Článek
Ramón Vinay
31. 8. 1911 – 4. 1. 1996
Začneme osobním příběhem:
Mám kamaráda, myslím si, že dobrého. Je to šílenec do klasiky. S operou to bylo složité. Kvůli opeře mi vlastně napsal, že chce do toho proniknout. Zkraje jsme se málem sežrali. Byl jsem označen za pravěkého troglodyta, který úplně marně visí desítky let v minulosti. Tvrdil jsem, že i v současné době jsou vynikající umělci, ale že doba minulá nabízí některé nenahraditelné umělce, kterým se vyrovnat může být těžké. Kamarád je v principu wagnerián. Moje láska k Verdimu mu byla zkraje nepochopitelná. Říkal jsem, že není Verdi jako Verdi. Pak dávali v televizi Karajanovo provedení Verdiho Rekviem. Nečekal to a schytal Verdiho v plné palbě.
Kamarád: „Dobře… a co dál?“
Já: „Dál se nabízí Otello.“
Kamarád: „Chci nejlepší nahrávku, kterou máš!“
Já: „To je Arturo Toscanini.“
Kamarád: „Ses zbláznil? Taková dřevní nahrávka, to nebudu poslouchat… jsi prostě pravěký magor!“
Já: „Ale Toscanini měl k dispozici Ramóna Vinaye!“
Kamarád: „Nikdy jsem to jméno neslyšel, odkud taháš tyhle pterodaktyly?“
Já: „Sedni si na YT a kousek si poslechni.“ Poslech fragmentu, který jsem mu poslal – zde.
Kamarád: „Otravuješ… jdu na to… počkat, počkat… aha… a profilovku s Vinayem máš? Co vůbec máš, co všechno nahrál? Okamžitě to chci.“
Ramón Vinay je totiž pozemská inkarnace Otella, a zároveň i Jaga. Nejenom to. Jeho velmi dramatický hlasový projev z něho činí ideálního představitele těžkých dramatických wagnerovských rolí. Bylo mnoho pěvců v historii, mnoho velkých pěvců, ale pouze jeden Ramón Vinay. Jeho těžký dramatický hlas, o kterém Renata Tebaldi říkala, že jí připadal zastřený, těžko kdy najde nějaké opakování.
Na té zastřenosti popravdě někdy může i něco být. To ale není míněno jako kritika. Ne všechno se podaří. „Celeste Aida“ - zde.
Životopis
Ramón Vinay se narodil v Chillánu v Chile. Ramónův otec Jean Vinay Robert (1873–1950) pocházel původně z malé francouzské vesnice, která se jmenuje Larche. Larche se v té době nacházela asi 5 km od italských hranic a 120 km od francouzského Nice. Jean emigroval nejprve do Mexika, pak do Peru, aby se v roce 1898 usadil ve zmíněném Chillánu, kde se etabloval jako obchodník s koženými výrobky – koňskými sedly a popruhy. V roce 1900 se Jean poprvé oženil. Detaily o prvním sňatku jsem nedohledával. Jeanova první žena záhy zemřela, a to je velmi smutné.
Pro nás je důležité, že se v roce 1907 Jean oženil podruhé se skromnou švadlenou Rosou Elvirou Sepúlvedou Larou (1887–1917) a z tohoto manželství se 31. srpna 1911 v Chillánu narodil Ramón Mario Francisco Vinay Sepúlveda, který byl třetí ze čtyř dětí.
V roce 1914 se Ramónův otec Jean vydal do Francie, aby tam nakoupil výrobní stroje pro svůj obchod. Co čert nechtěl, zastihl ho tam začátek první světové války. Francouzská vláda ho ráda přijala zpět a donutila narukovat, což ho myslím moc nepotěšilo. V roce 1917 Jean během dovolené dezertoval a vrátil se zpět domů do Chile. Tam bohužel shledal, že jeho manželka Rosa je již po smrti. V roce 1920 vyhlásila francouzská vláda pro dezertéry amnestii a Ramónův otec Jean, byv otráven z manželčiny smrti, ji využil, prodal svoje aktiva v Chile a vrátil se s rodinou zpět do Francie. Rodina se usadila v Digne, kde mladý Ramón dokončil střední školu.
Ve svých 17 letech odešel Ramón do světa na zkušenou. Svoje první zaměstnání nalezl v Mexiku u rodiny své babičky v Mexico City, kde se svým bratrem Ottou založil firmu na výrobu papírových krabic.
Kultura, hudba a zpěv ho v té době moc nezajímaly. Jednoho dne mladý Ramón zpíval na nedefinovaném večírku a neznámý poradce ho přátelsky upozornil, že má vskutku pozoruhodný hlas a že by to možná stálo za pozornost. U jaké příležitosti se konal onen večírek, stejně jako kdo byl onen neznámý poradce, není přesně známo.
Hudbu studoval v Mexiku od roku 1930 u Josého Piersona (1861–1957). Ramónův profesionální debut se konal 16. září 1931 v Teatro de las Bellas Artes v Mexico City, v barytonové roli Alphonsa v Donizettiho „Favoritce“. Někteří přátelé ho přesvědčili, aby se přihlásil do amatérské rozhlasové soutěže sponzorované Coca-Colou, a to byl začátek jeho uměleckého života. Po několik let zpíval v mexických rozhlasových vysíláních, kde byl uváděn jako „velký mexický baryton“.
30. září 1945 debutoval Vinay v New York City Center Opera v roli Dona Josého („Carmen“, G. Bizet), tedy jako tenor. Tuto roli několikrát ztvárnil ještě v říjnu a listopadu téhož roku. Jeho ztvárnění Dona Josého upoutalo pozornost Edwarda Johnsonaa Vinayovi byla nabídnuta smlouva na vystupování v MET. Zde si nyní poslechneme Vinayovo ztvárnění známé květinové árie (text zde).
Jeho debut v newyorské Metropolitní opeře se odehrál 22. února 1946, opět v opeře Carmen. Vinay vypadal na jevišti dobře a zpíval s muzikantským odhodláním, ačkoli stopy jeho barytonálního témbru byly v hlase stále patrné. Dobová kritika ho však přijala velmi příznivě. Kritik Francis D. Perkins v deníku New York Herald Tribune poznamenal, že Vinayův hlas má dobrý objem a sympatickou barvu, přičemž určité napětí v projevu shovívavě přičetl obrovskému psychickému tlaku z debutu na takto významné scéně. Jeho zpěv Perkins zhodnotil jako velmi barevný a efektivní výrazový prostředek, přičemž vyzdvihl i jeho herectví, které se vyznačovalo neobvyklou dramatickou silou a spontánností.
Role Dona Josého se v této části kariéry stala pro Vinaye zlomovou. Zpíval ji v několika významných městech v USA, včetně vystoupení zpívaného v angličtině dne 9. července 1946 v Hollywood Bowl, které řídilLeopold Stokowski.
Vrátil se do Mexika, aby v červenci a srpnu zpíval v Bellas Artes v operách jako byla „Aida“, „Carmen“ a „Otello“. Měl také čas natočit druhý film „Sinfonía de una vida“ s tenoristou Luisem G. Roldánem a skladatelem Miguelem Lerdem de Tejada. Film jsem zcela marně sháněl, je to téměř beznadějné.
Svého prvního Otella G. Verdihozazpíval 9. prosince 1946 v Metropolitní opeře v NY, kde nahradil churavějícího tenoristu Torstena Ralfa. Kritiky byly pozitivní a role Otella se stala pro jeho kariéru určující. Jeho pojetí této role bylo ve své době etalonem, ba nutno poznamenat, že pro mnohé operní fanoušky zůstává oním zlatým standardem do dnešních dnů.
A my nyní životopisné údaje zkrátíme.
V roce 1950 debutoval v londýnské Covent Garden a zpíval Otella s Renatou Tebaldiovou a Ginem Bechim jako člen souboru La Scala na turné. Kritika byla pozitivní, ale nikoli bez výhrad. Byla mu vyčtena neitalskost.
K jeho legendárnímu rozhlasovému vystoupení v roli Otella z roku 1947 pod Toscaninihotaktovkou se ještě vrátíme.
V říjnu 1950 zpíval svou první wagnerovskou roli, Tristana v San Francisku s proslulou Kirsten Flagstadovou jako Isoldou pod vedením Jonela Perley. Později v této sezóně zpíval roli v New Yorku po boku Helen Traubelové pod vedením Fritze Reinera.
V létě 1952 byl pozván, aby poprvé zazpíval v Bayreuthu, Tristana dirigoval Herbert von Karajan. (Poslech ukázky zde – upozorňuji, že nahrávka je technicky velmi omezená). Zde bych zmínil, že vzdor příznivé odezvě publika byly kritiky spíše smíšené. Vinayův Tristan je plný zoufalství, temnoty a neskutečného tahu na branku. Následovaly role jako Siegmund nebo Parsifal, čímž se definitivně a nesmazatelně zapsal do síně slávy wagnerovských interpretů. A je zde taková věc, že se Vinayovi nelíbil Karajanův styl. (Upozorňuji, že informace je bez záruky.) Nelíbila se mu volnost, kterou Karajan dával velkým pěvcům. Dirigentova gesta se Vinayovi zdála málo výrazná a celkový styl Karajanovy práce málo důsledný. Detaily sporu ovšem neznáme. Je to překryto silnou vrstvou novinářských nesmyslů. Prostě si nesedli. Věřme ale, že se spolupráce odvíjela na profesionální bázi. Můžeme nesnášet Wagnerovu operu „Tristan a Isolda“ jako třídu. Můžeme tisíckrát proklínat Karajanovu temnou minulost. Můžeme se smát technickým kvalitám nahrávky, která místy zní, jako když se sypou shnilé brambory do sklepa. Můžeme žehrat, jak vlastně Vinay myslel svou kritiku směrem ke Karajanovi. Nebo můžeme nahrávku vzít jako technický historický pomník a dokument. Pak můžeme tiše žasnout nad uměleckou úrovní nahrávky.
V roce 1954 začal v jeho repertoáru definitivně převažovat německý repertoár a role italské a francouzské začal pomalu opouštět. V roce 1954 též zpíval v La Scale hlavní roli v „Cyranovi z Bergeracu“ od Franca Alfana. Zde bych si dovolil osobní poznámku, že Alfana nemám moc rád, ba bych zde malinko zapochyboval o něm jako o skladateli (můj názor). Poslech dostupného záznamu s Vinayem v hlavní roli jsem nedotáhl nikdy přes polovinu.
Ramón Vinay zpíval v Metropolitní opeře v 17 sezónách 15 rolí v 15 operách, celkem ve 169 představeních mezi 22. únorem 1946 a 31. březnem 1966. 123 představení zpíval na domovské scéně v New Yorku a 46 zpíval na výjezdních turné.
Sir Rudolf Bing napsal ve své autobiografii „5000 večerů v opeře“: „Jednotlivé představení, které si nejlépe pamatuji, bylo Ramónovo vystoupení v roli Otella; bylo to už dvousté, co tu roli zpíval, a nikdy v životě jsem ji neslyšel zazpívat a zahrát tak dokonale.“
Zde bychom asi měli připomenout historku se třemi Tristany. Stalo s to v sezóně 1959/60 v Metropolitní opeře během památného debutu Birgit Nilsson. Ramón Vinay byl naplánován na ten večer jako Tristan, ale byl nachlazený. Bing měl v záloze dva další Tristany, Karla Liebla a Alberta Da Costu. Nicméně newyorské počasí je v prosinci chladné, a i oni bylli nemocní. Aby ne zklamali publikum souhlasili tito výjimeční umělci, že každý zapívá jedno dějství.
Otello
A my se nyní vrátíme k Vinayově signaturní roli, kterou je Verdiho Otello. Vinayův temný, barytonově zabarvený tenor byl pro roli maurského vojevůdce zcela ideální. A zde je zcela zásadní Toscaniniho verze z roku 1947. Představení bylo původně vysíláno jako rozhlasový přenos. Když si to poslechnete, posunete si vkus tak vysoko, že vše ostatní je rázem otazné kvality. Nutno vzít v úvahu, že vystoupení je pouze monofonní. Herva Nelli a Giuseppe Valdengonedosahují dle mého názoru Vinayovy úrovně, obzvláště Herva mi místy opravdu vadí. Ale já jsem zmlsaný, není to nijak hrozné. Toscaniniho italský styl a soustředěné vedení pěvců a orchestru, to prostě něco je. Toscanini znal Verdiho osobně a zřejmě věděl věci, které jiní dirigenti nevědí.
Toscanini si s Vinaym vysloveně sedl. Toscaniniho záchvaty vzteku nechávaly Vinaye zcela v klidu. Zde bych si rýpl, že jsem o Vinayových cholerických sklonech zachytil nějaké zmínky v potrubní poště. Je to tedy zcela bez záruky. Byli tedy zřejmě ze stejného těsta. Když lezl Toscanini vzteky po zdi, komentoval to Vinay slovy, že tedy alespoň ví, co po něm dirigent chce.
Toscanini lámal na zkouškách taktovky v záchvatech vzteku jako na běžícím pásu. Nepotvrzená legenda praví, že to byl právě Vinay, který inicioval koupi ocelové nezlomitelné taktovky, kterou Toscanini dostal v dárkovém balení. Prý si ji Toscanini moc pochvaloval. Ti dva se prostě hledali, až se našli. Umělecká spolupráce má nejrůznější podoby. A já tu historku moc miluji i když se nedá nijak ověřit, protože dokazuje, že i legendy hudebního Olympu mají smysl pro humor.
Vinayova interpretace – neslyšíte jen zpěv. Slyšíte zraněné zvíře, slyšíte čistou žárlivost a bolest, která se zařezává až do morku kostí. Vinayův Otello nepotřeboval jen uzpívat vysoké tóny; on tu roli fyzicky i psychicky prožíval. Není divu, že ji zpíval po celém světě snad ve stovkách představení a stal se na celou jednu dekádu jejím absolutním etalonem. V poslední době jsem zjistil, že se neoficiálních nahrávek Verdiho Otella dá najít více.
Existuje verze Otella, která pěvecké slabiny Toscaniniho verze řeší, aby je nahradila slabinami jinými, hlavně technického druhu – ukázka zde. Je to Fritz Busch, Licia Albanese a Leonard Warrenz roku 1948.Nahrávka je neoficiální, soukromá a technicky obtížně poslouchatelná. Hraje to zcela příšerně a nebýt toho zdrcujícího obsazení, tak se to poslouchat skoro nedá.
Návrat ke kořenům (a ještě níž)
Lidský hlas je ale neúprosný a křehký orgán. Ty obrovské dramatické role a přirozeně temná barva si časem vybraly svou daň na tenorových výškách, které se stávaly čím dál obtížnějšími. Mnoho pěvců by v takové chvíli začalo markýrovat, nebo by potupně skončilo, ale Vinay ne. On udělal něco naprosto fascinujícího. V roce 1962 se s absolutní grácií vrátil zpět k barytonovému oboru. Existuje živý pirátský záznam Verdiho Otella z Dallasu z roku 1962, kde se divadelní kruh uzavřel tím nejkrásnějším možným způsobem. Z někdejšího nepřekonatelného Otella se stal dokonale intrikánský Jago. V této roli dokonce se drtivě ve velmi pozitivním smyslu střetl s další legendou, když stál na pódiu jako Iago po boku Otella v podání Maria Del Monaca!
Nahrávka je opět technicky příšerná a poskytuje spíše něco jako dokumentární vzdálenou ozvěnu výjimečného představení. (Ukázka zde).
V té době bral Vinay role, jako byl Scarpia v Tosce nebo Telramund v Lohengrinovi zcela rutinně.
A aby toho nebylo málo, na samém sklonku kariéry se jeho hlas usadil ještě hlouběji a Vinay si střihl i čistě basové party. Je historicky doloženo, že zpíval temného Velkého inkvizitora ve Verdiho Donu Carlovi nebo – a to už je naprostá komediální perlička – Bartola v Lazebníku sevillském. Zde bych podotkl, že vlastně asi nebyl skutečný bas. Jeho výjimečná technika mu umožňovala zpívat hluboké tóny. Zde ukázka z Dona Carlose jako velký inkvizitor.
Zpívat během jednoho lidského života wagnerovského Tristana, verdiovského Otella, Jaga i basové role? To prostě popírá veškeré učebnice o hlasových oborech a fyziologii lidských hlasivek. Ramón Vinay nebyl jen interpret, byl to fenomén, který dokázal ohnout pravidla operního světa čistě silou své vůle, temného neobvyklého hlasu a uhrančivého talentu.
V roce 1969 se v rodném Chile s divadelním jevištěm definitivně rozloučil – a jak jinak, bylo to zcela symbolicky právě rolí Iaga.
Manželky a konec života
V roce 1940 se Ramón oženil s mexickou dívkou Maríou de los Angeles Padilla Brondo. Manželé měli dvě děti, Rositu Elviru a Ramóna mladšího. Vinay byl ovšem tak trochu sukničkář a manželé se brzy rozvedli.
Vinayovou druhou životní partnerkou se stala americká operní pěvkyně (sopranistka) Tessie Mobley, která vystupovala pod uměleckým jménem Mobley Lushanya. Byla to velmi pozoruhodná osobnost – pocházela z indiánského kmene Čikasavů v Oklahomě a sama měla za sebou slušnou mezinárodní kariéru (zpívala mimo jiné v Chicagu, v Itálii nebo v londýnské Covent Garden). S Ramónem Vinayem se vzali v roce 1952 a zůstali spolu až do její smrti v roce 1990. Provázela ho tedy právě během jeho největší a nejtěžší wagnerovské i verdiovské éry.
Se smrtí Tessie se pojí smutná kapitola Vinayova života. Vinay vydělal svým uměním značné peníze. Bohužel o většinu peněz přišel díky své obchodnické neohrabanosti, kdy kupoval a zase prodával nějaké zámky. Když Tessie zemřela, jejím potomkům se podařilo zvrátit dědictví ve svůj prospěch, Vinay byl prohlášen za nesvéprávného a zavřen na psychiatrickou izolaci, kde podstoupil kontroverzní terapii elektrošoky, která dále narušila umělcovu již tak značně sešlou psychickou kondici. Dětem z prvního manželství se ale podařilo umělce z izolace a dosahu dědiců Tessie dostat a přestěhovat do Mexika.
Ramón Vinay zemřel v mexickém Pueblu 4. ledna 1996 na srdeční záchvat. Mnoho vody uplynulo od momentu, kdy Ramón Vinay opustil prkna, která znamenají svět. Jeho jméno je dnes malinko zapadlé, a to je veliká chyba. Jeho ztvárnění Verdiho Otella je zcela výjimečné a nadčasové. Srovnatelné interprety bychom spočítali na prstech jedné ruky.
Zkusíme to?
Mario del Monaco – pro mnoho lidí je právě Del Monaco tím jediným ultimátním Otellem. Asi bych o tomto názoru něco věděl. Mnoho let jsem si to myslel.
Jon Vickers – řadě lidí se Jonův hlas zdá ošklivý a diskvalifikují tohoto výjimečného představitele ze skupiny elitních interpretů této role. Myslím si však, že je to dáno nedostatečným poslechem a předsudky. Tohle už navíc dávno posoudili jiní.
Plácido Domingo – zde mám pro změnu problém já. Roky jsem k Plácidovi vzhlížel a považoval ho za svůj osobní vzor. A on mě zklamal. Nejde snad ani tak o jeho malinko trapné vystupování v barytonových rolích. Každý zestárne. Jde o ta ošklivá obvinění ze sexuálního predátorství. Obvinění sice padla v USA a rád bych je bral jako nespolehlivá. Ale těch obvinění je příliš mnoho a jsou příliš ošklivá, abych nad nimi mávl rukou.
Mezi elitní Otelly bychom ještě asi měli zařadit Giuseppe Giacominiho, Jamese McCrackenav a řadu dalších jmen. Zde je problém, že mi v mnoha případech není známa konkrétní reprezentativní nahrávka, ke které bych to vztáhl. Například v případě McCrackena existuje Barbirolliho studiová nahrávka. Zde je problém Dietrich Fischer-Dieskau jako Iago, což je omyl přírody, a pak vokálně unavená Dame Gwyneth Jones.
A pak je zde Vinay, který díky oněm občas vysmívaným starým nahrávkám vzbuzuje úžas a obdiv.
