Článek
Albert da Costa (21. března 1927 – 8. listopadu 1967)
Narodil se v Amsterdamu, ale jeho rodina se záhy přestěhovala do Spojených států. Vystudoval zpěv na slavné Juilliard School, kde začínal jako baryton, než přešel na tenor – a právě v této poloze se zrodila jeho výjimečnost.
Dobové záznamy ho popisují jako hřmotného muže s mohutným hlasem a neobyčejnou technikou. Jeho schopnosti dokazuje třeba vysoké F v ansámblu „Credeasi, misera“ z Belliniho Puritánů (odkaz na nahrávku). Přiznám se, že tento tón může nezkušenému posluchači znít drsně, možná až nepříjemně. I pro mě, zarytého operního fanouška, je to náročný poslech a nebojím se říct, že je opravdu ošklivý zvuk. Ale já vím, jak obtížné je takový výkon technicky zvládnout. Je to zpívané plným hlasem (non-falsetto high F!), a to je v operním světě naprostá rarita. Chtělo to ještě trochu doladit, ale odvaha a technická náročnost si zaslouží respekt.
Tristanova noc: Záchrana představení v MET
Da Costova hvězdná chvíle přišla 18. prosince 1959, kdy v Metropolitní opeře debutovala legendární švédská sopranistka Birgit Nilsson v roli Isoldy. Jenže osud měl jiné plány.
- Ráno před představením oznámil původní Tristan, Ramón Vinay, že je natolik nemocný, že nemůže zpívat.
- Náhradní tenorista, Karl Liebl, byl také indisponován.
- A tak přišla řada na Alberta da Costu – který byl také nastydlý.
Ředitel MET Rudolf Bing stál před noční můrou: Zrušit vyprodané představení s Nilsson? Nemyslitelné. V zoufalství obvolal všechny tři tenory, zda by každý „vzal“ jedno dějství. A oni s tím souhlasili.
- 1. dějství zpíval Vinay (i přes horečku),
- 2. dějství Liebl (s pohmožděným hlasem),
- 3. dějství da Costa (ač nemocný, zvládl finále s obrovskou silou).
Tento šílený plán vyšel – a da Costa si tím vysloužil uznání jako možný budoucí heldentenor. Byl to ale stále debut Birgit Nilsson, a prosadit se vedle ní? To je jako šeptat v bouři.
Tragický konec a zapomenutý odkaz
Albertova kariéra nabírala na síle (Otello, Radamès, Canio). Osud ale rozhod jinak a Albert v roce 1967 tragicky zahynul při autonehodě v Dánsku, kde jeho auto dostalo smyk na kluzké vozovce. Bylo mu pouhých 40 let.
Od té doby uplynulo přes půl století a už tak mlhavý obraz jeho osoby se ještě více zakalil. Prostě o něm víme málo. Pátral jsem po jeho rodině, dětech, soukromém životě – ale informace jsou kusé.
Proč bychom na něj neměli zapomenout? Pravda, nahrávky jsou staré, na to konto jsou technicky překonané a je jejich málo.
Jeho hlas měl však drsnou sílu, ale i křehkost – poslechněte si:
- Zmíněná Aida pod vedením dirigenta Fausta Clevy (1956, s Lucine Amara, O Fatal Pietra … O Terra Addio, za ten brum se moc omlouvám. Už jsem to vyřešil. Nahrávku budu muset předělat) – odkaz
(Mimochodem, znáte jméno Lucine Amara? Lucine je zde stále s námi a oslavila sté narozeniny. Není tak známá jako jiná velká jména, ale není o nic horší. Někdy se k ní vrátíme.)
Možná nebyl dokonalý. Možná některé tóny znějí divoce. Ale právě proto byl jedinečný – křehký i spalující. A já jsem odhodlán vrátit mu místo v operní historii. Albert da Costa – jméno, které si zapamatujete. Protože to za zapamatování stojí.
Zdroje
· Rudolf Bing, 5000 večerů v opeře, vydal Supraphon v roce 1988. Jde o memoáry legendárního ředitele Meropolitní Opery v NY
