Článek
Říkáte, že byl Karajan monstrum a že by se měl vařit v kotli? Nevím, zda se tam opravdu vaří. Jestli se tam vaří, určitě si to zaslouží.
Já už ale na Temu objednal žáruvzdornou obálku, která vydrží Papinův hrnec, ba dokonce var v přehřáté páře, a pošlu mu do toho kotle za tuhle nahrávku děkovný dopis.
Článek v osobní rovině nepřímo navazuje na můj předchozí text – zde.
Giuseppe Verdi, Il Trovatore, ze Salcburku (31. 7. 1962),
Obsazení
Manrico, cikánský vojevůdce – Franco Corelli (odkaz na můj předchozí článek – zde)
Leonora – Leontyne Price (odkaz na můj předchozí článek – zde)
Conte di Luna – Ettore Bastianini (odkaz na můj předchozí článek – zde)
Azucena – Giulietta Simionato
Ferrando – Nicola Zaccaria
Vídeňskou filharmonii v Salcburku 31. 7. 1962 řídí Herbert von Karajan
Před časem mi jeden FB kolega psal, že tato nahrávka je ten nejdrtivější a nejúžasnější živý záznam napříč časem, prostorem a jakýmkoli operním titulem. Přišlo mi to přehnané a nefér vůči jiným živým záznamům, např. Turandot pod Stokowského vedením (můj článek – zde) z roku 1961 v MET. Také bychom mohli věnovat pozornost některým Keilberthovým či Boulezovým nahrávkám Wagnera. Zde bych asi podotkl, že Stokowského Turandot je moje srdcovka. Nechme stranou Corelliho jako Calafa a Nilssonovou(můj článek – zde) v hlavních rolích, protože je zde Anna Moffo jako Liù, a té se v mých očích vyrovnat je opravdu těžké.
Il Trovatore ze Salcburku (31. 7. 1962), sehnal jsem to a spadl z toho pod stůl. Stále jsem s absolutním soudem, abych to prohlásil za ultimátní verzi, opatrný. Víte, nevím to sice zcela určitě, ale zcela jistě to nejlepší živý záznam mezi všemi operami asi je.
Záznam vykazuje určité technické slabiny. Zvuk je vzdálené zastřené mono se zkreslením. A ono to je možná velké štěstí. Kdyby to technicky za něco stálo, způsobilo by to jadernou apokalypsu. Takhle jsem se z toho zhroutil jen já.
Vše začíná u Karajana, který od dirigentského pultíku distribuuje nezničitelnou a žhavou energii. Sólisté mu na tu vlnu naskočili a dirigent jede jako buldozer vpřed. Je to živel, je to rotor, je to motor, je to zázrak, je to přírodní úkaz. Jeho snaha mít zde nade vším kontrolu se vyplácí a odráží v nejpozitivnějším slova smyslu. Navíc to byl on, kdo to s nimi nazkoušel, a vzdor technickému omezení je zde slyšet karajanovský orchestrální lesk. Všem sólistům kraluje Leontyne Price, která je zde tak srdcervoucí, až to bere dech. Vím od italských známých, že její italština není ideální, ale koho to tankuje? Jistě víte, že jsem do ní hluboce zapáskovaný, ale jsem také milovník opery a umím přece jen uznat, když se jí něco nepovede. Corelli ani moc nepřišišlává a zpívá všechny volitelné výšky. Bastianiniho verdiovský záporák – já se ho opravdu bojím. Je to těsně před terminální diagnózou, která ho jen o pár let později zabila. La Simionato je tady téměř na konci své profesní dráhy, ale stále je to ona.
Tahle úroveň se překonává, ba dorovnává, velmi špatně. Úspěch představení jde „bohužel“ za zlým Herbertem. Můžeme ho nenávidět, můžeme ho prohlásit za monstrum, za zrůdu, ale status boha hudby mu nikdo nevezme. Jak je to trapné, že hudební genialita nejde ruku v ruce s lidským charakterem.
Já se bohužel neumím úplně vyrovnat s tím, že člověk, který mi dal tak moc duchovní potravy, který mě tolikrát dohnal k slzám, který mě donutil přemýšlet nad tím, když se mu něco nepovedlo, byl až takový šílený Karajan.
A vy mi jistě řeknete, že to přeháním, že to mohl dirigovat někdo jiný. Ano, jistě, kdyby tutéž sestavu dirigoval někdo jiný, mohl by být výsledek obdobný, ale byl to právě Karajan, který díky svým kontaktům, charismatu a organizačním schopnostem tuhle sestavu pomohl svolat. Byl to on, kdo zajistil, aby fungovala jako jednolitý organismus, a nikoli jako přehlídka náhodně svolaných hvězd.
On jako člověk, který měl přehled o tom, co taková produkce vlastně obnáší, neváhal do toho vstoupit se svojí vizí, kterou všem namlátil do hlavy paličkou na maso a otiskl tak do toho svoji estetickou pečeť, má na úspěchu představení určitě značný podíl. A zde bych podotkl, že si nejsem jist, zda by tohle někdo jiný dokázal. Asi je na takovou věc doopravdy potřeba manipulativní sebestředný egomaniak. Nikoho jiného by totiž ani nenapadlo tohle zkoušet.
Ale já jistě rozumím tomu, že se zmíněný přístup někomu nelíbí a že se to určitě nelíbilo jeho spolupracovníkům. Jenže ona ta vize uměla být zcela výjimečná. Zde musíme podotknout, že také mohla být mylná. I to se někdy stalo. Má to tu výhodu, že to pak můžeme vzít jako nočník, který vyklopíme Karajanovi na hlavu. Nemusíme pak obsah nočníku dělit mezi několik viníků. Máme na to právo, jsme diváci. I já už mu na tu jeho tupé nějaký ten nočník vyklopil. „Ach, jaké blaho!“ Ale kdo jiný si může připsat na svoje triko tolik snadno rozeznatelných vizí? On sám též podřídil představení úplně vše. Zapomíná se, že on měl na sebe ty úplně nejvyšší nároky.
Tohle není žádná karajanovská leštěnka, tohle je Il Trovatore planoucí žhavou vášní. On zde popřel sám sebe, zcela se odvázal a udělal to v zájmu hudby. On tohle uměl, a to by měli uznat i jeho odpůrci. Viděl a slyšel jsem to vícekrát v jiných představeních a záznamech. Von Karajan zde opět dokázal, že jeho úspěch byl odvozen od jeho talentu a není marketingovým produktem, jak někteří mají snahu tvrdit. Takové škarohlídy by mohly usvědčit z omylu prodeje nahrávek. Karajan určitě patří mezi nejprodávanější interprety klasické hudby, zde ale opravdu hraje roli ten marketing. Ale je tu kouzlo, je tu prostě nesporná kvalita – všechny ty báječné nahrávky, ta úžasná karajanovská magie, která umožní člověku zavřít oči a letět na křídlech hudby a opájet se tou neskutečnou krásou, kterou tento muž dokázal stvořit. A když ta magie selže, a že se to stává, vždy je to zajímavé. A my přeci máme k dispozici ten nočník. „Prosadil jsi svoji vizi?… a bez diskuze? Je to tvůj malér! Dobrou chuť!“
Já znovu opakuji názor, že ve standardním operním představení vystupuje řada umělců a odmítat nahrávku kvůli dirigentovi mi připadá malinko neuctivé. Ale jasně, každý má právo volby a já do toho nemám co kibicovat.
A já musím ale v úctě sklopit hlavu a přiznat, že jsem to zase tomu narcisovi snědl i s navijákem a jsem opět ohromen tím, že mě opět doběhl. Asi ale bude pravda, že bez paličky na maso by nebylo Karajana a tento záznam by nikdy nevznikl.
Kdybych jen dokázal pohlédnout mu do hlavy anebo alespoň pochopit, co ho tak strašně drtilo a kazilo mu den. Nemusím být asi vystudovaný psycholog, abych odhadl, že za tím vším byl nějaký komplex.
„Vážený Maestro! Vzdor rozpakům, které ve mně vzbuzují temná místa ve vašem charakteru, před vámi jako před umělcem v úctě skláním hlavu. Je zde taková věc, že jednoduše budete moje jednička. Škoda jen, že mě jako člověk tak štvete!“
