Článek
„A Jiří, co si prosím tě představuješ pod slovem heldentenor?“
Tenoristé se v principu dělí dle vokální váhy. A heldentenor je tenorista s tou úplně nejvyšší vokální váhou.
„A Jiří, co si prosím tě představuješ pod pojmem vokální váha?“
Když to zjednodušíme, vokální váhu určujeme dle toho, jak je tenor dlouho schopen zpívat na plný výkon a jak velký orchestr je schopen přezpívat. Heldeni dle této definice tvoří elitní třídu, jsou schopni zpívat neuvěřitelně dlouho a neuvěřitelně nahlas, a vzdorovat tak obrovskému doprovodnému opernímu orchestru, který vyžaduje třeba takový Richard Wagner.
Jsou tenoristé, kteří splňují všechna kritéria na heldeny kladená, přesto je mezi ně neřadíme. A my si uvedeme příklad tenoristy, při jehož zpěvu slepé ženy prohlédaly, chromí odhazovali berle… a tím tenoristou není nikdo jiný než Mario del Monaco. Ten má úplně všechny heldenové parametry, jen neuměl německy, a to ho z této škatulky prostě vyřazuje. Protože mimo vokální dispozice rozhoduje o zařazení mezi tenoristy též zpívaný repertoár.
A kdybych si chtěl rýpnout, mohl bych zmínit, že někteří členové heldenového klubu se do něj sice sami řadí, ale bohužel se to nepotkává s názory publika. Ale já nebudu nikoho jmenovat.
Heldentenoři jsou odjakživa zvláštní třídou, je jich jako šafránu a vyvažují se zlatem. A zde bychom si asi měli uvést některá jména a vy byste mi mohli dát vědět do diskuze pod článkem, kolik jich znáte, případně uvést některá další jména: Lauritz Melchior, Set Svanholm, Ramon Vinay, Jess Thomas, Siegfried Jerusalem, Wolfgang Windgassena samozřejmě Jon Vickers. Jistě bychom však vymysleli ještě další jména.
Jon Vickers je ale poměrně zvláštní případ. Členové operní komunity buď Jona milují, nebo ho k smrti nenávidí. Nic mezi tím neexistuje.
Jonův hlas je prostě dramatický, ostrý a zdánlivě velmi ošklivý, plný obrovské, až zvířecí síly. Asi by to chtělo ukázku. Zvolím Beethovenova Fidelia a Florestanovu árii – mimochodem, zrovna jeho Florestan pod taktovkou Otty Klemperera je naprostý monument, který by neměl chybět v žádné solidní sbírce na CD. Dívejte se na Jona a na jeho herecký projev – zde. On ale dokázal překvapit i naprosto skvostnými, nečekaně jemnými pianissimy – zde (Down by Salley Gardens). Zde bych zmínil, že se zde s přibývajícím věkem objevuje tendence nasazovat tóny příliš ostře, což na jednu stranu někdy přispívalo k charakterizaci interpretované postavy, ale na stranu druhou to později bývalo malinko nepříjemné. Bohužel pak se časem stalo, že ona štěkavá dikce a tendence k manýrám přerostla únosnou míru a že Jonův zpěv se na konci jeho kariéry proměnil v podstatě v ono řvaní, které je mu tak vytýkáno. Proto bych doporučil pohled alespoň na nějakou drobnou recenzi dříve, než si pustíte jeho pozdní nahrávky, abyste si nezkazili chuť.
Jeho povaha byla opravdu velmi zvláštní a poměrně konfliktní. Byl to věřící, hluboce konzervativní, velmi šovinistický a bohužel i homofobní a rasistický člověk. Jeho spor s dirigentem Georgem Soltim například vedl k definitivnímu rozkolu mezi oběma umělci a já jsem přesvědčen, že Vickers nebyl úplně v právu, když odřekl roli ve Wagnerově Tannhäuserovi úplně na poslední chvíli s odůvodněním, že dílo nepřináší dostatečné morální poselství.
Drtivá většina operních nadšenců, kteří sledují Facebook a YouTube, zná legendární klip, kdy Jon zpívá jako o život, náhle se uprostřed fráze zastaví, otočí se a zařve do hlediště: „Nechte toho kašle!“. Kdyby to zařval na mě, asi by mě na místě trefilo. Prý se mu v branži říkalo „medvěd“ a on jím prostě byl – fyzicky i mentálně to byl ohromný kus chlapa, který nešel pro ránu daleko.
Roky jsem ho neměl rád. Jeho hlas mi přišel nepříjemný, neskutečně drsný a málem až humpolácký. Přiměřeně akceptovatelný mi přišel v Karajanověfilmu VerdihoOtello (s Karajanem si přes svou povahu mimochodem mimořádně sedl – jeho Siegmund a Tristan pod Karajanovou taktovkou jsou doslova referenční) a snesl jsem ho i v Soltiho Aidě s mou oblíbenou Leontyne Price. Ale nadšený jsem z něj tehdy rozhodně nebyl.
Jenomže nedávno mi Hurwitzdoporučil Serafinova Otella (G. Verdi). Pustil jsem si to a dostal jsem šok. Tak jsem sehnal videozáznam z roku 1978 a dostal jsem šok druhý. Je to něco úplně, ale úplně jiného než onen statický Karajanův film. Dostal jsem plnou dávku Vickerse a bylo to, jako dostat desetikilovou paličkou po hlavě. Úplně mě to smetlo. Vrátil jsem se ke starším nahrávkám a zjistil jsem, že to byl z mé strany obyčejný předsudek a že ten chlap byl prostě fenomenální.
Vrhal do všeho vždy celého Jona. Ať už zpíval zmučeného Petera Grimese (ze kterého prý i samotný autor opery Benjamin Britten odcházel s hrůzou, jak surové to bylo) nebo trýzněného Otella, nešetřil se. Vím však, proč jsem ho dřív neměl rád, a ty jeho hrany tam stále slyším. Britten byl pravým opakem toho, co Vickers ztělesňoval. Není myslím žádným tajemstvím, že Benjamin Britten byl gay, lidumil a intelektuální pacifista. A teď si představte, že hlavní roli v Brittenově klíčové opeře ztvárnil křesťanský šovinista, který dal Brittenovi „sežrat nedostatek mužnosti“, pronášel velmi útočné bonmoty na Brittenovu adresu a na jevišti byl jako zvíře. Myslím si, že se ti dva lidsky prostě zcela minuli.
Ostatně nahrávka Petera Grimese pod vedením Colina Davise z roku 1978 je natolik dravá, žravá a lidožravá, že z toho má člověk šok ještě příští Vánoce. Zde bych ale upozornil, že se zde již začíná malinko projevovat odklon Jonových vokálních dispozic. Ale myslím si, že to nevadí. Nahrávka disponuje neuvěřitelnou zvířecí energií, která drobné vady na kráse vymazává.
Střípky ze života
Jon se narodil do křesťanské rodiny ve městě Prince Albert, kde byl šestý z osmi dětí. Zpíval od tří let. Sám říkal, že zpěv ve třech letech na vánočním koncertě je jedna z jeho úplně prvních vzpomínek. Postupem času se z jeho dětského sopránu stal neuvěřitelně zvučný tenor. Zpíval cokoli, kdekoli a pro kohokoli. Byl zpěvem naprosto posedlý.
V roce 1946 se stal obchodním asistentem v železářství ve Winnipegu. Jeho posedlost hudbou však záhy začala kolidovat s povinnostmi obchodníka a bylo mu nadřízenými naznačeno, aby se zpěvu vzdal. On místo toho okamžitě na místo asistenta rezignoval.
Získal hudební stipendium v roce 1950 a začal studovat zpěv u George Lambertana Královské hudební konzervatoři v Torontu. V té době odzpíval asi třicet oratorních představení. V roce 1951 exceloval v Händelově Mesiáši v Massey Hall s Torontským Mendelssohnovým sborem a v roce 1952 získal první cenu v rozhlasové soutěži „CBC zpívající hvězdy zítřka“.
Jon začal systematicky vystupovat v operách v Kanadě. Je to zvláštní, vzhledem k tomu, jakým hlasem disponoval později, ale tehdy zpíval převážně lyrické party. V roce 1956 se zúčastnil konkurzu do londýnské Covent Garden, kde získal tříleté angažmá a debutoval zde jako Riccardo ve Verdiho Maškarním plese. Právě v Covent Garden si ho všimli lidé z celého světa. V šedesátých letech už debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku a začal se naplno přezpívávat do oněch těžkých heldentenorových rolí, ve kterých našel své pravé poslání. Jeho reputace nezadržitelně rostla a stal se živoucí legendou.
Ač byl na pódiu běsnícím medvědem a korigovat jej stálo dirigenty spoustu nervů, v soukromí to byl rodinný typ. Byl dlouho ženatý a s manželkou Henriettou měl čtyři děti. Pro svou rodinu by prý udělal naprosto vše.
Jon zemřel v roce 2015 na Alzheimerovu chorobu. Takový odporný a krutý konec pro člověka s takovým intelektem a hlasem. Vickerse můžete nesnášet a mnoho lidí, a to i těch velmi fundovaných, tak po celém světě dodnes opravdu činí. Ale kdo jsme my, abychom ho soudili. Jeho mimořádné, surové a nekompromisní umění bude na těch starých nahrávkách žít navždy.
Další nahrávky:
· Soltiho Aidas Leontyne Price, Ritou Gorr a Robertem Merrillem z roku 1962 je jednou z referenčních nahrávek této opery,
· Za pozornost stojí asi Karajanův wagnerovský Ring z roku 1970. Což je abych tak řekl naprostý protipól Soltiho/Culshawově verzi a já, pokud už dojde k tomu, že poslouchám Ring, volím většinou tuto verzi. Je takové komorní a kresebné. Zde bych upozornil, že zde určitou kontroverzi vyvolává sopranistka Helga Dernesch. Ale není to tak zlé, jak se tvrdí. Kdyby mi to neřekli, vlastně by mě to ani nenapadlo.
· Otto Klemperer, L. W. Beethoven, Fidelio 1962, Christa Ludwig, Walter Berry, Gottlob Frick. Tohle je prostě ten FIDELIO.
· Herbert von Karajan, Fidelio 1971, s Helgou Dernesch. A já dovolím drobný žert. Zatímco Klempererova verze je – FIDELIO, Karajanova verze je FiDeLiO. Ale to neznamená, že je to špatné. To určitě není.
· Georges Pretre, Camille Saint-Saëns, Samson a Dalila, 1962, s Ritou Gorr – pravděpodobně referenční verze.
· Colin Davis, Hector Berlioz, Les Troyens, Vickers, Veasey, Lindholm, Royal Opera House Covent Garden Orchestra & Chorus, Colin Davis (1970). Tohle je moc dobré, ale opravdu moc dobré.
· Otello (Verdi) – Tullio Serafin (1960) Verdi, Jon Vickers, Leonie Rysanek, Tito Gobbi. Je to malinko speciální kousek a Jon není jediným kladem nahrávky, je tam také Tito Gobbi a Leonie Rysanek. Nahrávka je na rok 1960 zvukově super, docela to překvapí. Gobbi je stále na vrcholu, žádná únava tady není slyšet, to až později. Leonie je skoro Tebaldi. Je o něco méně sladká než Renata, ale nemyslím si, že je to na závadu.
· Herbert von Karajan, Verdi, Otello 1973, Jon Vickers, Mirella Freni, Peter Glossop. Tohle není tak dobré jako to nahoře, je to soundtrack k filmu a ten je velmi statický. Tempa jsou malinko pomalá. Dynamika nahrávky může být na některých verzích přepálená. Zase dostanete hnusného Iaga v podání Petera Glossopa. Paradoxně to myslím jako lichotku a vyznamenání. Mirella je sladká, ale jako by jí chyběla pravá vášeň. Jon zpívá občas malinko na hranici sil a mě to otravuje. Proto jsem ho neměl rád.
Zmíněný film (imdb) není špatný, je to prostě TV produkt. Zajímavý „blooper“ je hned na začátku filmu, když se posádka přístavu potýká s uragánem, vlny stříkají až na strop, přesto jsou všichni zcela suší s dokonalou foukanou úpravou vlasů. To se stává.
Grimese už jsem zmiňoval – asi stačí.
