Článek
Charles Munch – dirigent, legenda RCA Victor Living Stereo Red Seal
26. září 1891 – 6. listopadu 1968
Narodil se ve Štrasburku jako Karl Münch do rodiny varhaníka a sbormistra Ernsta Müncha (1859–1928). Štrasburk se nachází v Alsasku a rodina mluvila alsaským dialektem, který má velmi blízko k němčině. V době Münchova narození patřilo město Německu. Město Štrasburk připadlo Francii po první světové válce jako důsledek Versailleské mírové smlouvy v roce 1919. Jeho dětským snem sice bylo stát se strojním inženýrem a konstruovat lokomotivy, jeho otec Ernst ho však vedl k hudbě. Kromě hry na housle to byl právě otec, kdo seznámil Müncha se základy dirigování. Otec též mladého Müncha seznámil se základy hudební teorie a skladby. Hlavní těžiště otcova vzdělávání však leželo ve hře na housle. Münch tedy opustil sen o lokomotivách, podvolil se přání otce a vystudoval konzervatoř v oboru hra na housle.
Konzervatoř absolvoval v roce 1912 a v následujícím období pokračoval v hudebním vzdělávání na konzervatoři v Paříži pod vedením Carla Flesche a Luciena Capeta. Tam se učil sice stále převážně hře na housle, ale také rozvíjel svoje znalosti hudební kompozice a dalších podoborů hudebního vzdělávání.
V roce 1914 byl povolán do armády, kde sloužil jako střelec. U města Péronnebyl zasažen plynem a také byl zraněn u Verdunu.
V roce 1919 se vrátil z války, a i když byl vlastně Němec, přihlásil se k francouzskému občanství. Záhy získal místo profesora hry na housle na Štrasburské konzervatoři. A tak nám z Karla Müncha vznikl Charles Munch. Je moc zajímavé, že dirigent, který je považován za francouzskou legendu, měl tak hluboké německé kořeny.
Po válce se též začal věnovat dirigování. V letech 1926–1933 působil jako první houslista v orchestru Gewandhausv Lipsku, který vedla jiná dirigentská legenda, maestro Wilhelm Furtwängler. Byla to právě Furtwänglerova výrazná osobnost a charisma, které přivedly Munche na prahu čtyřicátého roku věku k dirigování. Svoji dovednost v tomto oboru rozvíjel též u německého dirigenta židovského původu s českými kořeny, Fritze Zweiga.
Prvního listopadu v roce 1932 Munch debutoval jako dirigent. Jeho snoubenka Geneviève Maury, vnučka jednoho ze zakladatelů společnosti Nestlé, mu najala orchestr Walthera Straramaa koncertní sál a bylo to. Asi bychom čekali, že taková podivná „tlačenka“ skončí katastrofou. Ale to se v tomto případě nestalo. My se můžeme jenom usmát a říct, že štěstí přeje připraveným. A tak byla dirigentská kariéra jednoho z největších dirigentů XX. století nastartována zmíněnou mírnou protekcí.
Jeho hvězda jako dirigenta podnikla první krůčky k budoucí slávě.
V roce 1938 se stal ředitelem Société Philharmonique de Paris a v letech 1937–1939 také vyučoval dirigování na École Normale de Musique. Zde nelze opomenout, že jednou z jeho žákyň byla tehdy dirigentka Vítězslava Kaprálová.
Po vypuknutí druhé světové války zůstal v Paříži. Během války se projevil jako muž pevných zásad. Musíme si uvědomit, že Munch byl vlastně původem Němec. Ale v den, kdy byl osvobozen Štrasburk, zahrál na svém koncertě „La Marseillaise“ jako první skladbu. Protiválečné postoje národnost neznají. Chránil členy svého orchestru před německou zvůlí a ze svých příjmů financoval francouzský odboj. Hlavně však systematicky odmítal vystupovat na německých akcích, které jakkoli souvisely s režimem.
Po druhé světové válce začala jeho dirigentská hvězda zářit a stoupat raketově vzhůru. Munch, který se aktivně hlásil k Toscaniniho odkazu a k interpretaci děl dle partitury, tedy dle původního přání autora skladby, nepovažoval svoji profesi dirigenta za povolání, ale za poslání. Munchův přístup k hráčům nebyl autoritativní, ale byl založen na kouzlu jeho osobnosti a naprostém odevzdání se hudbě. A když se odevzdal on, orchestr ho následoval.
Dvacátého sedmého prosince 1946 debutoval s Bostonským symfonickým orchestrem, který pak v letech 1949–1962 vedl.
V letech 1947–1948 dirigoval Newyorskou filharmonii.
Spolupracoval s mnoha významnými umělci té doby. Zde bychom asi měli zmínit jeho přátelství s minulým vedoucím BSO, Pierrem Monteuxem. Monteux se podílel jako hostující dirigent na Munchových vystoupeních. Munch ale také spolupracoval s dalšími významnými velikány té doby, jako byl Leonard Bernstein.
Munch pracoval na propagaci BSO, a tak se toto těleso pod jeho vedením objevilo také v televizi.
Ale nás asi zajímá, že BSO pod Munchovou taktovkou v letech 1949–1962 nahrával pro společnost RCA Victor. A zde právě vznikly ty báječné nahrávky, pravé klenoty klasické hudby.
Na konci života zastával funkci ředitele École Normale de Musique a sbíral jedno čestné ocenění za druhým.
Charles Munch zemřel na následky těžkého infarktu 6. listopadu 1968 v USA.
Charles Munch je však nesmrtelná legenda, jeho odkaz zůstal a měl by žít navždy. Je jenom na nás, zda se k tomuto nádhernému hudebnímu dědictví přihlásíme nebo ho necháme zemřít a zapomeneme.
Než se pustíme do rozboru nahrávek, dovolil bych si trochu žehrání. Velká vydavatelství vydávají občas reedice těchto nahrávek jako boxy. Vydání jsou omezená a je to okamžitě skoupeno překupníky, kteří to přeprodávají za nehorázné ceny. Běžný antikvariát tyto boxy nevykupuje, protože má strach, že by to neprodal. Doba, kdy byla klasická hudba součástí standardního mainstreamu není zase tak daleko v minulosti, jak si mnozí myslí. Je chybou vydavatelství a moderního vzdělávacího systému, že klasická hudba a její popularita je v tomto stavu.
Běžný člověk netuší, kolik neskutečné krásy je zde ukryto. Já píšu tyhle články ve snaze to lidem předat. Předat lidem to svoje celoživotní okouzlení klasickou hudbou doporučením nahrávek, které znám a mám prověřené na svoje uši. To stejné mi kdysi poskytl na základní škole náš učitel třídní… zcela nenásilnou formou: „Hele, tam vedle Reduty v tom maďarském obchodě mají nádhernou nahrávku Verdiho Rekviem. Nechceš to někomu dát jako dárek nebo si to sám poslechnout?“ Jsem mu za to opravdu moc vděčný.
A já se snažím podobnou službu poskytnout svým čtenářům. Třeba se někdo chytí a ty dirigentské boxy budou vycházet ve větším nákladu.
Nahrávky
Kde bychom měli začít?
Camille Saint-Saëns, 3. symfonie, tzv. Varhanní, z roku 1959. Nahrávka vyšla pod hlavičkou Hi-Fi Spectacular. Její závěrečná věta „Allegro maestoso“ je do dnešních dnů zatěžkávací zkouškou nejen pro vaši hudební aparaturu, ale též pro streamovací služby.
Například YT z toho vychází s ostudou. Šířka pásma naprosto nestačí na Munchovu dynamiku a zkreslení je zcela nepřijatelné – poslech zde.
Na Tidalu je to výrazně lepší, ale já nevím, zda Tidal umožňuje přehrávat bez registrace – poslech zde.
Pak je tu fantastická verze Berliozovy „Fantastické symfonie“. Když se to napíše takhle, vyjde vám, že ta verze je fantastická na kvadrát – poslech zde.
A nesmíme zapomenout na jeho provedení Berliozova Requiem z roku 1960. Tato nahrávka je považována za referenční – poslech zde.
Zcela neuvěřitelný „Harold v Itálii“, 3. věta, Serenáda – poslech zde.
Nádherné Debussyho „La Mer“ – poslech zde.
A také Beethovenova devátá symfonie, plná vzrušujícího ohně. Je zde trochu problém, že nahrávací technika moc nezvládá Munchovu dynamiku a technicky to docela dost zaostává. Před nějakou dobou jsem to vypálil sousedovi, který bydlí ve vedlejší garsonce. Jeho komentář, že vůbec nevěděl, že by Beethoven mohl být takhle zábavný, mě moc potěšil. – Závěrečná věta, chorál, poslech zde.
Ještě mě napadají další nahrávky: Ravel, Debussy a další, ale začíná to být moc dlouhé.
