Článek
Dame Joan Sutherland
(7. 11. 1926 – 10. 10. 2010)
Sir Richard Bonynge
(29. září 1930 – dosud)
A začnu sentimentální vzpomínkou. Před mnoha lety kamarád odněkud nosil na VHS nahrávky oper. Některé byly neuvěřitelné, ale byly i některé o něco slabší a o něco méně neuvěřitelné. Nejneuvěřitelnější byly pro mě jako pro milovníka opery záznamy na negativní straně uměleckého spektra.
Já jsem trénovaný na šokující zážitky – z divadel a z nejrůznějších videozáznamů. I operní pěvci jsou jenom lidé a viděl jsem opravdu strašné věci – pěvce zničené nervozitou, s tak strašnou rýmou, že nemohli mluvit, a také pěvce dávno za vrcholem kariéry, a toho se dnes dotkneme.
Historka, kterou vám chci dnes vyprávět, je bohužel s tímto tématem „tak trochu příbuzná“.
Kamarád přinesl záznam Donizettiho „Lucie di Lammermoor“ s tím, že tam zpívá La Stupenda a že tedy něco zažiju. Dále mi vysvětlil, že La Stupenda (Úžasná) je neformální označení pro Dame Joan Sutherland, jednu z nejvýznamnějších koloraturních sopranistek XX. století. Vysvětloval mi, že to bude něco zcela šokujícího, protože Dame Joan má wagnerovskou historii a byla původně školena jako dramatický soprán. A prý to určitě není žádný jarní skřivánek typu Lily Ponsové. Tím mě, přiznávám, docela rozčílil. Já zbožňuji Lily.
Během výkladu vložil kamarád kazetu do přehrávače známé značky Orion a začali jsme. Přiznám se, že tohle jsem tedy opravdu nečekal. Když na jeviště vylezla téměř sedmdesátiletá Joan v kostýmu, který připomínal noční košili, smích jsem polkl. Ale ona pak začala zpívat; v této fázi kariéry byl její hlas opravdu unavený, což se projevovalo jako pomalé houpavé vibrato, které způsobovalo to, že byla většina tónů úplně mimo. Vytřeštěně jsem se díval na obrazovku a nedokázal pochopit, co to sakra je. Zde bych na svoji obhajobu uvedl, že kamarád se začal smát jako první. Salvy smíchu nebraly konce. Joanin zpěv zřejmě ovlivnil i přehrávač Orion. Ten to psychicky nevydržel, selhal mu transport pásku a namotal kazetu. Ale Joan si přesto vypila svůj pohár hořkosti až do dna.
A tak vznikla moje hluboká nedůvěra k této pěvkyni. Roky jsem se jí intenzivně vyhýbal, a když jsem viděl jméno Joan Sutherland, šel jsem se okamžitě schovat s brekem do sklepa.
Čas uplynul a přišel čas Facebooku. Na FB jsem našel mnoho operních přátel z různých zemí. Během diskuse o pěvkyních jsme se dotkli tématu: Dame Joan Sutherland. Vylíčil jsem jim svůj názor. Oni vždy smutně pokývali hlavou, protože věděli, o čem mluvím. Také mi ale říkali, že v mládí to bylo úplně jiné a že bych měl dát La Stupendě ještě šanci. Dále mi psali, jak výborná a milá dáma to byla, že si s ní roky dopisovali. Četli mi kousky dopisů, které jim Joan jako fanouškům posílala. A musím říct, že mě lidsky vstřícný a přátelský tón těch dopisů moc zaujal.
Pak mi jeden americký známý líčil historku z výjezdního vystoupení, kterého se účastnil jako člen cateringu, jak se Joan utkala během jednoho večera s Lucianem Pavarottim v konzumaci milánských špaget. Prý dokázala sníst násobky toho, co Luciano, a porazila ho na hlavu.
„Porazila Luciana v konzumaci špaget? Zajímavé!“
(Zde bych si dovolil upozornit, že na historku se špagetami není žádný relevantní zdroj a že je to čistá „operní latina“. Já bych si zde ale dovolil aplikovat pravidlo: „My pro to sice žádný důkaz nemáme, ale my tomu věříme.“)
A já dal Joan další šanci. Poslechl jsem Lucii z Lammermooru pod vedením dirigenta Johna Pritcharda z roku 1961 a na konci operního alba jsem rád uznal, že jsem se mýlil, že byla naprosto úchvatná.
Ale musím zde říct, že původní nedůvěra přetrvává a jsou role, kde ji doopravdy nesnesu.
Joan Sutherland – tuto neuvěřitelnou Australanku s velmi výraznou bradou, tak slavnou, že z ní lidé dostávali mdloby, dnes široká veřejnost téměř nezná. Její lesklý hlas a zářivý horní rejstřík, to už samo o sobě něco bylo. Ale její hlavní předností byla koloratura – neuvěřitelné trylky a šokující staccata.
Co to melu? Tady se podíváme. Dame Joan a její kulometná palba – „Ah! non giunge“ z opery Vincenza Belliniho La sonnambula – [poslech zde].
Jsem si vědom, že to může netrénovaného posluchače malinko překvapit. Koloraturní zpěv asi není úplně pro každého.
Ale než zkusíme něco jiného, rozebereme ten její účes. Ten zvláštní účes byl jejím trademarkem a roky se řešilo, zda v těch vlasech má, nebo nemá překližkovou, či alespoň papírovou výztuhu. Leontyne Price se svým jedovatým jazykem to údajně komentovala tak, že kdyby si opravdu myslela, že Joan nosí ve vlasech překližkovou výztuhu, dávno by si na ni zkusila sáhnout.
A nyní tedy Zvonková árie z Delibesovy opery Lakmé – poslech [zde].
Životopis
Joan Sutherland se narodila v Sydney skotským rodičům. Zpívala odmalička; její matka byla mezzosopranistka a Joan jako dítě poslouchala její hlasová cvičení a napodobovala je. Vážně začala zpěv studovat kolem osmnácti let. Zpočátku sama svůj hlas považovala spíše za mezzosoprán a rozhodně se ještě nerýsovala představa, že jednou bude symbolem belcanta a jednou z nejslavnějších koloraturních sopranistek století. Po vítězství v australských pěveckých soutěžích odjela do Londýna a pokračovala ve studiu na Royal College of Music. V roce 1952 už debutovala v Covent Garden.
Tehdy měla úplně jiné ambice než pozdější La Stupenda. Fascinovala ji Kirsten Flagstad a Sutherland snila o dramatickém repertoáru, zejména o Wagnerovi. A není to tak, že by Wagner z jejího života úplně zmizel – ještě mnohem později nahrávala jeho hudbu a zpívala například Lesního ptáčka v Soltiho Prstenu. Decca Records
Jenže pak vstoupil do příběhu Richard Bonynge.
Sir Richard Bonynge se narodil roku 1930 rovněž v Sydney. Původně byl klavírista; už jako dvanáctiletý získal stipendium na sydneyskou konzervatoř. Později se však stále více věnoval dirigování a stal se jedním z lidí, kteří výrazně přispěli k novodobému návratu belcantového a romantického repertoáru na světová jeviště.
Sir Richard přišel na scénu v době, kdy se na část belcantového a romantického repertoáru hledělo poněkud svrchu. Přehnaná melodičnost bývala vydávána za něco podezřelého, téměř za projev nevkusu, který údajně oslabuje dramatický účinek opery. Naproti tomu díla Richarda Wagnera byla v určitých kruzích stavěna téměř na absolutní piedestal. Wagner jistě právem patří k vrcholům operního umění, ale operní snobové někdy zapomínali, že Wagner nemusí být úplně pro každého a že zejména mladého či nezkušeného posluchače může jeho hudební svět snadno zahltit.
Zde bych si dovolil trochu žehrat. Dle mého názoru právě tento přístup – představa, že hodnotná hudba musí být složitá, těžká, a pokud možno trochu nepřístupná – rovněž přispěl k úpadku zájmu o operu a klasickou hudbu. Určitě to nebyla jediná příčina, ale podle mě jedna z nich.
Je zde ovšem jeden fakt, který nemá smysl zastírat. Richard zahájil svou velkou dirigentskou kariéru v mimořádně těsném spojení s kariérou své ženy. Zpočátku tedy mohli škarohlídi snadno tvrdit, že je především „manželem Joan Sutherland“ a že se k velkým operním projektům dostává jejím prostřednictvím. Ostatně po určitou dobu skutečně platilo, že když jste angažovali Joan, Richard byl velmi často součástí balíčku jako něco nechtěného navíc.
Jenže tím celý příběh nekončí. Bonynge se vypracoval v samostatnou dirigentskou osobnost a jeho zájem o belcanto, francouzskou operu, zapomenutý repertoár devatenáctého století a baletní hudbu dávno přesáhl roli pouhého doprovodu slavné manželky. Jeho vlastní diskografie je obrovská a právě v baletním repertoáru po sobě zanechal něco mimořádného – například kompletní Čajkovského balety, Delibesovy balety a mnoho další hudby, kterou jiní dirigenti často přehlíželi. Decca ostatně později vydala celý soubor jeho Complete Ballet Recordings. Decca Classics
A tak se jeho umělecká hvězda vedle Joan nakonec rozzářila vlastním světlem. Podle mě si pověst legendy zasluhuje zcela sám za sebe.
O jejich soukromém životě se samozřejmě během desetiletí vyprávěla kdejaká historka. Některé byly založené snad jen na tom, že Richard miloval balet, porcelán, krajky a krásné věci. Upřímně řečeno vůbec nechápu, co z toho kdo hodlal vyvozovat. A i kdyby jejich soukromý život vypadal jakkoli, co je kruci komu do toho? Pro mě je podstatné to, co Richard Bonynge udělal pro hudbu.
Stíny ve výslovnosti
Jenže ani zamlada La Stupenda nebyla bez vady. A její nejproslulejší vadou byla dikce.
Tady nemá smysl chodit kolem horké kaše: Joan Sutherland bylo často zoufale špatně rozumět. Nejde přitom jen o italštinu. Člověk někdy poslouchá několik minut, obdivuje nádhernou hlasovou linku, lesk tónu, dech, trylky a všechno možné — a zároveň vůbec netuší, co právě zpívá. Já sice neumím italsky ani kváknout, ale za ty roky poslechu jsem se naučil pasivně rozumět smyslu zpívaného textu, a i já poznám, když se ze slov stane jakási vokální kaše.
Je ovšem fér dodat, že u Sutherland byl tento nedostatek do jisté míry druhou stranou toho, co na jejím zpěvu lidé obdivovali. Všechno bylo podřízeno nádherné legatové linii, volnosti tónu a neuvěřitelné pohyblivosti hlasu. Souhlásky jako by se v tom proudu jednoduše utopily. A v belcantu mi to osobně vadí podstatně méně než třeba u Verdiho nebo francouzské opery, kde potřebuji, aby slovo mělo větší dramatickou váhu.
Pak je zde ale druhý problém, a ten je podstatně bolestivější: Joan nezvládla včas odejít.
Její kariéra byla mimořádně dlouhá a hlas pochopitelně nezůstal stejný. V pozdních letech se vibrato výrazně rozšířilo a zpomalilo. Z krásného pulzování se místy stala skutečná hlasová houpačka a s ní přišla i intonační nejistota. A právě zde vznikl můj původní problém se Sutherland. Netušil jsem, co dokázala o třicet let dříve. Jen jsem seděl před televizí a říkal si: Tohle má být jedna z největších pěvkyň dvacátého století?
A odpověď zní: ano. Jen jsem začal na úplně špatném konci.
Je to vlastně trochu nespravedlivé. Kdybych jako první slyšel její Lucii z počátku šedesátých let, celý můj vztah k ní by vypadal jinak. Místo toho jsem nejdřív poznal hlas po desítkách let mimořádně náročné kariéry a teprve potom jsem se propracovával zpátky k La Stupendě v plné síle.
Nechci tím ovšem pozdní výkony omlouvat. I když jsem si vědom relativní tvrdosti svého odsudku, myslím si, že je oprávněný. Jsem posluchač a jako posluchače mě nezajímá, kolik stovek představení má pěvkyně za sebou, když si právě pouštím konkrétní nahrávku. Pokud je tam hlasová houpačka, tak ji slyším. Pokud je intonace mimo, tak je mimo. Obdiv k této pěvkyni mě nemůže přinutit, abych předstíral, že se mi konkrétní výkon líbí.
A právě proto mám k Joan tak komplikovaný vztah. Vrcholná Sutherland je naprosto výjimečná. Pozdní Sutherland se právem bojím. Pravda, Dame Joan v tom jistě není sama. Jistě bychom si vzpomněli na řadu umělců bez ohledu na konkrétní obor, kterým se stalo totéž.
Ale nevím, proč by to měla být omluva. Já si vždy představím mladého posluchače nebo posluchačku, jak si večer sedne k Tidalu, Spotify nebo snad k YT a jak si říká: „Musím si konečně poslechnout nějakou tu operu. A vyberu si dle žebříčků někoho dobrého… tady! … Ach jo, to je ale hrůza. Jestli takhle zpívá někdo z čela žebříčku, tak ten průměr, to tedy musí být naprostá katastrofa!“
A promiňte, já pro to omluvu nemám.
Stručný komentář k nahrávkám
Já jsem během psaní tohoto textu poslouchal její Lakmé z roku 1968 pod vedením Richarda Bonyngea. Měl jsem občas pocit, že ztrácím dech nad tou neskutečnou krásou, kterou mi Joan posílala do uší. Ale jsou i nahrávky, kdy se mi původní negativní zážitek drtivě připomene, a to umí být dost nepříjemné.
Tato výjimečná pěvkyně má moje nejvyšší doporučení, jen bych asi před poslechem nebo koupí nějaké konkrétní nahrávky hodil očkem na nějakou mírnou recenzi.
Joan ráda nahrávala s Lucianem Pavarottim. Luciano vždy vzpomínal, že to byla ona, kdo ho naučil správnému dýchání. Jejich společné nahrávky se asi nebojím doporučit jako celek.
A já zde musím jednu nahrávku vypíchnout, bez toho by text o La Stupendě nebyl kompletní. Titul ale vůbec není belcantový. Je to nahrávka Pucciniho „Turandot“ pod vedením Zubina Mehty z roku 1973, kde La Stupenda ztvárnila titulní roli.
