Leopold Stokowski, tak trochu jiný dirigent

18. 4. 1882 – 13. 9. 1977

Tolik obdivovaný a zároveň tolik proklínaný dirigent poutá pozornost milovníků klasické hudby i dnes. Vzdor kontroverzím, to byl jedním z největších hudebníků XX. století. Znal se osobně se Sergejem Rachmaninovem, znal jeho názory, dirigoval premiéry některých jeho koncertů a od toho se odvíjejí jeho interpretace těchto děl.

Začneme mírnou fiktivní nadsázkou, která se zakládá na vzpomínkách hráčů jeho orchestru:

Stokowski: „Já vám ten part přepíšu!“

První houslista: „Maestro, co plánujete přepsat?“

Stokowski: „No přeci tu partituru!“

První houslista: „Jakou partituru? To nemůžete, je to originál Čajkovskij!“

Stokowski: „Já už to přepsal, tady máte taháky na ruličkách od toaletního papíru. Jdeme do toho. A moc se omlouvám, chci po vás něco jiného než jiní dirigenti, a to není úplně běžné! A vůbec, tady bude ticho! Poslouchat budete! Dirigent jsem tady já!“

Zdá se vám to trochu přehnané? Trochu je, ale ne zase tak moc. Překvapivě, zdánlivě nejabsurdnější aspekt tohoto fiktivního dialogu je alespoň částečně ověřen. Ruliček od toaletního papíru je přeci všude dost a nestojí nic.

Než začnete číst můj výklad, podívejte se na následující parodii.

V reálu to bylo skoro stejné. Vypadal prostě jako šílenec. Ale to je to poslední, co byl. Byl malinko výstřední. Údajně záměrně hovořil různými přízvuky, které střídal. Za vším asi můžeme hledat ženu. Jeho manželka, pianistka Olga Samaroff, mu to údajně poradila po přesídlení do USA, že to podpoří mysteriózní legendu budovanou kolem jeho osoby. Mysteria mu šla vždy dobře.

Jeho pozoruhodný účes a potrhlý vzhled inspirovaly mnohé. Například role šíleného profesora (Christopher Lloyd) v Zemeckisově sci-fi komedii Návrat do budoucnosti (1985) nalezla inspiraci právě u Stokowského.

Řada lidí ho nesnáší, protože jim úpravy děl klasických skladatelů připadají nepřijatelné. Druhá, doufám větší skupina, ho nade všechno miluje. On se opravdu nebál zasáhnout do původní partitury a celý kus výrazně upravit a přepsat, když se mu to nelíbilo.

Některé jeho transkripce jsou natolik povedené, že se dnes uvádějí zcela standardně a úplně se zapomnělo, že to kdysi mívalo jinou podobu.

Například Třetí suita (přesněji její část) J. S. Bacha (BWV 1068), zvaná Air na struně G

Měla původně tuto úpravu (verze je s originálními nástroji.)

Ovšem na koncertech tuto verzi dnes nepotkáte. Stokowského přepis vypadá takhle, a je uváděn opravdu často. Tato transkripce si hraje s měkkostí orchestru, kresebností smyčců a dává naplno vyniknout Bachově genialitě.

Je ale pravda, že Air na struně G existuje ještě v mnoha dalších úpravách. Pozoruhodnou verzi vytvořil mnou tolik obdivovaný Karajan. Zajímavá verze je také třeba z pera Augusta Wilhelmja.

Existují i transkripce další, ale žádná není tak měkká, neobsahuje tolik podzimní melancholie jako Stokowského verze. Je to jako silný černý čaj s medem, který se pije během podzimních plískanic v teple domova, zatímco vítr venku rozfoukává živě barevné opadané listy stromů do okolních zahrad.

Narodil se do rodiny chudého truhláře v Irsku. Tedy alespoň to tvrdil. Jak to bylo, se vlastně doopravdy neví.

Jeho raný život je totiž zčásti obestřen tajemstvím. On sám někdy uváděl jako rok svého narození 1887. To jsou ta jeho mystéria.

Víme určitě, že Stokowski získal hudební vzdělání na Royal College of Music, kde studoval se skladatelem Vaughanem Williamsem a dalšími.

Od roku 1905 pracoval jako varhaník v kostele sv. Bartoleměje v New Yorku.

Od roku 1908 do 1912 šéfoval Cincinnatskému symfonickému orchestru, kde uváděl řadu děl tehdejších moderních autorů. Z místa šéfdirigenta tohoto tělesa odešel po vyhroceném sporu se správní radou na vlastní žádost.

11. 10. 1912 byl jmenován šéfdirigentem Filadelfského symfonického orchestru, kde dosáhl opravdu výrazných úspěchů.

Jeho pověstné showmanství bylo legendární. Házel noty na zem, aby prokázal, že je schopen dirigovat z paměti. Experimentoval se světelnými efekty na hlavě a rukou dirigenta. Pojímal svá vystoupení jako komplexní show a sebe stavěl do pozice tajemného, nevyzpytatelného umělce s příchutí lehkého šílenství. Tyto snahy vyvrcholily, když v letech 1929–1939 začal dirigovat bez taktovky. Dirigování bez taktovky se stalo jeho trademarkem a jeho rozmáchlá dirigentská gesta poutají pozornost i v současnosti.

Když Stokowskému vypršela v roce 1940 smlouva s Filadelfským symfonickým orchestrem založil All-American Youth Orchestra, kde hráli hráči výhradně 18 – 25 let. Těleso absolvovalo v letech 1940–1941 turné po obou amerických kontinentech s vynikajícím úspěchem.

Pozici šéfdirigenta Symfonickému orchestru NBC zastával v letech 1941 – 1944, kde alternoval s legendárním Arturem Toscaninim.

V roce 1944 založil Stokowski Newyorský symfonický orchestr, který dále vedl.

V roce 1945 založil Stokowski symfonický orchestr Hollywood Bowl. Orchestr byl však záhy zrušen. Nahrávací činnost tohoto tělesa pokračovala až do let šedesátých let dvacátého století.

V roce 1946 se Stokowski stal hlavním hostujícím dirigentem Newyorské filharmonie.

Někdy kolem roku 1954 byl NBC Symphony Ochestra rozpuštěn a znovu zformován jako Open-Air Symphony Orchestra. Vedením tohoto hudebního tělesa byl pověřen právě Leopold Stokowski.

V roce 1962 ve věku 80 let založil Stokowski American Symphony Orchestra. Řada jiných dirigentů se v tomto věku zpomaluje, on nikoli. Byl stále ve formě. Vedl některá legendární vystoupení a k našemu štěstí některá nahrál. Jako příklad bychom uvedli 4. symfonii Charlese Ivese. Stokowského pokročilý věk mu nebránil spolupracovat s předními sólisty a umělci té doby.

V roce 1972 se ve věku 90 let vrátil do Anglie, kde pokračoval v dirigování.

Pokročilý věk se projevil a dirigenta začalo zlobit zdraví.

V roce 1973, ve věku 93 let, Stokowski dirigoval svou poslední premiéru, 28. symfonii méně známého britského skladatele Havergala Briana.

Leopold Stokowski zemřel 13. září 1977 na srdeční selhání ve věku 95 let.

Stokowski byl ženat třikrát (dle některých zdrojů dvakrát). Jeho první ženou byla Olga Samaroff. Jeho druhou partnerkou byla Evangeline Love Brewster Johnson. Ač měl Stokowski s touto ženou dvě děti, nejsem si jist, zda byl svazek oficiální a zda byli sezdaní. Jeho poslední manželkou byla Gloria Vanderbilt.

Mediální pozornost budily ale hlavně jeho mimomanželské vztahy, například s Gretou Garbo.

V opeře Stokowski moc nevystupoval. Dirigoval však některá legendární představení, která vstoupila do dějin svou výjimečností. Při troše štěstí z nich existuje záznam.

4. března 1961 se v MET (Metropolitní opera v New Yorku) konalo představení Pucciniho Turandot. Kdyby nahrávka technicky za něco stála, byla by to nejlepší Turandot všech dob. Ona je i tak, jen je to vlastně jen taková ozvěna výjimečného představení. Technická kvalita záznamu to degraduje a nic se s tím neudělá. Ten večer vstoupil do dějin. Žádná Turandot nebyla ledovější než Birgit Nilsson, žádný bezejmenný princ nezněl odvážněji než Franco Corelli (Indiana Jones byl proti němu v podstatě chudinka) a žádná Liu ten večer nerozzářila srdce tak sladce jako Anna Moffo. Stokowski měl představení pevně v rukách. Záznam je stále k dispozici. Snad nové postupy odvozené od umělé inteligence problém se zvukem vyřeší.

Co se opery týká, pozoruhodnou téměř teroristickou akci Stokowski spáchal při zavírání staré budovy MET (Metropolitní opery), kdy vystoupil před oponu a hlasitě protestoval proti zbourání staré budovy. K ničemu to stejně nebylo, že budova půjde k zemi, bylo již dávno rozhodnuto.

Tehdejší impresário MET Sir Rudolf Bing mu tuto výtržnost nikdy neodpustil a vztahy obou mužů byly dost napjaté. Bingovy kriticky ironické poznámky na Stokowského adresu v jeho vzpomínkové knize 5000 večerů v opeře mi připadají malinko nadbytečné (můj názor). Není to však zdaleka jediný případ, kde dává Bing najevo negativní emoce vůči někomu, kdo se mu znelíbil.

Stokowského hrátky s technikou myslím dosáhly vrcholu, když dirigent spolupracoval na experimentálním filmu studia Walta Disneye Fantasia(1940), kde se ujal hudební stránky a upravil řadu klasických skladeb. Film je technickým zázrakemsvé doby, protože použil patentovaný zvukový systém Fantasound. Bylo to jedno z prvních praktických použití stereofonního záznamu. I když nutno podotknout, že princip stereofonie byl objeven už asi o 50 let dříve.

Stokowski ve filmu osobně vystupuje, a to ve scéně s Dukasovým Čarodějovým učněm, kde si podává ruku s myšákem Mickeym a diriguje orchestr. Jeho silueta v černém fraku, s dramatickými gesty a přehnaně nasvíceným profilem se stala ikonickou. Od té doby si svět představuje dirigenta právě takhle.

Někdo by možná mohl namítnout, že ti tančící hrošíci, ještěrky (nevíte, co povídám? Podívejte se na ten film) a další jsou snůška naprosto nechutného kýče a nekonečné nudy. Jsem ochoten to připustit, ale když ono je to tak báječné a legrační. Přesně rozumím, jak to tvůrci mysleli. Nesmíte filmařům věřit, že to mysleli úplně vážně. Sice jsou zde patrny určité prvky narcistního sebezbožnění, ale jinak je to prostě báječný provokativní experiment, který žene filmovou techniku té doby na hranu možností. Už jen to použití sterea ve filmu je průlomové. Předběhlo dobu o téměř dvě dekády. První stereo LP deska byla uvedena na trh v letech 1957/8.

Problém byl, že film měl takové technické nároky, že jeho technický potenciál mohl být využit pouze ve 12 kinosálech v celém USA. Možná to byl jeden z důvodů, proč tržby nesplnily očekávání a film byl dlouho považován za propadák. Teprve následné generace ocenily výtvarnou a technickou stránku filmu a pochopily, jak to vlastně tvůrci mysleli. Zde bych asi měl přiznat, že nezvládnu sledovat film v celku a musím dělat přestávky. Je to prostě celé docela šílené.

Stokowski zanechal rozsáhlou diskografii. Jím dirigované nahrávky jsou vždy něco zvláštního. Měnil orchestraci, měnil autorské záměry, produkoval konzumní a přístupnější verze náročných autorů. Dle jeho výroku: „I žena v domácnosti může poslouchat Wagnera.“

Některé interpretace jsou však klasické a v tom případě obvykle dosahují nejvyššího standardu interpretační kvality, kterou omezuje pouze úroveň nahrávací techniky té doby. Takových není málo.

Občas není sice orchestrace změněna, ale jsou zde experimenty s akustikou místnosti případně s rozmístěním sekcí orchestru v nahrávací místnosti – shrnuto: dirigentská anarchie.

Dalším Stokowského oblíbeným žertem jsou netypická tempa. Někdy je to prostě ta nejpomalejší verze, kterou jste kdy slyšeli. Někdy tempo letí ve snaze přeběhnout vítr. Příkladem budiž Ravelovo Boléro. Běžné představení tohoto kusu trvá mezi 16 a 22 minutami. Stokowski však vyprodukoval turbo-Boléro, které se vejde do 12 minut.

Jeho tužka však byla nenechavá a ráda si zadováděla. Prostě mu to nedalo. Úpravy jsou někdy jen nenápadné, někdy markantnější a jindy je kus úplně přepsaný a z původního záměru autora nic nezbylo.

Jsou zde nádherné transkripce Bachových děl, experimentální symfonické syntézy z Wagnera a mnoho dalšího. Nutno poznamenat, že některé úpravy jsou o něco méně zdařilé a zjevně byly provedeny čistě pro úpravy samotné a je pak otázka, zda posloucháme původního autora nebo malinko exhibujícího Leopolda Stokowského.

Pijete-li při poslechu Stokowského kávu musíte opravdu dobře polykat, nejlépe před každým taktem. On se nebál zasáhnout nejen do orchestrace, ale klidně změnil i hlavní motiv. Ubohý posluchač se zadusí šokem jako nic. Někdy je to jen takové šťouchnutí do posluchače. Dovolil bych si říct, že to zřejmě bylo do nahrávky zavedeno, aby nás dirigent udržel ve střehu jako mrknutí („Nespi, poslouchej mě! Já se tady snažím a ty spíš! Budíček!“). Dvořákova Novosvětská, dám vám čas kousek před ten šťouchanec. Je to v dechové sekci. Uvidíme, zda si toho všimnete. Musím upřímně poznamenat, že mi to připadá trochu jako klukovina. Byl prostě hravý.

Jedině Stokowski si dovolí přidat xylofon do Korsakovovy Šeherezády. A světe div se, ono mu to vyšlo. Tato nahrávka pro společnost DECCA je považována za jednu z referenčních verzí.

Někdy mu to drtivě vyjde a je to lepší než originál, jindy je to slabší a někdy je to prostě špatně. Já si ale myslím, že žádná partitura není posvátná, a že umění má být živé.

Názor si musí člověk vždy udělat sám. L. W. Beethoven a Leopold Stokowski, Měsíční sonáta, Adagio sostenuto, která je původně pro piano.

Výraznější úpravy spočívají typicky ve změnách orchestrace. Zde bych vyzvedl Stokowského provedení De Fallovy Čarodějné lásky, která je upravena velmi vkusně. Gramofonovou desku s tímto kusem vydal český Supraphon v roce 1970 se Shirley Verrett Carter v licenci od Columbia Masterworks (1960 - Dnes myslím Sony). Jsou zde doplněná velmi pozoruhodná „houslová glissanda“, drobné změny v rytmu. Je to prostě lepší než původní verze.

Z druhé strany desky je potom Stokowského syntéza z Wagnerova Tristana. Zde většinu lidí překvapí, jak romanticky čarokrásná Wagnerova hudba umí být. Pro řadu lidí jistě bude výhodou, že zde není žádný zpěv.

V roce 1972, ve věku 90 let, navštívil Stokowski Prahu a pro český Supraphon nahrál s Českou filharmoniíněkteré svoje transkripce. Zmíněné nahrávky vám opravdu doporučuji k poslechu.

Stokowski měl sice image šílence, ale co když se ti šílenci sešli dva? Stokowski nahrál Beethovenův pátý klavírní koncert Emperor s Glennem Gouldem. Stokowski se zde drží na uzdě, dává živá rychlá tempa. Porci šílenství zde naplno nahrazuje bzučící Glenn. Kdo není obeznámen s Gouldovou „bzučivou vokalizací – přesněji doprovodným bzučivým zpěvem“, může být poměrně zaskočen. Dle mého názoru to však funguje naprosto výjimečně. Neurotikům však doporučuji pořídit si k poslechu plácačku na mouchy, přesněji na vosy.

Zde byl génius, můžete ho proklínat, můžete ho nenávidět nebo můžete vyfiltrovat věci, které se vám líbí a na zbytek zapomenout.

Opera plus

Encyclopedia Britannica

The Violin Channel

Časopis Harmonie

Společnost Leopolda Stokowského

Rudolf Bing, 5000 večeů v opeře, vydalo nakladatelství Supraphon v roce 1988