Článek
Ettore Bastianini
Jeden z největších italských barytonistů XX. století.
24. 9. 1922 – 25. 1. 1967
Narodil se v Sieně, v srdci Toskánska. Vyrůstal bez otce. Jako dítě byl známý uličník, lajdák a dětský rváč. Ettoreho matka ho chtěla uklidnit, proto ho přihlásila do učení k mistrovi cukrářského řemesla, Gaetanovi Vannimu. Ettoreho matka usuzovala, že kvůli nesnadné Ettoreho povaze a problémům ve škole z něj asi nic lepšího než cukrář nebude. Byl prý poněkud problém zvládnout Ettoreho složitou povahu. Ale Vanni ho držel zkrátka nikdy mu nic neprominul.
Vanni však byl amatérský tenorista a ten si všiml Ettoreho vokálních fondů, když si Ettore zpíval při práci. Byl to Vanni, kdo dával Ettoremu první vokální lekce.
Vanni ho poslal studovat k uznávané vokálním koučům Fathimě Ammannati Vannoni a jejímu manželovi, kteří Ettoreho školili jako bas. Jeho v té době ale zajímalo něco jiného. Byl to fotbal. Ve sportech všeobecně velmi vynikal a studium zpěvu zanedbával.
22. května 1939 Itálie podepsala pakt s Hitlerem a v roce 1940 vypukla válka.
Ettore se dále vokálně vzdělával v akademii vokálních umění Guida Chigiho Saraciniho.
V roce 1941 vstoupil dobrovolně do fašistických milicí, aby se tak vyhnul odvelení na frontu.
V té době začal zároveň profesionálně koncertovat. Jeho šťastná hvězda začala stoupat.
V roce 1942 získal první cenu v 6. národní pěvecké soutěži v Teatro Comunale ve Florencii.
Trik s fašistickými milicemi selhal a Ettore byl na konci války odvelen k italskému letectvu.
Válka skončila a Bastianini obnovil svou kariéru. 28. ledna 1945 na koncertě v Sieně zpíval basové árie „Vecchia zimarra“ z Pucciniho Bohémy a „La calunnia è un venticello“ z Rossiniho Lazebníka sevillského. V listopadu téhož roku debutoval v operě jako Colline v Bohémě v Teatro Alighieri v Ravenně. V té době potkal mladou sopranistku Divu Mingarini, do které se šíleně zamiloval.
Ze zmíněného vztahu se narodil syn Iago, avšak nutno podotknout, že zmíněný vztah byl příliš bouřlivý i na italské poměry. Ti dva nikdy nevstoupili do manželství, a nakonec se úplně rozhádali a rozešli. Iaga tedy vychovávala matka. Nutno konstatovat, že Iagovi se jméno, které mu rodiče dali, moc nelíbilo. Iago Bastianini nakonec nešťastně zahynul v roce 1981 při nehodě dodávky.
Válka skončila a v roce 1946 Ettore konečně mohl začít čerpat stipendium, které mu umožňovalo dokončit vokální vzdělání v Teatro Comunale ve Florencii.
V roce 1947 podnikl Ettore turné po Egyptě, kde stále vystupoval jako basista.
V roce 1948 absolvoval Ettore svůj debut v La Scale, ve Stravinského opeře Oidipus Rex.
V té době zpíval též ve Venezuele a také se opakovaně vrátil na turné do Egypta.
29. 12. 1950 měl svůj první velký koncert pro italský rozhlas.
A zde nastává zlom. 17. 1. 1952 vystoupil Bastianini jako otec Germont v La traviatě.
Zázrak se nekonal a jeho výkon propadl. On se ale nedal, asi se v něm ozval ten tvrdohlavý dětský rváč a sportovec, který neúspěch bere jako impulz k větší snaze. Vrátil se do zkušeben a k vokálním koučům, aby neúspěch zlomil.
V roce 1955 už bylo všechno v pořádku, ale jistě byste si řekli, proč psát o někom, kdo se projevuje pěvecky takto (G. Verdi, La traviata, Di provenza il mar), takový dlouhý článek. Jistě, není to špatné, ale medailon na tři stránky?
Vokální trénink pokračoval a zrodila se legenda, která je, vzdor slabšímu hereckému projevu, schopna zvednout diváky ze sedadel a způsobit pandemonium.
G. Verdi, Un ballo in maschera, Eri tu, che macchiavi (zde). Na to se asi nedá nijak připravit a já doporučuji si na to sednout.
G. Verdi, Rigoletto, Cortigiani, vil razza dannata (zde). Já být vévodou mantovským, půjdu se s brekem schovat do sklepa a na Rigolettovu dceru zapomenu.
Jeho hvězda nezadržitelně stoupala. Jeho hlas dozrál a rozlil se do šíře a dramatického výkonu. Roky 1958–1962 jsou považovány za zlaté období. Vytvořil ty legendární nahrávky, které dodnes tak milujeme. Vystupoval s těmi největšími umělci té doby v divadlech po celém světě. To zlaté období bylo moc krátké, chtěli bychom určitě více.
Pod tím pozlátkem se skrýval složitý a konfliktní člověk, který byl na jednu stranu lidský a otevřený ke svým kolegům, ale urputný a hádavý směrem k autoritám.
My zde nebudeme rozvádět a vypisovat všechny štace a úspěchy, kterými prošel. To jistě na Wikipedii najdete sami.
V listopadu 1962 mu byla diagnostikována rakovina hrtanu, o které zprvu nikomu neřekl. Snažil se pokračovat ve zpívání. Agresivní nádor si vybíral daň, Bastianiniho skvostný hlas ho začal opouštět. Kritici si všimli zprvu určité ztráty pružnosti, která se zhoršovala.
Ettore upadal do těžkých depresí a nevěděl, zda má dále zpívat.
V té době se začal zajímat o dostihy a zvítězil v několika závodech.
Vzdor pochybám se nedovedl s divadelními prkny rozloučit. Svedl bitvu, ve které se nedalo zvítězit.
Rok 1965 byl posledním, který strávil na jevišti. Nádor si vybíral daň a jeho výkony byly nevyrovnané.
V jeho posledních vystoupeních byl jeho hlas již opravdu poškozen a nemilosrdné publikum ho za jeho výkony odsoudilo. On o svojí nemoci nikomu neřekl a svůj marný boj si nechával pro sebe. Rakovina byla nezastavitelná a daň, kterou si brala byla krutá. I když se prý občas stávalo, že v té bídě probleskl původní fenomenální talent a večer se vydařil.
Tyto okamžiky byly stále vzácnější a on se rozhodl, že divadelní kariéru ukončí.
Závěr kariéry se neodehrál v Itálii, ale v newyorské MET. Poslední vystoupení bylo v MET byl Verdiho don Carlos s Martinou Arroyo jako Alžbětou, 11. 12. 1965.
Dožil zlomený v rodné Sieně, kde bydlel se svým psem v okruhu svojí rodiny. Od světa divadla se zcela odstřihl a jediným kontaktem s divadelní minulostí byl Franco Corelli a jeho žena Loretta.
Ettore Bastianini prohrál svůj boj s rakovinou 25. ledna 1967 v 44 letech.
My si nyní poslechneme jedno z jeho posledních vystoupení v Tokiu 1965… Core n´grato – Catari
Nyní bych měl asi zmínit nějaké nahrávky a já k tomu přistoupím od lesa a uvedu jedinou. La G. Verdi, La Forza del Destino, Francesco Molinari- Pradeli (1955), Mario del Monaco, Renata Tebaldi, Ettore Bastianini…
