Článek
Birgit Nilsson (17. 5. 1918 – 25. 12. 2005)
Tato švédská operní pěvkyně se nesmazatelně zapsala do historie svými ohromujícími výkony, které často zastiňovaly její pěvecké partnery. Birgit Nilsson byla známá svou mimořádně zvučnou hlasovou projekcí, její vysoké C dokázalo otřást divadlem jako lavina.
Začátky a hudební talent
Narodila se jako Märta Birgit Svensson v chudé farmářské rodině ve Västra Karup ve Skåne, severně od Malmö. Hudební talent, který objevila její matka, byl brzy rozpoznán i na blízké faře. Nilsson se zúčastnila konkurzu na Královskou hudební akademii, který vyhrála, ačkoliv doma byla dále vedena k farmaření, které milovala po celý život. S humorem sobě vlastním vždy žertovala, že před každým představením musí podojit nějakou krávu, aby se zbavila nervozity.
První kroky na operní scéně
V roce 1946 zaskočila za nemocnou pěvkyni ve Weberově opeře „Čarostřelec“, ale představení skončilo neúspěchem.
O rok později však zazářila jako Lady Macbeth ve Verdiho opeře „Macbeth“ pod taktovkou Fritze Busche. Setkání s Buschem znamenalo zásadí zlom v její kariéře a její hvězda začala nezadržitelně stoupat vzhůru.
Mezinárodní sláva
V roce 1953 debutovala ve Vídeňské státní opeře, kde sklidila mimořádné uznání. O pět let později debutovala jako „Turandot“ v milánské La Scale, kde její výkon vyvolal naprostou senzaci.
28. prosince 1959 debutovala jako Isolda v Metropolitní opeře v New Yorku. Tento debut provází známá historka s náhradními Tristany. Ohlášený Ramon Vinay měl hlasové potíže a oznámil vedení, že večer nemůže vystoupit. Impresário MET, Sir Rudolf Bing, měl ale v záloze ještě dalšího Tristana – Karla Liebla. K překvapení všech byl k dispozici ještě třetí Tristan, Albert da Costa, ale i ten byl nemocný. Binga se zmocnila panika – představení by publikum nikdy neodpustilo zrušit. Bing dostal spásný nápad a zavolal všem třem tenoristům, zda by každý vystoupil v jednom dějství. Všichni souhlasili.
Bing před začátkem oznámil, že každé dějství bude zpívat jiný Tristan – a že je to výhoda, protože opera má právě tři dějství. Představení začalo v rozverné náladě, která ale zmizela, jakmile Nilsson vstoupila na scénu – její výkon doslova ovládl divadlo.
Legendární představení
Dne 4. března 1961 v MET zpívala v Pucciniho „Turandot“ pod taktovkou Leopolda Stokowského, a toto představení vstoupilo do historie jako jedno z nejvýznamnějších. Výkony Anny Moffo, Franca Corelliho a samotné Nilsson zde byly naprosto strhující.
Birgit disponovala úžasným nadhledem a pozoruhodným smyslem pro humor.
Turandot 15. prosince 1961 pod vedením Ericha Leinsdorfa. Tehdy došlo k humornému incidentu – Franco Corelli dostal při poslední scéně záchvat trémy, protože Nilsson držela při předchozím výstupu vysoký tón déle než on. Impresário Bing žertem navrhl, aby Corelli Nilsson při finálním polibku hryzl do ucha – narážka na Mascagniho operu Cavalleria Rusticana. Bing s obavami sledoval scénu za jevištní šálou a kupodivu to Corelli skutečně udělal. (Zdroj mám ten nejlepší, tedy oba velké umělce.)
Nilsson následně vydala do novin humorné prohlášení, že se nemůže dalších vystoupení s Corellim účastnit, protože se údajně nakazila vzteklinou. Není jasné, zda ke kousnutí skutečně došlo, ale víme, že Nilsson a Corelli byli přátelé. Pravděpodobně šlo o promyšlený reklamní trik.
Ale také někdy narazila kosa na kámen. Birgit Nilsson a Herbert von Karajan, dvě legendy klasické hudby, měli složitý, ale fascinující vztah plný profesionálního respektu i vzájemného špičkování. Nilsson, známá svou přímočarostí, často vtipkovala na účet Karajanovy pověstné touhy po absolutní kontrole. Jednou řekla: „Karajan si přál, aby všichni zpívali, hráli a dýchali podle jeho pokynů – možná by chtěl dirigovat i mé vibrato.“
Na druhou stranu Karajan obdivoval Nilssoninu neuvěřitelnou hlasovou sílu a techniku, což vedlo k jejich spolupráci na několika ikonických vystoupeních, včetně Wagnerových oper. Přesto byl Karajan znám svými požadavky na preciznost a Nilsson se netajila tím, že ne vždy jeho metody sdílela. Když se ji jednou zeptali, co ji naučil Karajan, odpověděla: „Uvědomila jsem si, že mohu zpívat i ve tmě.“
Tento vztah byl plný napětí, ale také vzájemné fascinace. Nilssonina neústupnost a Karajanova autoritativní povaha vytvořily dynamiku, která nejenže definovala jejich spolupráci, ale také zanechala jedinečnou stopu v historii opery. Bohužel nahrávek je minimum a tato legendární vystoupení zůstávají legendami i když žádná nahrávka není k dispozici.
Spor vznikl směšně. Karajan si ztěžoval vedení Metropolitní opery, že o něm Birgit řekla, že nemá smysl pro humor. Birgit stížnost odpálila, že jí to nezajímá, protože s tím „případem“ stejně nikdy pracovat nebude. Jak je již zmíněno, samozřejmě spolu pracovali. Birgit ale nad Karajanem měla prostě převahu a nenechala si nic líbit. A jejím „třeskutým“ odpalům se i starý suchar, jako byl Karajan prostě musel zasmát. Nutno podotknout, že zmíněné historky nesou staus legend a jejich pravdivost je třeba brát s určitou rezervou.
Jednou při zkoušce na jevišti ve Vídeňské státní opeře praskla Birgit Nilsson šňůra perel. Zatímco jí Herbert von Karajan pomáhal perly sbírat, zeptal se s jemnou ironií: ‚Jsou to pravé perly koupené za vaše výdělky v La Scale?‘ Nilsson s úsměvem odpověděla: ‚Ne, to jsou falešné perly koupené za mzdu ve Vídeňské státní opeře, kterou jste sám podepsal.‘
Když Nilsson poprvé přijela do Metropolitní opery na zkoušky Die Walküre pod vedením Karajana, zahlásila s humorem: ‚Tak kde je Herbie? (což vyznělo asi jako kde je můj bobánek?)‘ Výraz, který použila, byl natolik specifický, že se prakticky nedá přeložit. Karajan se, jak známo, bral velmi vážně a tohle byla docela drzost, ovšem i on se nakonec jenom zasmál.
Karajan jednou poslal Nilsson několikastránkový telegram s detailními návrhy na nové projekty, představení a opery. Nilsson mu odpověděla typicky stručně a s nadhledem: ‚Nemám čas. Birgit.‘
V roce 1967, během zkoušek Die Walküre, reagovala na ponuré osvětlení inscenace tím, že si nasadila hornickou helmu ozdobenou valkýrskými křídly. Tímto gestem nejen rozesmála přítomné, ale také jemně poukázala na Karajanovu zálibu ve tmavě laděných inscenacích.
Ale zde pověsti o humoru nekončí.
Podle neověřitelné legendy při svém vystoupení v Praze v roce 1969 požadovala Birgit Nilsson během každé přestávky pořádný půllitr vychlazeného plzeňského, který vždy vypila jedním douškem. Šokovaný divadelní personál se obával, že si tím poškodí hlasivky. Nilsson na jejich obavy reagovala pouze hlasitým smíchem, který byl pro ni stejně charakteristický jako její nezapomenutelný hlas.
Švédský fotograf Lennart Nilsson (není s Birgit nijak spřízněn. Je to shoda jmen.), který se proslavil nádherným dokumentem o lidském rozmnožovacím aparátu, chtěl vyfotit Birgitiny hlasivky. Birgitin kousavý komentář, že nebude strkat do úst nic, co bylo před tím v něčí vagíně, byl velmi přiléhavý. Fotografie však bylo vzdor tomu nakonec pořízeny.
Birgit Nilsson byla známá nejen svým fenomenálním hlasem, ale také schopností obratně vyjednávat a vydělávat peníze. Stala se jednou z nejlépe placených operních pěvkyň své doby. To bylo částečně dáno její bystrou podnikatelskou strategií.
Na rozdíl od mnoha jiných hvězd se Nilsson nikdy neuchylovala k výbuchům hněvu ani záchvatům vzteku. Její způsob vyjednávání byl klidný, promyšlený a účinný. Jednání o smlouvách obvykle zahajovala odmítnutím každé nabídky, přičemž zůstávala vyhýbavá ohledně své dostupnosti. Tento postup pokračoval, dokud impresário nepřišel s nabídkou, která odpovídala jejím požadavkům. Tehdy Nilsson suše odpověděla svým typickým ‚možná‘ – což ve skutečnosti znamenalo ‚ano‘.
Její přístup k vyjednávání nebyl jen o finanční stránce, ale také o ochraně vlastní kariéry a umělecké integrity. Tímto způsobem si vybudovala nejen respekt, ale i výsadní postavení v operním světě.
Osobnost a konec kariéry
Nilsson byla známá svým smyslem pro humor a bezprostředností. Svědomitě si zachovávala odstup od dramat v osobním životě, ale neminuly ji komplikace, jako bylo dlouhodobá obtěžování homosexuální modelkou Nell Theobald. Theobald ukončila svoji obsesi sebevraždou v roce 1977.
Na konci sedmdesátek pak přestaly být Birgitiny úspěchy tak zářivé a dostavila se únava.
Její operní kariéra skončila v roce 1984, i když se ještě příležitostně objevovala na recitálech.
Dědictví
Od roku 1988 je ve Švédsku udělována cena Birgit Nilsson mladým operním talentům. Nilsson zemřela 25. prosince 2005 ve věku 87 let, po šťastném manželství trvající téměř 60 let.
Nyní bychom si ji mohli poslechnout. Je třeba si uvědomit, že mikrofon, který by zachytil hlas Birgit Nilsson, nebyl zatím vynalezen.
Birgit Nilsson, Vissi D´arte, Tosca
Turandot, trůnní ári „In questa reggia“
Tristan a Isolda, overtura a Liebestod
Nahrávky Birgit Nilsson
G. Puccini – Turandot
Dirigent: Erich Leinsdorf (1960)
Obsazení: Birgit Nilsson, Jussi Björling, Giorgio Tozzi, Renata Tebaldi
Vydání: RCA Victor (Red Seal), u nás OPUS
Komentář: Birgit Nilsson je zde nepřekonatelná Turandot. Lidé jí často vytýkají, že je studená – ale Turandot má mít srdce z kamene! Jussi Björling jako Calaf je nádherný, Renata Tebaldi jako Liu slaďoučká jako cukřík a Tozzi výborný Timur. Česká reedice OPUS má omezený zvuk, ale nový CD remaster hraje skvěle (v rámci možností).
G. Puccini – Turandot
Dirigent: Francesco Molinari-Pradelli (1966)
Obsazení: Birgit Nilsson, Franco Corelli, Renata Scotto
Komentář: Doporučuji spíše LP verzi, protože CD zní vysušeně. Corelli je jiný typ než Björling, a Scotto jako Liu není tak dojemná jako Tebaldi. Přesto jde o královskou nahrávku.
G. Puccini – Turandot (4. března 1961, MET Opera, New York)
Dirigent: Leopold Stokowski
Obsazení: Birgit Nilsson, Franco Corelli, Anna Moffo
Komentář: Corelli doslova pálí výšky, Moffo je ještě sladší Liu než Tebaldi. Stokowského tempa jsou ostrá a rychlá, ale zvuk je zastřený. Publikum (myslím sebe) však ztrácí kontakt s realitou – zážitek je elektrizující.
K poslechu zde
G. Puccini – Turandot (22. června 1961, Vídeňská státní opera)
Dirigent: Francesco Molinari-Pradelli
Obsazení: Birgit Nilsson, Giuseppe di Stefano, Leontyne Price
Komentář: Giuseppe di Stefano je slabina – únava a sklon k řvaní. Nilsson je zde ale na stratosférické úrovni a Leontyne Price doslova exploduje vášní. Výjimečná inscenace.
K poslechu zde
G. Puccini – Turandot (1964, La Scala)
Dirigent: Gianandrea Gavazzeni
Obsazení: Birgit Nilsson, Franco Corelli, Galina Višněvská
Komentář: Zvuk je katastrofický a Gavazzeni není tak žhavý jako Stokowski. Výkony jsou však vynikající, i když mě osobně více oslovuje Stokowského verze.
K poslechu zde
R. Wagner – Tristan a Isolda
Dirigent: Karl Böhm (1966)
Obsazení: Birgit Nilsson, Wolfgang Windgassen, Christa Ludwig
Komentář: Základní nástroj každého wagnerovského nadšence z podmnožiny tristanoisoldářů. Bohmova interpretace je jedinečná.
R. Wagner – Tristan a Isolda
Dirigent: Georg Solti
Obsazení: Birgit Nilsson, Fritz Uhl, Regina Resnik
Komentář: Znám méně, ale nepůsobí špatně.
R. Wagner – Valkýra
Dirigent: Erich Leinsdorf
Obsazení: Birgit Nilsson, Jon Vickers, Gré Brouwenstijn
Komentář: Leinsdorf nebyl špatný wagnerovský dirigent, ale chybí mu dynamika (dle mého).
W. A. Mozart – Don Giovanni
Dirigent: Karl Böhm
Obsazení: Birgit Nilsson, Dietrich Fischer-Dieskau, Ezio Flagello
Komentář: Jedna z nejlepších verzí Don Giovanniho vůbec.
G. Verdi – Aida
Dirigent: Zubin Mehta (1967)
Obsazení: Birgit Nilsson, Franco Corelli, Grace Bumbry
Komentář: Stratosférická úroveň, zejména závěrečné „O terra addio“ je dojemné. Ale celkově mi připadá příliš vyšperkované a chladné.
G. Puccini – Tosca
Dirigent: Lorin Maazel (1967)
Obsazení: Birgit Nilsson, Franco Corelli, Dietrich Fischer-Dieskau
Komentář: Fischer-Dieskau jako Scarpia je slabý a Nilssonin hlas je na Toscu příliš velký. Neoslovilo mě to.
G. Verdi – Macbeth
Dirigent: Thomas Schippers (1965)
Obsazení: Birgit Nilsson, Giuseppe Taddei
Komentář: Nilsson zde není ve své nejlepší formě, ale stále jde o vynikající nahrávku.
G. Verdi – Un Ballo in Maschera
Dirigent: Georg Solti (1962)
Obsazení: Birgit Nilsson, Carlo Bergonzi, Cornell MacNeil
Komentář: Skvělá nahrávka, ale dávám přednost Leinsdorfovi s Leontyne Price.
R. Strauss – Salome
Dirigent: Georg Solti (1962)
Obsazení: Birgit Nilsson, Gerhard Stolze
Komentář: Stolze jako Herodes mi vadí, ale Nilsson jako Salome je těžko srovnatelná.
R. Wagner – Der Ring des Nibelungen
Dirigent: Georg Solti
Komentář: Nemám tuto nahrávku, protože mě Soltiho Ring míjí. Upřednostňuji jiné verze.
Zdroje:
· Homepage
