Herbert von Karajan – architekt krásy a také megaloman a tyran

Člověk, jehož hudba je jedním ze zásadních pilířů mého boje s Parkinsonovou nemocí – hudební génius, egomaniak, megaloman a tyran. Je jasné, že odkaz jeho hudebního génia ta negativa v mých očích přehluší. Já můžu jeho hříchy odpustit, ale nesmím na ně zapomenout. Zde se dostávám k základní otázce, zda lze úplně oddělit umělecký talent od charakteru člověka. Shledal jsem, že to asi budu muset zkusit. Jen je třeba přijmout umělce jako člověka, a to může být těžké. Rád bych si myslel, že múzou políbení umělci jsou skvělí lidé, kteří se v rámci dobra lidstva vzdají všeho materiálního a budou se vznášet na obláčku ctnosti s andělskými křídly. My ale až na výjimky nalézáme normální lidi se všemi nectnostmi a hříchy, které normální člověčenství obnáší. Zadal jsem do vyhledávače, aby mi to našlo nějaké hříšníky, a když mi je to našlo, spadla mi brada až na zem. Některé věci jsem doopravdy nevěděl. Do některých lidí bych řadu věcí opravdu nikdy neřekl. A tak mezi umělci nalézáme také rváče a vrahy:

Michelangelo Merisi da Caravaggio (1571–1610) – Caravaggio nebyl žádný nepochopený melancholik, který by tiše trpěl v koutku ateliéru. Byl to agresivní, vznětlivý cholerik, který se po Římě procházel s mečem po boku (často bez povolení), v hospodách vyvolával potyčky na potkání a policejní hlídky ho znaly jako své boty. Dne 28. května 1606 při násilném střetu smrtelně zranil mečem Ranuccia Tomassoniho. Přesto jeho nadčasové umění a revoluce v malířství, kterou přinesl, jsou součástí lidského kulturního dědictví. Zde se umění a vina nedají jednoduše oddělit. Jeho násilný život a následný útěk před spravedlností se podle některých interpretací promítly i do temných a dramatických motivů jeho pozdější tvorby.

Carlo Gesualdo da Venosa (1566–1613) – Renesanční kníže a skladatel, který v roce 1590 přistihl manželku Marii d’Avalos s milencem a nechal oba brutálně zmasakrovat přímo v ložnici paláce v Neapoli. Z hlediska tehdejšího práva byl nepotrestatelný. Přesto (či právě proto) složil soubory pozdních madrigalů plné drásavých disonancí, chromatiky a harmonických postupů, které o tři století předběhly pozdní romantismus. I když jsem si dobře vědom, že toto jméno možná není tak známé, je určitě dobré si ho připomenout.

Benvenuto Cellini (1500–1571) – Renesanční sochař a zlatník (autor slavné florentské bronzové sochy Persea s hlavou Medúzy). Ve své autobiografii zcela otevřeně a bez výčitek popisuje několik vražd, které spáchal při pomstách a hospodských šarvátkách, i brutální zacházení se svými modely a tovaryši.

Pak bychom tu měli pochybné lapky a zlodějíčky, kde asi bude nejznámějším zástupcem François Villon (1429–1463). Pařížský magistr umění, tulák a kriminálník, který zavedl do literatury žánr básníka na scestí dávno předtím, než se z toho v devatenáctém století stala módní póza. Zde se sice historická realita mísí s legendou a Villonovou vlastní literární stylizací, ale policejní a soudní archivy mluví neúprosně. Jeho zločiny jsou dobře zdokumentovány.

Dále bychom zmínili různé hýřily a alkoholiky. Zde se můžeme vydovádět až neskutečně, těch je neuvěřitelně mnoho.

Edgar Allan Poe (1809–1849) – Otec moderního hororu a detektivního žánru, jehož život byl stejně ponurý a rozpadlý jako dům Usherů. Poe nebyl žádný uhlazený salonní literát, ale výbušný, komplikovaný člověk, který se celý život potácel na hranici bídy, osobních tragédií a nervového zhroucení. Holdoval hazardu a měl vážné problémy s alkoholem. Přitom dokázal psát s brilantní matematickou a formální precizností. Jeho pití však někdy vedlo k prudkým změnám chování, hádkám a veřejným skandálům. A přesto tento člověk vytvořil Havrana a položil základy moderního psychologického hororu. V jeho díle se osobní úzkost, fascinace smrtí a mimořádná literární představivost spojily v něco, co navždy změnilo světovou literaturu. A zde asi můžeme s trochou opatrnosti konstatovat, že bez té temné stránky osobnosti, kterou umělec v sobě měl, by asi jeho dílo vypadalo podstatně jinak.

Miguel Fleta (1897–1938) – Španělský tenorista s téměř nadpozemským materiálem: fenomenální dechová kapacita, obrovská dynamická škála a pověstné morendo, kdy dokázal plný dramatický tón plynule ztišit až do neuvěřitelného, sotva slyšitelného pianissima, z něj během několika málo let udělaly celosvětovou senzaci. V roce 1926 mu sám Arturo Toscaninisvěřil roli prince Kalafa ve světové premiéře Pucciniho Turandot v La Scale. Zároveň to však byl nezodpovědný hráč, hazardér a těžký alkoholik, který neskutečný dar přírody bez váhání zahodil a vyměnil za láhve laciného chlastu a klíny pouličních nevěstek.

Pak zde máme sexem posedlé šílence, sexuální predátory a podobné.

Karel Hynek Mácha (1810–1836) – Básník, který nám dal Máj, jedno z nejkrásnějších děl české literatury, a stal se téměř posvátným symbolem romantické lásky. Jenže skutečný Mácha měl k romantickému ideálu laskavého milence poněkud daleko. Byl to vášnivý, neobyčejně žárlivý a majetnický člověk, který své partnerce Eleonoře Šomkové, zvané Lori, dokázal pořádně ztrpčit život. Zakazoval jí stýkat se s některými lidmi, omezoval její svobodu a v milostném vztahu se projevoval až tyranským způsobem.

Jeho deníky a korespondence odhalují člověka plného vášně, nejistoty a rozporů, který se příliš nepodobá zidealizované soše romantického básníka na Petříně.

A přesto nám tento člověk zanechal Máj. Báseň tak nádhernou, že se stala jedním ze základních kamenů české literatury. Můžeme odsuzovat, jak se choval k Lori, a současně obdivovat krásu jeho veršů? Já myslím, že ano. A právě v tom spočívá další z paradoxů lidské geniality.

Zřejmě bychom mohli takto pokračovat dále, přes narcistní megalomany typu Richarda Wagnera.

Richard Wagner (1813–1883) – Jeden z největších hudebních revolucionářů všech dob, skladatel, který zásadním způsobem proměnil operní umění, harmonický jazyk i samotné pojetí hudebního dramatu. Současně to byl nesmírně egocentrický, konfliktní a často bezohledný člověk, který neváhal veřejně šířit odpudivé antisemitské názory. Ty jsou navíc černé na bílém zachovány v jeho vlastních spisech, takže se nemůžeme vymlouvat na pomluvy nepřátel.

A přesto tu máme Tristana a Isoldu, Prsten Nibelungův nebo Parsifala. Díla mimořádné hudební imaginace, která zásadně ovlivnila další vývoj evropské hudby.

Co s tím máme jako posluchači dělat? Máme Wagnerovu hudbu odmítnout kvůli jeho charakteru a názorům? Nebo můžeme jeho postoje jednoznačně odsoudit, a přesto uznat velikost jeho umění? Já se přikláním k druhé možnosti.

Takže se vlastně ukazuje, že to jméno v dnešním nadpisu docela dobře zapadá do skupiny zmíněných exotů.

Tato pasáž nepřímo navazuje na moje předchozí texty – zdea zde.

Dvojnásobný člen NSDAP(vím, že je to složitější), chladnokrevný kariérista, pragmatik, egocentrický manipulátor, tyran a hudební prezident zeměkoule, který sám sebe do této role vmanévroval. Dále to byl milovník luxusu, milovník rychlých aut, pilot svého osobního tryskáče… hmm, tento výčet by mohl pokračovat nekonečně. A zároveň je to legenda klasické hudby. Jeho odkaz v nahrávkách je stále živý, a dokud bude žít zájem o klasickou hudbu, bude žít i jeho duch.

Vždy jsem si myslel, že člověk, který byl tak oddán hudbě, v nitru zlý být nemohl. Ale pak jsem narazil na následující historku.

Co se stalo v Bayreuthu roku 1952?

Karajan dirigoval v roce 1951 Mistry pěvce norimberské a Prsten Nibelungův. V roce 1952 nastudoval Tristana a Isoldu s Marthou Mödlovou a Ramónem Vinayem. Inscenaci režíroval vnuk samotného velkého skladatele, Wieland Wagner.

Dne 21. července 1952, pouhé dva dny před premiérou, Wieland sepsal mimořádně ostrou kritiku Karajanova vedení zkoušky.

Vytýkal mu zejména:

O dopisu informovaly Salzburger Nachrichten na základě archivního materiálu, který získal hudební historik Franz Willnauer.

A to je skutečně pozoruhodné: Wieland kritizoval právě ty Karajanovy vlastnosti, které já v jeho nahrávkách často obdivuji – výrazné tempové kontrasty, práci s dynamikou a prosazování osobní zvukové koncepce.

Tento konflikt patří k důležitým okolnostem Karajanova odchodu z Bayreuthu, ale nebyl nutně jedinou příčinou. Historikové zmiňují také spory o umělecké pravomoci, honoráře a Karajanovy rostoucí závazky jinde.

Karajan z festivalu odešel a já zůstal po přečtení té informace zaražený. Pohádat se s vnukem Richarda Wagnera mi přišlo prostě moc.

Jenomže příběh má méně známé pokračování!

Wieland Wagner Karajana později znovu pozval.

V dopise z 20. října 1965 mu nabídl dirigování Parsifala od festivalové sezony 1966. Dokonce ho žádal, aby nabídku zatím zachoval v tajnosti.

K návratu nakonec nedošlo. Wieland v roce 1966 zemřel.

To ukazuje, že jejich vztah nebyl jednoduše příběhem dvou lidí, kteří se jednou nenávratně rozhádali.

A ještě jedna zajímavost: původní dopis Wielanda Wagnera byl zveřejněn až mnohem později a jeho interpretace vyvolala mezi znalci diskusi. Není proto správné vydávat každý detail údajné hádky za nesporný důkaz Karajanovy nesnesitelnosti. Ono to navíc tak nějak není třeba. Je to nošení dříví do lesa. Těch důkazů je prostě dost.

Zabýval jsem se Karajanovým charakterem dál. A zjistil, že jsou zde další svědectví, která popisují něco jiného. Popisují člověka, který vzdor tomu všemu negativnímu, co se o něm píše, chápal, že jsou lidé nervózní, který chápal, že jsou indisponovaní. Když jste ho přesvědčili, že na to máte, udělal pro vás všechno, otevřel vám dveře do první ligy světových scén. S tím se bohužel pojí další bod, že byl zcela nesoudný, co se týká pěveckých dispozic svých miláčků, a těm jeho přístup semlel hlasivky jako mlýnek na maso.

Významná německá pěvkyně Christa Ludwigk tomu řekla, že kydači špíny zapomínají na jednu základní věc: Karajan se na ten svůj post „hudebního ředitele vesmíru“ vypracoval vlastní pílí a nezanedbatelnou roli v tom sehrál jeho výjimečný talent. Christa dále vysvětlovala, že se za tou chladnou maskou doopravdy skrýval křehký a zakřiknutý muž. Christa Ludwig stejně jako Karajan patří mezi bohy klasické hudby a takový božský komentář nelze přece jen tak přejít.

Podobná vyjádření k tomu měli i další umělci.

Zde bych si dovolil uvést jednu z legend (upozorňuji, že je to bez záruky). Při opravdu dálkových letech nemohl Karajan pilotovat ten svůj tryskáč a musel letět linkou.

Jedna z hudebnic údajně uklidňovala jinou, která se létání bála, větou: „Neboj, dnes se nemůže nic stát. Karajan s námi dnes letí linkou a on to má určitě s bráchou (myšleno s Bohem) ošéfované.“

Ale myslím si, že musíme vzít v úvahu osobní vazby, které Christa Ludwig ke Karajanovi mohla mít, a je to tedy jen její pohled na věc. Podobně ale mluví třeba Grace Bumbry a řada dalších umělců.

Nyní se vrátíme k problému, že se o Karajanovi říká, že byl ničitel hlasů. Najdeme to například u Gunduly Janowitzové, Régine Crespinové či Mirelly Freniové. Někteří kritici poukazovali na to, že Karajanovy požadavky mohly pěvce přivádět za hranice jejich přirozených hlasových možností. (zdroj zdea zde)

A já se nyní dopustím kacířského skutku, já budu démona hájit. Tvrdit, že Karajan konkrétním pěvcům zničil hlasivky, je mnohem silnější kauzální obvinění. Hlas se může zhoršovat z řady příčin, včetně vlastních repertoárových rozhodnutí pěvce. A ono to šlo odmítnout. Mirella Freni to třeba určitě dokázala. Jejich spolupráce tím sice skončila, ale ona vzpomínalana spolupráci s Karajanem s velkou nostalgií a vstřícností k jeho osobě. Dalším příkladem je Nicolai Gedda, který nám podá přímé svědectví zde. Geddova slova jsou docela tvrdá. K tomu se přidávají Geddova svědectví, kde dirigenta tvrdě kritizovalza arogantní jednání s pěvci během zkoušek. Ve svojí autobiografické knize, Nicolai Gedda: „My life and art“, January 1, 1999 by Amadeus Press ASIN B001BZ4GWQ, Gedda zmiňuje dirigentovu aroganci, ponižování pěvců a další ošklivé věci, aby ho pak, vzdor článkům, kde Gedda obdivujeKarajanovu dirigentskou techniku, zároveň odsoudil jako špatného dirigenta. „A teď mi prosím vysvětlete, jak se mám já jako obdivovatel obou umělců v tomhle vyznat!“

Pravda ale je, že Geddovo svědectví zní docela hrozně. Ale byli jsme u toho sporu? Jedná se o spor mezi dvěma tvůrčími umělci. Já, jako trpící vážnou chorobou, tedy chronickou geddovitostí, dobře vím, že měl Nicolai opravdu dost tvrdou hlavu. Ale troufáme si spor doopravdy rozsoudit? I když je jisté, že popisované problémy Karajanovy osobnosti jsou v relaci s jinými svědectvími a nelze je tedy jednoduše zamést pod koberec.

A nebyl to jen Nicolai Gedda. Také Plácido Domingoměl s Karajanem své zkušenosti. V rozhovoru pro The Christian Science Monitor z roku 1983 vzpomínal, jak po něm maestro požadoval, aby změnil již sjednané závazky a mohl s ním vystupovat. Domingo to odmítl. Poznamenal, že mnoho umělců Karajanovi takto přizpůsobovalo své kariéry, ale on sám nebyl zvyklý porušovat dané slovo.

To je docela výmluvné svědectví o rozsahu Karajanovy autority. A současně další příklad pěvce, který dokázal maestrovi říct ne.

Ale zde bych si dovolil osobní komentář. Berte prosím v úvahu, že jsem laik a o praxi operních produkcí možná nemám úplnou představu.

Podle mého názoru nese za své vokální zdraví značnou odpovědnost také samotný pěvec. Pokud mi dirigent nabídne roli, o které vím, že přesahuje mé hlasové možnosti, a já ji přesto přijmu, je případný neúspěch výhradně jeho vinou? Neodvažuji se soudit.

A teď pronesu další kacířskou tezi. Karajan měl s operními hlasy mimořádné zkušenosti. Opravdu si nebyl vědom rizik, která s sebou obsazování některých pěvců do příliš náročných rolí přinášelo? A opravdu o těchto rizicích nevěděli samotní pěvci?

Já nevím. Ale právě proto mi připadá příliš jednoduché připsat veškerou odpovědnost jedinému člověku.

Jenže je tu ještě jeden problém. Karajanovo jméno dokázalo otevřít dveře na nejprestižnější světové scény. A odmítnout takovou nabídku nemuselo být vůbec snadné. Jeho mimořádná autorita mohla ovlivnit rozhodování pěvců způsobem, který dnes už obtížně posoudíme.

Rozhodně nechci zlehčovat možnost, že Karajanovy požadavky některým umělcům poškodily kariéru a nemístně se vměšoval do jejich pracovních závazků. Jen se ptám, zda v některých případech nezaměňujeme mimořádně tvrdého a autoritářského dirigenta za jediného viníka rozhodnutí, na nichž se podílelo více lidí.

A zda jsme si z Karajana někdy nevytvořili démona ještě o něco většího, než jakým ve skutečnosti byl.

On měl vždy vizi a z té neslevil. Vize byla vždy zcela výjimečná, ale někdy ta výjimečná vize byla úplně špatně. Zde to bývá moc zajímavé, když se člověk podívá, kde se mýlil.

Zde se dostáváme k bodu, že on tu vizi vzal a namlátil ji svým spolupracovníkům do makovic paličkou na maso. Tito spolupracovníci zmiňují tento přístup jako zcela nesnesitelný a nepřijatelný.

A já bych zde měl rýpavý dotaz. Zeptal se někdo Karajana, co si o tom myslí on? Jakou mu ti spolupracovníci prezentovali protivizi? Zda ji prezentovali dostatečně důrazně a zda byla také tak výrazná jako ta jeho? Já totiž vím, že se na to maestra nikdo nezeptal. Některým kritikům Karajanův úspěch a jeho místo na výsluní prvních stran světových žurnálů neskutečně leží v žaludku a mají tendenci jeho umění bagatelizovat a za každou cenu ho torpédovat.

Nyní se dostáváme ke klíčovému bodu: je jisté, že některé lidské a charakterové vlastnosti Herberta von Karajana jsou na pováženou, a i když mu je odpustíme, nelze na ně zapomenout. Uvádí mě velmi často do rozpaků, že muž, který mi v životě poskytl tolik duchovní potravy, byl takový šílený Karajan. Výčet jeho negativních vlastností připomíná životopis sithského lorda. A já bych se s ním v záchvatech parkinsonských obsesí potřeboval nějak vyrovnat, a to mi moc nejde. Přitom je Karajan moje nezpochybnitelná jednička. A protože diplomacie zde selhala, vytáhneme přímo do bitvy.

A já teď, i když jsem si dobře vědom stínů na jeho štítu, zvedám maestrovu bojovou vlajku a jdu se bít za Herberta von Karajana nikoli jako člověka, ale jdu za něj bojovat jako za umělce. Kritici zapomínají, že on měl ty úplně největší nároky sám na sebe, byl zcela oddán hudbě a pro hudbu byl ochoten udělat úplně cokoli. A i sebe, stejně jako další lidi, nakonec zničil. Bez té megalomanie a cílevědomé snahy vnutit všemu svoji estetickou pečeť by Karajan nebyl Karajanem. My jistě můžeme tento rys vyhodnotit jako zcela odpudivý a nepřijatelně ovlivňující původní autorovy záměry. Na odmítnutí a nesouhlas má každý posluchač právo a já proti tomu nemám vůbec nic.

Nebo vezměme ten fakt, že originální skladatelova partitura je něco jako recept na bramborový salát. Finální interpretace pak závisí na osobnosti dirigenta a charakteru tělesa, které vede.

Karajanova interpretace mívá v sobě paličkou na maso naklepanou a na úhledné kostičky nakrájenou Karajanovu estetickou vizi. A právě tady začíná být zajímavé podívat se, co nám maestro vlastně naservíroval.

Můžeme totiž zjistit, že jeho přístup je zcela mylný, neidiomatický a že skladatelův původní záměr utrpěl vážnou újmu. V takovém případě máme samozřejmě plné právo poslat Karajana i s jeho kulinářskými experimenty k šípku.

Ale vezměme si konkrétní příklad. Zvolil jsem jeho nahrávku Debussyho La Mer. Upozorňuji předem, že je to vlastně chyták.

Na první poslech můžeme dospět k závěru, že této interpretaci chybí francouzský duch, že se nám tu poněkud nešťastně smíchali dva autoři a že výsledkem není Claude Debussy, nýbrž jakýsi Herbert von Debussy.

A můžeme prohlásit, že je to celé úplně špatně, zavrhnout nahrávku i s tím narcistním pakem von Karajanem a mít od něj konečně pokoj.

Jako posluchači na to jistě máme právo.

A zde mi dovolte jeden zvídavý dotaz: „A co kdybychom zkusili zapomenout, že to má být francouzské, a přistoupili na hru, že autorem je Herbert von Debussy? Nešlo by to?“

„Ne, to by tedy nešlo! Víš ty vůbec něco o hudbě? Jsi idiota futrál!“ Takové odpovědi se mi nedávno dostalo. On má samozřejmě právo mě takto odsoudit. A já mám naopak právo myslet si svoje o některých jeho názorech.

Ale já se té otázky tak snadno nevzdám.

Co se stane, když alespoň na chvíli odložíme své představy o tom, jak má Debussy znít, a přijmeme Karajanova pravidla hry?

A já si hned sám odpovím. Jsa inspirován Karajanem, zahájil jsem samostudium na egomaniaka. A musím přiznat, že mi to jde docela dobře.

Pokud totiž přistoupíme na hru jménem „Herbert von Debussy“, vyroste před námi zvuková stavba tak drtivé síly, až se tají dech. Hry s paletami orchestrálních barev, to bylo něco pro něj. A pokud přistoupíme na jeho pravidla, může zde vzniknout podezření, jestli to náhodou není ta nejkrásnější verze La Mer vůbec.

My najednou neposloucháme impresionistický akvarel, kde se na hladině třpytí drobné kapky vody. Posloucháme geologický zlom. Karajan z La Mer vybudoval monumentální oceánskou fresku, kde vlny nemají lehkost mořské pěny, ale váhu tekutého olova a temnou hloubku propasti. Každý nástup lesních rohů je vyfrézovaný s dokonalostí leteckého motoru, smyčce Berlínských filharmoniků nekreslí jemné kontury v mlze, ale valí se s hutností lávy a dynamické vrcholy nepůsobí jako závan větru, ale jako přímý úder přírodního živlu.

A já se přiznávám, že jsem z toho poslechu spadl pod židli a byl jsem zcela oslněn Karajanovým géniem. Ach ano, je to zcela nepřijatelné, když je to tak nádherné – ta hra s barvami orchestru, ten leštěný zvuk – ach! Je to lyrické, zcela úchvatné…

Zde se dostáváme k dalšímu bodu. Karajan osobně zasahoval do produkčního procesu nahrávek. Jako člověk, který velmi dobře rozuměl nahrávací technice, dokázal zásadně ovlivnit výslednou zvukovou podobu záznamu. Samozřejmě pokud mu to dovolili. A oni mu to dovolili. Nutno přiznat, že v tom byl opravdu dobrý.

Když se však smíříme s jeho pojetím a ponoříme se do jeho světa, zjistíme, že řada jeho nahrávek je vystavěna jako monument zvuku, jako oltář zasvěcený dané skladbě. Jenže někdy se stane, že původní autor leží na onom oltáři mrtev, zcela rozdrcen velikostí Karajanovy vize. Nebo, chcete-li, velikostí Karajanova ega.

A zde si dovolím jednu jízlivou a poněkud provokativní poznámku:

„Dobře ti tak, nedoučený autore! Karajanova vize je mnohem krásnější než to, jak jsi to ty myslel!“

Ech, co to vlastně melu?

Zdá se mi, že je ta megalomanie nějaká nakažlivá. A já vám zapomněl přiznat, že kromě samostudia na egomaniaka se také soukromě vzdělávám v megalomanii.

Smutné ovšem je, že tu poznámku o Karajanově vizi, krásnější než původní autorův záměr, jsem myslel vážně.

Ty velkolepé zvukové stavby, které Karajan vytvářel, nesou jeho nezaměnitelný rukopis. Ovlivňoval technickou stránku nahrávání, výběr pěvců, výsledný zvukový mix – zkrátka téměř všechno. V případě operních inscenací se navíc nezřídka ujímal i režie.

A nezapomínejme na jednu zdánlivou samozřejmost: byl to především on, kdo celé dílo nastudoval, nazkoušel a provedl. On stál před orchestrem a vedl jej pevnou rukou. Pod jeho vedením vznikaly ony šokující dramatické oblouky, které tolik miluji.

A právě zde mě zaráží agresivní předpojatost některých kritiků, kteří jeho podíl na výsledku jednoduše odmítají. Jistěže by představení dokázal oddirigovat i jiný dirigent. Ale pak by to bylo jiné představení! Jiná koncepce, jiné proporce, jiné napětí, jiný dramatický oblouk. A já opravdu nemám čas bojovat s každým, kdo odmítá připustit takovou samozřejmost.

Nesmíme také zapomínat, že Karajan dokázal udržet i ty největší operní hvězdy v jednotném interpretačním rámci. Dokázal je přimět, aby táhly za jeden provaz, aby jejich individuální pěvecká velikost sloužila celku a aby se představení nerozpadlo v přehlídku exhibicí jednotlivých sólistů. Tohle mi připadá jako ten nejzásadnější rozpor ve všech svědectvích. Jsou zde zmíněná svědectví, která jeho přístup k pěvcům tvrdě kritizují, a pak je zde fakt, že dokázal udržet představení pohromadě.

Vážně mu chcete upřít i tohle?

A když mu jeho koncepce nevyšla? Pak byl připraven stát si za svým.

„Sám jsem to vyrobil, sám si vypiju důsledky!“

A když přišla drtivá kritika, potápěl se se svou uměleckou vizí jako kapitán se svou lodí. Až na dno. I když asi ne bez řečí a výmluv. To se stává.

Tohle mu také chcete upřít?

Jeho umělecká duše byla architektem krásy. Byl zcela oddán hudbě a právě ona dokázala občas prorazit jeho chladnou masku. A vy se pak nestačíte divit.

To je další prvek Karajanova mystéria.

Sledujete záznam koncertu. Maestro se tváří jako kakabus, má zavřené oči a v obličeji neskutečný kuní výraz. A ono se to najednou stane.

Jeho tváří proběhne cosi jako záhadný úsměv. Chladná maska spadne, dirigentská gesta se dostanou do rozporu s fyzikálními principy a vy náhle zjistíte, že ten odtažitý, nepřístupný člověk letí na křídlech hudební extáze.

A orchestr to vycítí. Jde do toho s ním.

Tyto vzácné okamžiky jsou nedílnou součástí Karajanova mystéria. My, jeho obdivovatelé, tomu říkáme, že maestro zařadil božský rychlostní stupeň.

A když se to stane, orchestr předvádí výkon, který jako by přicházel z jiného světa.

A já najednou nemám co říct, protože teď jsme se dotkli bodu, který dělá Karajana Karajanem – byl to naprosto výjimečný umělec a s tím se nedá nic dělat.

Že vykládám nesmysly? Podívejte se na to, je to závěr 3. věty ČajkovskéhoPatetické, VI. symfonie… zde.

A to jsem ještě nezmínil jeho schopnost úplně bez výstrahy ustoupit sólistovi na jevišti a držet se v pozadí. Je to s ním prostě složité.

Možná bychom se tedy mohli pokusit podívat na jeho chování trochu jinou optikou. Co když se za těmi zdánlivými rozpory skrývala docela jednoduchá logika?

Pokusím se ji vyjádřit malou, samozřejmě zcela smyšlenou scénkou.

Karajan: „Jsi dostatečně dobrý, abys vyhověl mé estetické vizi?“

Odpověď A: „Ano, jsem!“

Karajan: „Bezva, miluji tě!“

Odpověď B: „Bohužel ne. Já si myslím, že…“

Karajan: „Tady bude ticho a ty zemřeš strašlivou smrtí!“

Ale to všechno negativní nemůže změnit nic na tom, že toho složitého muže s vlasy vyčesanými nahoru, nebo spíše jeho vizi, prostě žeru neskutečným způsobem. Jen mu prostě někdy vůbec nerozumím. Jsou tu megatuny negace a pak si přečtete vyprávění pianisty Alexise Weissenberga, jak mu Karajan pomohl překonat osobní krizi a vrátit se na jeviště. Najdete fotku, kde podává inzulin Martti Talvelovi. Posloucháte vyprávění Anne-Sophie Muttera nestačíte se divit. Pod tou maskou byl někdo jiný, někdo, kdo si zase tak moc nevěřil a těmi autoritativními postoji to kompenzoval. To ale samozřejmě není omluva pro jeho chování. To je život.

Byla to jistě velká osobnost a vzdor kontroverzím byl nepochybně geniální a zcela zaslouženě patří mezi ikony klasické hudby. Vzdor všemu negativnímu je jeho umělecký přínos natolik drtivý, že ho nelze jen tak přejít. My asi nemůžeme jeho charakterové vady jen tak zapomenout. My se ale musíme pokusit ho vzít, jaký byl, a stejně jako to dělal on, se oddat oportunismu a vzít si z jeho odkazu to, co se nám hodí, a to je ta neuvěřitelná krása, kterou pro nás vytvořil, a to ostatní… hmm… já nevím… kdybych to věděl, tak tenhle text asi nevznikl. Nešlo by to třeba využít v dobytkářství?

„Ach, bože hudby, Herberte. Já vzývám tvoje jméno. Můžeš mi konečně vysvětlit, kdo jsi byl!?“

„Neodpovídáš? Aha, jsi mrtvý. Ale já to přece vím. Byl jsi architekt krásy. Snad se mi někdy podaří to oddělit od toho, jaký jsi byl člověk. Je to těžké!“

A na závěr mám pro vás výzvu: Odložte prosím na chvíli hříchy člověka Herberta von Karajana do spodní poličky své mysli a přijměte moje pozvání do Karajanova vesmíru. Do univerza neuvěřitelných orchestrálních barev, do světa zvukových zázraků a megalitických zvukových pomníků. Karajanova hudební vize totiž nese nezaměnitelnou estetickou signaturu.

Že vás to nezajímá, protože je to všechno obrazem jeho ega? „Vy s tím nesmyslem nedáte pokoj? Nemáte tam něco jiného?“

Já bohužel nedokážu Karajanův charakter obhájit ani sám před sebou. Ale postupem času jsem zjistil, že když zvedne tu svoji kouzelnou taktovku, na jeho hříchy zapomínám a že je mi to jedno. Dokonce jsem chvíli uvažoval o samostudiu kuních výrazů, ale zjistil jsem, že mě už dost vytěžuje studium na egomaniaka a megalomanie.

Ano, jeho duše umělce není čistá. Ale uvnitř té duše je hudba. A ta špinavá není.

A navíc je nádherná.

To je ten největší paradox fenoménu Herbert von Karajan.

I když ho jako člověka nejsem schopen úplně přijmout, je zde fakt, že to byl z velké části on, kdo mě přivedl ke klasické hudbě, kdo formoval můj estetický vkus, kdo mě naučil, že dirigent jenom nemává taktovkou, ale určuje směřování interpretace. Vždy jsem k němu vzhlížel a obdivoval ho. Pak ale přišla Parkinsonova nemoc a s ní spojená zvýšená senzitivita a já zjistil, kdo to vlastně byl. Musím přiznat, že mě to zkraje velmi zarazilo. Ale pak člověk vybírá mezi nahrávkami a zjistí, že ta jeho patří mezi ty nejlepší. Já si vždy říkám, že je to strašné, že už jsem mu na to znovu skočil. Ten boj mezi odporem a obdivem byl vážný. Pak jsem ale narazil na nahrávku, kde se jeho ego opravdu drsně srazilo s fyzikou. Byla to nahrávka Třetí varhanní symfonie Camilla Saint-Saënse, kde se pokusil smíchat zvuk Berlínské filharmonie se zvukem varhannahraných v Notre-Dame. Poslouchal jsem zvuktěch varhan (zkreslení 30 %).

Začal jsem se smát, a to nikoli té nahrávce, ale přímo jemu. Ten smích prolomil moje pochyby, protože mi naplno došlo, že byl vlastně jenom člověk.

Tím smíchem se něco zlomilo. Postupem času se znovu učím k němu vzhlížet a jde mi to docela dobře. Byl přece architekt krásy.

Jeho hudba je to jediné, co mě zajímá. Ty slzy, které mi tečou po tvářích při poslechu jeho nahrávek, jsou pro mě asi mnohem důležitější než jeho chyby.

A odpustil jsem mu.

Jeho chyby nevymažu. Ale jsou ty chyby opravdu moje věc? Když obdivuji Caravaggiovy obrazy, řeším také pokaždé, že byl vrah?

Neřeším…

Teď už jen zbývá naučit se to přijmout. A to není snadné. Ona je to navíc trochu nefér hra. On má v ruce taktovku a já proti němu stojím s holýma rukama. Jenže ta taktovka je kouzelná. Stačí, aby ji zvedl, a všechny moje výhrady se rozletí do všech stran.

„Expelliarmus!“

Božský rychlostní stupeň zařazen!

Připrav se… Hrajeme!

Jean Sibelius, Valse triste