravy umí být opravdu otravná. Je nutné si pořídit předem nahrávku alespoň s výběrem scén. Pokud nejste operní tvor jako já, unudí vás opera bez tohoto kroku až k smrti. Pouze připravený divák si odnese plnohodnotný, ba někdy až životní zážitek. Tohle platí zcela obecně pro jakéhokoli diváka, a tedy i pro mě a pro vás. Platí to pro jakoukoli operu, kterou neznáte. A já to samozřejmě dělám jako první, a to jsem viděl desítky představení. Když ale něco neznám, je předchozí příprava nezbytná. Vy se jistě ptáte, proč byste to dělali. Ono se vám to vrátí měrou, kterou nečekáte. Jsem si vědom, že vám to přijde absurdní. Ale to není. Věřte mi, vím dobře, proč to píšu.

Příběh je mixem lehké komedie, děsivého hororu a přináší morální poučení, že každý nakonec sklidí důsledky svého chování a že zlo bude vždy po zásluze potrestáno.

Je to jedna z nejlepších oper, které kdy byly napsány. Mísí se zde prvky mozartovských kudrlinkových melodií s vážnějšími motivy a dramatickými výstupy, které pak převálcuje finále opery s Komturem. Scéna s Komturem je jedna z nejtemnějších scén napříč operní literaturou a umí být velmi děsivá.

Libreto opery napsal italský básník a dramatik Lorenzo da Ponte (10. března 1749 – 17. srpna 1838).

Libreto vychází z libreta Giovanniho Bertatiho k opeře Giuseppeho Gazzanigy „Don Giovanni Tenorio“, která byla uvedena v Benátkách v roce 1787.

Pražská premiéra opery proběhla ve Stavovském čili Nosticově divadle. Premiéra byla plánována na 14. října 1787, ale divadlo ten večer navštívila arcivévodkyně Marie Terezie, vnučka císařovny Marie Terezie. Vedení divadla usoudilo, že premiéra není dostatečně připravena, a ten večer byla „pro jistotu“ uvedena jiná Mozartova opera „Le nozze di Figaro“.

Mozart měl údajně poněkud špatné svědomí, že premiéru nestihl, a tak alespoň osobně dirigoval náhradní představení Figarovy svatby.

Don Giovanni měl tedy potom premiéru 29. října 1787.

Jestli si vzpomínáte na starý TV seriál „F. L. Věk“, Mozart dokončil některá čísla opery den před premiérou – předehru. Byl evidentně malinko nezodpovědný.

A než se pustíme do rozboru děje, zmíníme legendu, která se jmenuje Cesare Siepi.

Tento legendární italský basista považoval Dona Giovannihoza svoji signaturní roli a chtěl si „střihnout“ tuto roli v divadle, kde proběhla premiéra. Vystoupení proběhlo v roce 1965. V té době bývalo zvykem, že kritiky v novinách druhý den měly tendenci výkony zahraničních hostů tak trochu shazovat. Ještě jsem to zažil, vždy se napsalo, že to docela ušlo, ale že výkony jiného českého pěvce XY byly mnohem lepší.

V tomto případě to noviny ani nezkusily, bylo to prostě příliš zdrcující. Kritiky úplně upřímně napsaly, že jediný, kdo se Siepim udržel plnohodnotně krok, byl legendární pěvec Karel Berman. Já byl v té době ještě dávno na houbách. Vzpomínky mých přátel, kteří to viděli, jsou ale kouzelné a patří do sféry tzv. „operní latiny“.

Ještě bych upozornil, že v principu existují dvě verze opery: původní pražská a pozdější vídeňská. Liší se v úpravě, krácení, vynechání a doplnění árií. Dnes se typicky uvádí kompromisní verze mezi nimi a já se do rozboru verzí nebudu pouštět.

Upozorňuji, že jsem se vzhledem ke složitosti děje dopustil určitých zkratek a zjednodušení.

Sluha Leporello (bas) čeká před Komturovým domem na svého pána Dona Giovanniho, který se do domu vloupal ve snaze svést Komturovu dceru Donnu Annu (soprán – s dramatickým přesahem). Anna je zde pojata jako tragická postava a klíčové árie vyžadují mít pod kapotou trochu vokálního výkonu. Leporello je bodrý prostý muž a před domem tak trochu žehrá, že si jeho pán uvnitř užívá a on musí čekat venku.

Zálety se vyvinou špatně. Don Giovanni na to šel násilím a vzniklý rozruch způsobí, že se na scéně objevuje starý Komtur, Annin otec, a Giovanni, který má na obličeji masku, řeší Komturovy výhrady ke svému chování kordem. Prostě tasí a bodá. I když to závisí na inscenaci. Už jsem viděl verzi, kde Giovanni chudáka odpráskl. Komtur, jsa smrtelně zraněn, Giovanniho proklíná (je to pojato jako nádherné trio). Na scéně se zjevuje snoubenec Donny Anny, Don Ottavio (tenor), a zdrcená Anna po něm žádá, aby jejího otce pomstil. (Poznámka: uvádím-li ukázku árie, je vždy v závorce uveden interpret, případně interpretka. Vždy se snažím vybrat tu nejlepší verzi.)

Následuje další obraz, na scéně se zjevuje Donna Elvira, kterou Giovanni kdysi svedl (některé inscenace tvrdí, že je to manželka). Elvira přichází na scénu se vstupní árií „Ah, chi mi dice mai“ (Christa Ludwig) a Giovanni, jsa okouzlen, se pokouší Elviru oblbovat, protože ji nepoznal. Když je identita Elviry odhalena, Giovanni zbaběle prchá a nechává Leporella, aby Elviře vysvětlil, že on, Don Giovanni, má poněkud potíže s hypersexualitou.

A zde přichází legendární katalogová árie, kde Leporello vykládá Elvíře, kolik jeho pán v té které zemi žen obšťastnil svou intimní přízní. Árie staví jakékoli romantické principy na hlavu. Navíc je to zcela báječná rozcvička na italské číslovky – „Madamina, il catalogo è questo“ (Fernando Corena).

Giovanni a Leporello prchají před Elvirou a narazí na vesnickou svatbu Zerliny (soprán) a Maseta (bas). Giovanni bojuje s akutním záchvatem chtíče a obluzuje nevěstu Zerlinu. Zároveň pověřuje Leporella, aby Maseta dotáhl někam do hospody. A skutečně se mu téměř podaří Zerlinu zblbnout v duetu, který všichni znáte: „Là ci darem la mano“ (Nicolai Ghiaurov a Mirella Freni). Já se bez mučení přiznávám k alergii na tento duet, protože to zpívají úplně všichni, kdykoli dostanou šanci. Nesnáším to, ale jisté je, že je to krásné.

Záchvaty Giovanniho erotického vzrušení přeruší Elvira, která se naštvaně zjevuje na scéně a má evidentní chuť vyškrábat Giovannimu oči: „Ah! fuggi il traditor!“ (Kiri Te Kanawa).

Ottavio a Anna žádají Giovanniho o pomoc při hledání Komturova vraha. Giovanni se na to ale tváří dost divně, vrahem je přece on. Během Giovanniho neurčitého vykrucování si Anna spojí dvě a dvě a dojde jí, že vrahem je Don Giovanni. Anna znovu přísahá vrahovi pomstu a Ottavio slibuje pomoc. Anna zde má velmi náročnou sopránovou árii „Or sai chi l'onore“(a zkusíme někoho, kdo není u nás až tak znám, zkusíme Carol Vaness, Ottavio je Jerry Hadley).

Don Ottavio se snaží Annu trochu uklidnit a má zde árii, která je vlastně formálně součástí vídeňské verze opery. Původní verze ji neobsahuje: „Dalla sua pace“ (Jerry Hadley).

Zerlina se smiřuje s Masetem („Batti, batti, o bel Masetto“).

Giovanni zve svatebčany k sobě na zámek a my máme možnost si zde naplno uvědomit, že je Giovanni jeden z nejnegativnějších charakterů napříč operní literaturou. Jeho nevkus dosahuje morálního dna, on se svých plánů na svedení Zerliny nevzdal. Je zde Giovanniho árie „Fin ch'han dal vino“ a zde jsem vám zcela nenápadně podsunul legendární filmový záznam z představení ze Salcburku 1954, kde představení vedl legendární dirigent Wilhelm Furtwängler. Giovanniho jste asi poznali, je to tam ještě k tomu napsané. Je to Cesare Siepi.

Společnost, Anna, Elvira a Ottavio jdou Giovannimu ostře po krku: „Bisogna aver coraggio“.

Ten se však nenechá rozhodit a s mečem v ruce prchá.

Giovanni se opět nepoučil. Teď má spadeno na komornou Donny Elviry. Aby ji získal, vymění si šaty s Leporellem (klasická operní převlékačka) – „Ah taci, ingiusto core!“

Leporello v šatech pána má za úkol odlákat Elviru, což se mu daří až nečekaně dobře. Nakonec ji odvádí z domu pryč.

Giovanni v šatech sluhy zpívá pod oknem jednu z nejkrásnějších milostných písní, doprovázenou mandolínou: „Deh, vieni alla finestra“. Já, když píšu tyhle přehledy, někdy opravdu netuším, koho bych vybral, a poslouchám desítky verzí. Tahle árie je velmi efektní a já tady opravdu nevím, koho zvolit. Proto zkusíme skupinovou prezentaci. Budu moc rád, když mi napíšete, kdo se vám nejvíc líbil.

Giuseppe Taddei

Samuel Ramey

Ezio Pinza

Cesare Siepi

Nicolai Ghiaurov

Sherrill Milnes

Tito Gobbi

Mattia Battistini

Tita Ruffo

Giovanniho medový hlas doprovázený drnkáním mandolíny je přesně to, čemu žádná (nejen Mozartova) komorná neodolá.

Giovanni (stále v převleku za sluhu) narazí na Maseta, který vede ozbrojenou skupinu vesničanů. Skupina hledá Giovanniho, chtějí ho zabít. Giovanni je ale lstivý, pošle vesničany na falešnou stopu a chudáka Maseta řádně zmlátí.

Na scénu přichází Zerlina a zmláceného novomanžela utěšuje v árii „Vedrai, carino“.

Leporello, stále v šatech DG, je však zadržen Zerlinou, Annou, Ottaviem a Masetem, kteří ho chtějí jako Giovanniho zlikvidovat. Leporello s úlevou sděluje, že on ale Giovanni není. Společnost je překvapena a Leporello proklouzne pryč.

Don Ottavio opět přísahá pomstu Giovannimu a má zde nádhernou árii „Il mio tesoro intanto“.

Vnitřně rozložená a naštvaná Elvira zde zpívá árii, která je opět vlastně formální součástí vídeňské verze: „Mi tradì quell'alma ingrata“ (Leontyne Price).

Giovanni a Leporello se potkávají v noci na hřbitově u hrobky Komtura. Giovanni se hlasitě vysmívá svým protivníkům. Najednou se ozve hlas sochy: „Tvůj smích skončí před úsvitem!“ Leporello se klepe strachy, ale Giovanni v záchvatu naprosté arogance a pýchy donutí Leporella, aby sochu pozval na večeři. Tohle bych doporučoval určitě nedělat, zvát sochy nepřátel na večeři se nevyplácí, navíc když jste chudáka sami zabili.

„O statua gentilissima“ – tento duet je mrazivý. Socha odpoví prostým: „Ano.“

Giovanni hoduje ve svém paláci (orchestr v pozadí hraje hity tehdejší doby, Mozart si tam dokonce drze vloží citaci ze své Figarovy svatby). Elvira naposledy přichází a prosí ho, aby změnil svůj život. On se jí vysměje. Zde je Mozartovo a Da Ponteho vyznání „radostem života“. DON GIOVANNI: „Vivan le femmine, Viva il buon vino! Sostegno e gloria d'umanità! – Ať žijí ženy a dobré víno. Sláva a opora lidství.“ Poté přichází ON, přichází Komtur.

„Buch, buch, už jde!“

Klepání na dveře. Komtur vchází do sálu ne jako člověk, ale jako socha. Jako kamenný kolos.

Tady se tvůrci filmu Amadeus dopustili mystifikace, že je to nějaká projekce Mozartova tatínka. Prosím, já doopravdy nemám na to, abych tohle stále dokola vyvracel. Je to nesmysl.

Scéna s Komturem je jedna z nejtemnějších scén v historii. Orchestr nasadí mrazivé akordy z předehry. Komtur žádá pokání. Giovanni, držící sochu za ledovou ruku, křičí své poslední: „NE!“

Země se otevírá, šlehají plameny a Giovanni je stažen do pekel.

Vždy mi přišlo zajímavé, že zde Mozart vede v podstatě hlavně tři mužské zpěvní hlasy a orchestrální doprovod, který je v zásadě úplně jednoduchý.

Samuel Ramey, Ferruccio Furlanetto a Kurt Moll.

Dá se to pekelně podělat. Já jsem sice vcelku přítelem českých překladů libret, ale jedna z prvních verzí Giovanniho, kterou jsem viděl v divadle, byla v češtině v nějakém archaickém překladu.

Komtur: „Kaj se již!“

Giovanni: „Neeeeee!“

Komtur: „Kaj se již!“

Giovanni: „Neeeeee!“

Komtur: „Kaj se již!“

Giovanni: „Neeeeee!“

„Meeeeee!!… prosím, dost!“ Bylo to šíleně komické.

Na závěr je klasická operní paráda „Ah, dov’è il perfido?!“… Elvira odchází do kláštera, Leporello do hospody… Tedy, promiňte, není to obráceně? Opera byla moc dlouhá a jsem unavený. Vy doufám ne.

Není v mých silách, abych prošel všechny nahrávky této opery. Můj názor je subjektivní, daný mým osobním vkusem.

Nejdříve bych zmínil ty, kterým je dle mého názoru lepší se vyhnout.

· Erich Leinsdorf (1959), Cesare Siepi, Birgit Nilsson, Leontyne Price, Fernando Corena, Cesare Valletti, Wiener Philharmoniker.

Zvláštní, tomuhle se vyhnout? S tímhle obsazením? Ano, bohužel mi to připadá strašně těžkopádné a nemozartovské. Ten úžasný cast je zcela utopen pod tíhou Vídeňské filharmonie. Leinsdorf za to myslím ale vlastně nemůže. Tenkrát se to tak dělalo.

· Herbert von Karajan (1986), Samuel Ramey, Anna Tomowa-Sintow, Agnes Baltsa, Kathleen Battle, Gösta Winbergh, Ferruccio Furlanetto, Alexander Malta, Paata Burchuladze, Chor der Deutschen Oper Berlin, Berliner Philharmoniker.

Tohle by bylo skvostné, nicméně je zde problém, a to je raná digitální technologie, kdy nahrávka ve špičkách zní jako mletí skleněných střepů. Některé remastery to sice řeší a remasterovaná verze je výborná, ale když na to narazíte, nemáte nejmenší představu, který to je remaster.

Nyní opustíme vody zmaru a dostaneme se mezi

(můj subjektivní názor)

Zde bych asi zdůraznil, že není v mých silách zmínit všechny ty nádherné nahrávky, které jsou k dispozici. Slyšel jsem jich opravdu hodně, ale máloco mě dokáže přesvědčit, že to je tak dobré, abych se k tomu vrátil.

Byl by to možná kandidát na referenční nahrávku. Zvuk je však vzhledem k době vzniku omezen.

Je to považováno za referenční nahrávku a já nemám v úmyslu to rozporovat.

Možná bych se nebál to zařadit před Giuliniho. Kvalita je podobná, jen je technicky o něco novější.

Tohle se mi až zase tak nelíbí. Oproti předchozí verzi se mi to osobně zdá malinko méně zajímavé. Všeobecný konsenzus ale hovoří jasně, že zde není žádná chyba. Maestro Karl Böhm je jistě zárukou úrovně a já konsenzus respektuji.

Tohle je na pomalejší notu a je to určitě skvělé. Jen mě to nenechalo přibitého na židli jako Giulini. Zdá se mi to prostě moc pomalé.

Překvapivě dobrá verze, ale opět mi to nijak více neutkvělo. Pro definitivní verdikt bych si to musel poslechnout znovu, a to se mi nechce.

Vídeňskou filharmonii řídil Herbert von Karajan. A vzdor omezené technické kvalitě je to naprostý skvost.

Když jsem tu nahrávku poprvé objevil, moje první myšlenka byla, že v bookletu je chyba, že Anna a Elvira jsou uvedeny obráceně, ale ony nejsou. Pravým klenotem nahrávky je Cesare Valletti jako Ottavio, který je zcela výjimečný (můj názor). Karajan tady zcela zapomněl, že je starý suchar, a nebojí se tou svojí taktovkou pořádně švihnout a poslat vám pořádnou vlnu. Navíc to, že je Karajan suchar, tvrdí jenom David Hurwitz a jeho výrok se týká jiného dirigenta stejného jména a bydliště. Druhá možnost je, že by ten suchar byl Hurwitz. Ale to asi nerozhodneme.

Rozhlasová nahrávka obsahuje reakce publika a to se opravdu dobře baví. Vy budete určitě také, protože odkaz je zde.