Článek
Úvod – není nad to vzít to pořádně zeširoka
Na úplném začátku mého okouzlení klasickou hudbou stál můj třídní učitel na ZDŠ v Botičské ulici. Nemám bohužel svolení uvádět jeho jméno. I když byla škola dle jména devítiletá, já absolvoval tříd pouze osm. Na pana učitele vzpomínám s upřímnou vděčností a hlubokou úctou. Byl to hudební nadšenec, hrál aktivně na violoncello. Na školu v přírodě vozil elektrické piano (zřejmě Weltmeister Claviset 200 – demonstrace přístroje), což bylo v té době nevídané. Bylo to něco podivně nesocialistického, i když to vlastně pocházelo z NDR. I když to nakonec vlastně socialisticky vypadalo. Byla to těžká dýhovaná bedna z východoněmeckého Klingenthalu, kde byste marně hledali obvody syntezátoru. Byl to vlastně takový podivný kříženec mezi klavírem a elektrickou kytarou.
Místo strun skrýval řadu drobných kovových jazýčků. Když pan učitel stiskl klávesu, uvedl do pohybu ramínko s malým gumovým trsátkem. To o kovový jazýček zespodu drnklo a rozechvělo ho. Vzniklé vibrace pak zachytily elektromagnety, které tenhle nezaměnitelný, tenký a ostrý zvuk poslaly do reproduktoru.
Nebyl-li to přímo tento nástroj, bylo to určitě něco příbuzného. Bylo to velmi citlivé a zlobilo to.
Celý ten důmyslný elektromechanický systém měl ale jeden obrovský háček. Byl nesmírně choulostivý. Gumová trsátka vlivem střídání teplot tvrdla, a když se dřevěná bedna naložila do kufru autobusu směr škola v přírodě, křehká mechanika se uvnitř nevyhnutelně hnula. Klávesa pak místo zvonivého tónu vydala jen hluché, tupé klapnutí. Aby přístroj stabilně fungoval, musela se zlobivá trsátka v otevřených útrobách piana neustále a s nekonečnou trpělivostí ručně přihýbat, ladit a centrovat na zlomky milimetru. Už si to doopravdy nepamatuji.
Večery na škole v přírodě jsme sedávali kolem toho zázraku, pan učitel hrál a my zpívali: „Trepanano, kokeroko, puti puti ňuk ňuk, ňuk aventeo puella!“ Je to fonetický přepis, napsané jsem to nikdy neviděl a po 42 letech si to možná pamatuji špatně i foneticky. Nevím, zda to něco znamená. Myslím si, že asi ne. Vzpomínám si, jak jsme pana učitele uvedli do rozpaků, když jsme chtěli, aby nám jako poslední píseň před spaním zahrál Internacionálu. Tvářil se, jako by se zakousl do citronu. Vložila se do toho jedna starší paní učitelka: „No tak jim to zahraj, Petře! Víš, oni tomu nemůžou rozumět. Jsou na to moc malí.“ A pan učitel to zahrál.
Jednoho večera zahrál na to strašné drnkátko kus první věty Beethovenovy „Měsíční sonáty“. Bylo to moje první setkání s Beethovenem a bylo to jako kouzlo.
Pan učitel pak dále organizoval série výchovných koncertů. A já na jednom z nich slyšel Mozartovo „Rondo alla Turca“. Zaujetí bylo značné, ale ten motiv se nedal jednoduše zazpívat, alespoň moje hudební nadání na to nestačí. „Scintilla accensa erat! – Jiskra byla zažehnuta!“ Teď mě napadlo, že jsem panu učiteli vlastně nikdy nepoděkoval. Budu to muset napravit.
Čas postoupil. Psal se rok 1985, bylo mi 15 let a byl jsem tedy již na střední škole. Procházel jsem se centrem Prahy. Obchody v té době byly šedivé a nudné. Jediným světlým bodem byla prodejna Supraphonu. Tu jsem miloval od dětství. Prodejna byla ve Spálené ulici někde poblíž místa, kde je dnes Mobil Pohotovost. Prodejny Supraphonu jsem vždy miloval. Jedna z mých prvních raných dětských vzpomínek je, jak stojím u takové prodejny s dědou někde v Košířích a brečím hrůzou. Za výlohou byla LP deska a na ní pan Haken v zeleném vodnickém kostýmu. Den předtím jsem ho jako vodníka viděl v televizi a jeho „Běda, běda!“ naplňovalo můj dětský mozek naprostým děsem.
Ale nyní se vraťme zpátky do té Spálené. Automaticky jsem vlezl dovnitř a okukoval desky. Prodavačka si mě měřila ostrým pohledem, bylo jí jasné, že těžko něco koupím.
Manželský pár přišel reklamovat desku Phila Collinse „No Jacket Required“. Tenkrát LP desky představovaly skoro životní investici, nebylo to nic levného. Na té, co ti dva vraceli, byla ošklivá kosmetická vada, šedivá skvrna, o které pán říkal, že to sice není slyšet, ale že to opravdu hrozně vypadá. Manželé dostali po chvilce dohadování jiný exemplář desky. Prodavačka byla naštvaná a říkala příručímu prodavači, aby tu desku s tou kosmetickou vadou dal dozadu do regálu do slev.
Slovo sleva upoutalo moji pozornost, já se nenápadně přitočil k regálu se slevami a tam to bylo: ruské trojdeskové album Melodija, W. A. Mozart, „Koncerty dlja skripki s orkestrom – W. A. Mozart, Concertos for Violin and Orchestra“ – David Oistrach igrajet i dirižirujet – David Oistrakh plays and conducts.
Jaká hrůza, stálo to 50 korun. Otevřel jsem box s deskami a četl:
Koncert pro housle a orchestr č. 1 B dur, KV 207
Koncert pro housle a orchestr č. 2 D dur, KV 211
Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur, KV 216
Koncert pro housle a orchestr č. 4 D dur, KV 218
Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur, KV 219
Že bych se na to tedy moc chytal, to říct nemůžu. Prodavačka na mě začala řvát: „Nesahej na to, pokud to nechceš koupit!“
A já se zastyděl a koupil to. „Ach ta puberta!“
V tu chvíli jsem ale opravdu netušil, že jsem si koupil něco, co mě navždy změní a nadobro ovlivní můj hudební vkus: desky Davida Oistracha s jeho stradivárkami.
A my nyní opíšeme z Wikipedie základní životopisné údaje:
Celé jméno: David Fjodorovič Oistrach
Narození: 30. září 1908, Oděsa (tehdejší Ruské impérium, dnešní Ukrajina)
Úmrtí:24. října 1974, Amsterodam, Nizozemsko (zemřel náhle na infarkt během koncertního turné)
Hudební začátky a vzdělání
Zázračné dítě: Hře na housle se začal věnovat v pěti letech.
Studium: Jeho prvním a jediným učitelem byl proslulý oděský houslový pedagog Pjotr Stoljarskij.
V roce 1926 Oistrach úspěšně absolvoval Oděskou konzervatoř.
Zlomové momenty a kariéra
Mezinárodní průlom: V roce 1937 zvítězil v prestižní Ysaÿeově mezinárodní soutěži v Bruselu (dnes Soutěž královny Alžběty). Tento triumf z něj okamžitě udělal světovou hvězdu.
Pedagogická činnost: Od roku 1939 působil jako profesor na Moskevské konzervatoři. Během své kariéry vychoval celou generaci špičkových interpretů (jeho žákem byl např. Gidon Kremer).
Dirigování: V pozdějších letech své kariéry se, jak už ostatně víte z obalu své desky, začal velmi úspěšně věnovat také dirigování.
Významná spolupráce a odkaz
Přátelství se skladateli: Oistrach byl blízkým přítelem mnoha velikánů tehdejší hudby. Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič i Aram Chačaturjan pro něj přímo komponovali svá díla a věnovali mu své houslové koncerty. Zde je ve zdrojích nesrovnalost: i když bývá uváděno, že Prokofjev svoje houslové kompozice Oistrachovi věnoval, první koncert premiéroval Marcel Darrieux a druhý Robert Soetens. Prokofjev a Oistrach byli ale v reálném životě přátelé a Oistrachovy interpretace Prokofjeva byly jistě skvělé. Zmiňovaná dedikace se pak odvíjí od přehnaného nadšení životopisců obou umělců. Jisté ale je, že maestro Prokofjev pro Oistracha napsal Houslovou sonátu č. 1 f moll.
Nástroje: Během svého života hrál na několik vzácných nástrojů od Antonia Stradivariho. K těm nejznámějším patřily housle Conte di Fontana z roku 1702 a slavný Marsickz roku 1705.
Je fascinující, že všechny tyto nástroje byly ve vlastnictví sovětského státu a Oistrach je měl pouze v zápůjčce.
Rodinná tradice: Jeho syn Igor Oistrach se stal rovněž světově uznávaným houslovým virtuosem. Otec a syn spolu velmi často a rádi vystupovali na jednom pódiu (slavné jsou například jejich společné interpretace Bachova Dvojkoncertu).
V té době se tiše šuškalo, že David Oistrach byl agentem KGB. Odsuzovat ho za to by ale bylo vysloveně hloupé. KGB měla v Sovětském svazu všeobjímající moc a Oistrach jí jako mezinárodně proslulý umělec určitě musel skládat účty, pokud si chtěl své výsadní postavení udržet. V poslední době se objevují náznaky, že možná vůbec neměl formální status agenta či spolupracovníka, ale že KGB pouze velmi přísně kontrolovala každý jeho krok. Šikana sovětských umělců byla neuvěřitelná a samo tvrzení o přímé spolupráci mohlo být její součástí.
Mnohokrát jsem potom přemýšlel, proč režim dovolil, aby se podobná podezření tak široce šířila. Domnívám se, že i to mohl být jeden z bičů, které KGB používala na světově proslulé sovětské umělce: „Hele, všichni vědí, že jsi náš, tak si nevyskakuj!“
Dlouho trvalo, než jsem mohl tomu houslovému bohovi pohlédnout do očí. Stalo se to až prostřednictvím televizního dokumentu, v němž opět přišla řeč na KGB téměř jako na první věc.
Musím říct, že mě vzhled houslového génia trochu překvapil: takový normální drobný pán s bříškem a pomádou ve vlasech, s vlasy ulízanými dozadu.
Ale když vezme do ruky svoje housle, svět se v tu chvíli změní. Je to jako kouzlo, je to jako zázrak, je to jako živel.
Zajímavým bodem je jistě Davidova spolupráce s mladým Václavem Hudečkem, kterou přerušila Davidova předčasná smrt. Oistrach byl Hudečkovým učitelem, mentorem a životním vzorem. Mimo vztahu učitel a žák je spojoval vzájemný hluboký respekt a lidské přátelství.
A na závěr bych si dovolil osobní komentář, že Jascha Heifetz je možná technicky o chlup lepší, ale na rozdíl od Davida Oistracha možná moc chladný.
David Oistrach vám ve své interpretaci dá celé svoje srdce a vášeň. A to se přece počítá.
