Článek
Geraldine Farrar (28. února 1882 – 11. března 1967)
Já, vždy, když napíšu na monitor takové velké jméno, jímá mě závrať. „Kdo jsem já, abych psal o někom takovém?“
Přitom jsem si dobře vědom, že to jméno dnes zná málokdo. To jméno pochází z doby, kdy opera byla králem. Z té doby pochází řada umělců, před jejichž slávou se běžný člověk hroutil do prachu v návalech až posvátné úcty. Teď mi řekněte, koho znáte: Adelina Patti, Celestina Boninsegna, Luisa Tetrazzini, Alma Gluck, Conchita Supervía, Nellie Melba a nyní si dovolím chyták, Emilie Kittlová, která je světu známa jako Emmy Destinn.
Historie se stále opakuje. Dnešní mladé holky napodobují Taylor Swift, říká se jim Swifties.
A v roce 1910 napodobovaly Geraldine Farrar a říkalo se jim „Gerry-Flappers“. Popularita Geraldine Farrar byla z určitého pohledu přelomová, netýkala se jen opery. Farrar byla jednou z prvních mediálních hvězd.
Geraldine Farrar se narodila v Melrose v Massachusetts baseballovému hráči Sidneymu Farrarovi a jeho manželce Henriettě Barnesové.
Hudbu studovala od 5 let, aby ve 14 letech vystoupila se svým prvním vokálním recitálem.
Vokální techniky studovala u americké sopranistky Emmy Thursbyové v New Yorku a dále u Francesca Grazianihov Berlíně.
V roce 1901 debutovala jako Markétka v Gounodově „Faustovi“ v Berlin Hofoper. Vystoupení způsobilo naprostou senzaci a její hvězda slávy začala nezadržitelně stoupat.
Úspěch vystoupení a následná doporučení vedly k tomu, že její vokální vzdělání dokončila slavná německá sopranistka Lilli Lehmannová.
V Německu vystupovala v typických lyricko-koloraturních rolích, jako byla Violetta Valéry ve Verdiho opeře „La Traviata“ nebo Julie v Gounodově opeře „Romeo a Julie“.
Traduje se, že kolem roku udržovala intimní poměr s německým korunním princem Wilhelmem. Přímé důkazy pro to sice nemáme, ale my tomu věříme. Legendám se má věřit, jinak se na ně zapomene.
V roce 1903 se vrátila do USA, kde vystupovala v opeře v Monte Carlu, aby nakonec 26. listopadu roku 1906 vystoupila v New Yorku v Metropolitní opeře v opeře „Romeo a Julie“.
Od roku 1907 vystupovala v tomto operním domě jako „Madama Butterfly“. V této roli ji někdy v té době v divadle viděl sám Giacomo Puccini. Je zde legrační bod, že Puccini byl v té době malinko negativně vyladěn směrem k italským operním domům, protože se mu zdálo, že tam úroveň upadá. Newyorská úroveň ho zcela uchvátila. Puccinimu se vždy ženy líbily a provozoval zálety ve sportovním módu. Zjev Geraldine ho zcela uchvátil, co se mu nelíbilo, byla její intonace. Tehdejší zpěvačky se soustředily na krásu tónu a na dramatický výraz. Intonace je zase tolik nezajímala a Gerladine v tom jistě není sama.
Účinkovala v mnoha amerických premiérách známých titulů, jako byla Pucciniho „Sestra Angelica“, případně Mascagniho„Amica“.
Zde bychom asi mohli krátce zmínit její rivalitu s Destinnovou. Dámy měly podobné vokální zabarvení, a to bylo zdrojem několika velmi ostrých sporů. Jejich hádky plnily v té době přední stránky bulvárního tisku měrou vrchovatou.
V roce 1910 účinkovala v opeře Engelberta Humperdincka „Königskinder“ jako husopaska. Její fotografie před oponou MET s živou husou v rukách způsobila senzaci.
Farrar též účinkovala v řadě němých filmů, z nichž nejznámější bude asi „Carmen“ na motivy Bizetovy Carmen. Film režíroval významný americký režisér Cecil DeMille, se kterým Farrar dlouhodobě spolupracovala a natočila s ním několik jiných filmů. Film Carmen je sice o opeře, ale jako dílo z roku 1915 je samozřejmě němý.
Nutno konstatovat, že i když se herecký projev Farrar zdá z dnešního pohledu komický, je třeba ho vidět v kontextu doby vzniku a kontextu němého filmu. Filmová tvorba Farrar je v kontextu doby a ve srovnání s jejími hereckými partnery hodnocena jako kvalitní právě kvůli jejímu velkému hereckému talentu.
Od roku 1908 udržovala Farrar poměr s dirigentem Arturem Toscaninim. V roce 1915 dala Farrar Toscaninimu ultimátum, aby se rozvedl a vzal si ji. K jejímu překvapení jí velký dirigent tak trochu vylil pérka, rezignoval na svůj post a vrátil se do Itálie. Legenda praví, že ji to moc nepotěšilo.
Další, byť kratší milostný poměr, udržovala Farrar s Enricem Carusem. Zde je nutno upozornit, že řada odborníků tvrdí, že je to legenda. Kdyby to byla pravda, tak by o tom zlehka neurotický Caruso někomu řekl. A to, zda to někomu řekl, je stále předmětem dohadů.
Pak je zde skandální manželství s magnátem Louem Tellegenem, které skončilo ošklivou roztržkou, ze které bulvární novináři žili několik let. Lou měl, řekněme, poněkud „rozvernou morálku“ a jeho nevěry se Geraldine vůbec nelíbily. Manželství bylo separováno v roce 1916, rozvedeno v roce 1923. V roce 1934 spáchal Tellegen velmi bizarní sebevraždu, kdy se před zrcadlem sedmkrát bodl nůžkami. Geraldine se k tomu vyjádřila, že ji to ale ani trochu nezajímá, čímž skandál tak trochu přiživila.
Farrar ukončila operní dráhu v roce 1922, kdy se rozloučila Leoncavallovouoperou Zaza. Bylo jí tedy 40 let.
Pokračovala pak v recitálech a koncertních vystoupeních a také v nahrávání pro společnost „Victor Talking Machine Company“.
Velmi zajímavá a já se nebojím říct, že z dnešního pohledu legrační, je její autobiografická kniha, která je zčásti vyprávěna z pohledu její matky. Knihu jsem před mnoha lety zkoušel číst v originále. Unudilo mě to k smrti a probojoval jsem to. Moje angličtina nebyla v té době dost dobrá. Je zde taková věc, zdálo se mi, že části vyprávěné matkou obsahují tak bohapusté chvástání, že se z toho červenaly i záclony na oknech.
Geraldine Farrar zemřela v roce 1967 ve věku 85 let v Ridgefieldu v Connecticutu na srdeční onemocnění; byla pohřbena na hřbitově Kensico ve Valhalle v New Yorku. Neměla žádné děti.
Svět je opravdu zvláštní místo. A nyní se vrátíme na začátek. Jsem si dobře vědom, že jsem jeden z mála lidí na planetě, který zná jméno této legendy, který zná ten hlas a sklání hlavu, před velkou umělkyní, kterou Geraldine Farrar navždy zůstane, jen to nebude nikdo vědět.
Je zde ale jedna věc, jsou tu ty nahrávky pro společnost Victor.
Nahrávky jsou ale pouze akustické a pro necvičené ucho je to technický horor.
Ale je zde ještě další věc, jsou tu ty kouzelné němé filmy. Někomu by se mohly tehdejší herecké výkony zdát nepřijatelné. Ti ale nemají srdce.
Carmen – celý film (licence je Public Domain)
Zdroje
https://operaslovakia.sk/kraska-s-kratkou-karierou-k-vyrociam-geraldine-farrar/
