Článek
Martina Arroyo, první afroamerická wagnerovská pěvkyně
Dne 13. října 2026 navždy opustila toto slzavé údolí významná afroamerická operní sopranistka Martina Arroyo. České zpravodajské portály o jejím odchodu mlčí. Ale asi nemá smysl nad tím příliš žehrat nebo se pohoršovat. Raději si pojďme společně připomenout tuto mimořádnou operní umělkyni a její nádherný hlas.
Hlas smyslně ženský, se zcela výjimečným témbrem. Hlas plný stříbra, který se s kovovým leskem nese nad orchestrem, aby se zaryl přímo do naší duše. Ta úžasná pohyblivost, ohebnost a neuvěřitelná barevná bohatost činí tento hlas okamžitě rozpoznatelným a nezaměnitelným.
A přitom je tu jeden zajímavý paradox. Takový hlas patřil nenápadné, drobné ženě se sklonem k mírné nadváze. Člověk by při poslechu té zvukové nádhery očekával téměř monumentální zjev. A místo toho před námi stojí Martina Arroyo.
Nyní je asi nejvyšší čas, abychom si Martinu Arroyo také poslechli. Sáhneme po nahrávce Verdiho Maškarního plesu pod taktovkou Riccarda Mutiho a po velké árii hlavní ženské hrdinky Amelie: Ma dall'arido stelo divulsa.
Amelia se o půlnoci vydává na místo poprav, aby zde utrhla kouzelnou bylinu, která ji má zbavit zakázané lásky ke králi Gustavovi. Je sama, vyděšená, zmítaná strachem a vášní. A právě v této árii může Martina Arroyo rozehrát celé barevné bohatství svého nádherného hlasu.
Začátek árie je velmi lyrický, ale ve druhé polovině Verdi dramaticky přitvrdí. Sopranistka musí zapojit všechno, co má k dispozici, aby tento náročný přechod zvládla. Domnívám se však, že samotná pěvecká technika zde nestačí. Je nutné přibalit také pořádnou dávku emocí. A právě v tom Martina Arroyo exceluje.
Martina Arroyo se narodila 2. února 1936 v New Yorku jako mladší ze dvou dětí Portorikánce Demetria Arroya a Američanky Lucille Washingtonové. Vyrůstala v Harlemu, newyorské čtvrti proslulé mimořádně bohatým afroamerickým kulturním a hudebním životem.
Zde je ovšem třeba upozornit na zajímavou nejednotnost životopisných údajů. Řada pramenů, včetně oficiální životopisné stránky pěvkyně, uvádí jako rok jejího narození 1937. Naproti tomu oficiální nekrolog uvádí rok 1936, kterého se zde budeme držet.
Martinin starší bratr se hudbě nevěnoval a stal se baptistickým duchovním. Její otec byl dobře situovaný, což umožnilo matce zůstat v domácnosti a věnovat se výchově dětí. Společně navštěvovali různé kulturní akce, které v malé Martině probudily zájem o umění a přivedly ji také k baletním lekcím.
Matka navíc hrála na klavír, takže Martina měla od dětství možnost zpívat za jejího doprovodu. Hudba se postupně stávala přirozenou součástí jejího života a zanedlouho začala účinkovat v různých pěveckých sborech.
V roce 1953 nastoupila Martina Arroyo na Hunter College v New Yorku, kde o tři roky později získala bakalářský titul. První lekce operního zpěvu absolvovala u Josepha Turnaua, který na této škole působil jako pedagog. Právě Turnau ji představil hlasové pedagožce Marince Gurewichové, která v mladé pěvkyni rozpoznala mimořádný talent a začala jej systematicky rozvíjet.
V tomto období se Martina seznámila také s Theou Dispekerovou, která se stala její manažerkou a zastupovala ji po několik následujících desetiletí, až do své smrti v 90. letech.
Cesta Martiny Arroyo k operní kariéře ovšem nebyla přímočará. Sama později přiznávala, že zpočátku nepřistupovala ke studiu zpěvu s dostatečnou vážností. Považovala jej spíše za krásného koníčka než za skutečnou životní perspektivu. Ostatně v tehdejší Americe nebyly možnosti afroamerických pěvkyň na velkých operních scénách právě růžové a Martina si dlouho nedovedla představit, že by se opera mohla stát jejím povoláním.
Její učitelka Marinka Gurewichová však měla na věc jiný názor. V Martině rozpoznala mimořádný talent a nebyla ochotna přihlížet tomu, jak jej její žačka bere na lehkou váhu. Nakonec jí pohrozila, že pokud nezačne ke studiu přistupovat zodpovědněji, přestane ji vyučovat. To na Martinu zapůsobilo jako studená sprcha. Později na tuto příhodu vzpomínala jako na zásadní okamžik, který změnil její přístup ke zpěvu.
Po dokončení vysokoškolského studia ovšem musela také vydělávat na živobytí. Na radu matky nastoupila jako učitelka na škole v Bronxu. Učitelská práce ji bavila, ale brzy zjistila, že její časová náročnost se s pokračujícím pěveckým vzděláváním obtížně slučuje. Po roce proto školství opustila a začala pracovat jako sociální pracovnice v newyorském East End Welfare Center.
Ani zde neměla právě málo práce. Starala se o více než stovku klientů, ale zaměstnání jí přesto umožňovalo lépe skloubit pracovní povinnosti se studiem zpěvu. A právě v tomto období pokračovala v intenzivní přípravě na profesionální operní dráhu.
V roce 1957 se Martina Arroyo zúčastnila konkurzu do Metropolitní opery. Neuspěla. Tento nezdar ji poněkud zklamal, a dokonce začala uvažovat o akademické kariéře. Nastoupila na Newyorskou univerzitu, kde se věnovala postgraduálnímu studiu srovnávací literatury.
Jenže hned v následujícím roce přišel zásadní obrat. Martina zvítězila v prestižní rozhlasové soutěži Metropolitan Opera Auditions of the Air. Kromě finanční odměny tisíc dolarů získala také stipendium na Kathryn Long School při Metropolitní opeře, kde se mohla intenzivně věnovat pěvecké a jevištní přípravě.
A potom zasáhla náhoda. Dne 17. září 1958 měla Martina vystoupit v americké premiéře opery Ildebranda Pizzettiho Vražda v katedrále (Assassinio nella cattedrale). Představení bylo původně plánováno v rámci festivalu pod širým nebem, ale nepřízeň počasí si vynutila jeho přesunutí do slavné Carnegie Hall.
Vystoupení vzbudilo pozornost hudební kritiky. Mladá pěvkyně získala velmi příznivé recenze a její cesta na scénu Metropolitní opery se konečně otevřela.
Dne 14. března 1959 zde Martina Arroyo debutovala ve Verdiho Donu Carlovi, v roli Nebeského hlasu. Tedy v úloze, která je sice krásná, ale z hlediska velikosti partu je to taková „šílená čurda!“ Ale jasně, není malých rolí. A i když se nám může zdát, že je to pro budoucí velkou verdiovskou sopranistku poněkud skromný začátek, určitě to tak není.
Velké kariéry někdy začínají právě takhle.
Po debutu v Metropolitní opeře se Martina Arroyo na doporučení jejího generálního ředitele Rudolfa Binga vydala do Evropy, kde měla větší naději získat významnější pěvecké příležitosti. Její kariéra se však rozvíjela pozvolna. Zpočátku vystupovala v menších rolích, případně ve významnějších úlohách méně známých oper. Postupně si získávala pověst mimořádně spolehlivé pěvkyně, schopné zvládat i technicky velmi obtížné party.
Na začátku šedesátých let střídala evropská vystoupení s angažmá ve Spojených státech. V Metropolitní opeře však nadále dostávala převážně vedlejší role. V sezoně 1961–1962 se například představila v několika částech Wagnerova Prstenu Nibelungova. Zpívala Woglindu ve Zlatě Rýna, Ortlindu ve Valkýře, Lesního ptáka v Siegfriedovi a dokonce třetí Nornu i Woglindu v Soumraku bohů.
To všechno byly úlohy důležité pro získávání jevištních zkušeností, ale stále ještě velmi vzdálené velkým dramatickým rolím, pro které měla Martina Arroyo mimořádné hlasové předpoklady.
Zlom se však blížil. V roce 1963 získala angažmá v curyšské opeře, kde se konečně mohla představit jako protagonistka velkých operních děl. Její debut v titulní roli Verdiho Aidy zaznamenal mimořádný úspěch. Začala se otevírat cesta, která ji zanedlouho přivedla mezi nejvýznamnější světové sopranistky.
Zásadní zlom nastal v roce 1963, kdy Martina Arroyo debutovala v titulní roli Verdiho Aidy v operním domě v Curychu. Recenze byly nadšené a její evropské úspěchy postupně začaly přitahovat pozornost také ve Spojených státech.
A potom přišel rok 1965. V Metropolitní opeře měla vystoupit slavná Birgit Nilsson jako Aida, ale náhle onemocněla. Vedení divadla se obrátilo na Martinu Arroyo, která dostala příležitost zastoupit jednu z největších pěveckých hvězd své doby. A Martina tuto příležitost dokonale využila. Publikum ji odměnilo ovacemi vestoje. Zdeje potvrzení události.
To byl okamžik, kdy se z někdejší představitelky drobných vedlejších rolí stala jedna z předních sólistek Metropolitní opery. A člověk si může jen představovat, co musela cítit, když se před ni po představení postavilo nadšené obecenstvo, které ji ještě před několika lety znalo především z malých úloh.
Její kariéra se následně rozvinula v plné šíři. Ztvárnila řadu památných rolí na předních světových scénách: Aidu ve Verdiho Aidě, Amelii v Maškarním plese, Cio-Cio-San v Pucciniho Madama Butterfly, Donnu Annu v Mozartově Donu Giovannim, Elvíru ve Verdiho Ernanim, Lady Macbeth ve Verdiho Macbethovi, Leonoru v Trubadúrovi, další Leonoru v Síle osudu, Liù v Pucciniho Turandot, Maddalenu v Giordanově Andrei Chénierovi, Santuzzu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a titulní roli v Ponchielliho La Giocondě.
A nesmíme zapomenout ani na její wagnerovský repertoár. V roce 1968 se v Metropolitní opeře představila jako Elsa ve Wagnerově Lohengrinovi. Podle životopisných pramenů se tím stala první černošskou pěvkyní, která tuto roli ztvárnila na operním jevišti.
Je to pozoruhodné, když si uvědomíme, jak dlouhá cesta vedla od nenápadného Nebeského hlasu ve Verdiho Donu Carlovi až k Aidě, Leonorám, Lady Macbeth a Wagnerově Else. A Martina Arroyo ji absolvovala se svým nádherným hlasem, mimořádnou pěveckou kulturou a uměleckou osobností, která si postupně vydobyla zcela svébytné místo v operních dějinách.
Zde musíme také připomenout, že Martina Arroyo opakovaně navštívila Prahu a zanechala zde pozoruhodnou hudební stopu.
V únoru a březnu roku 1967 se v Praze účastnila studiového natáčení Mozartova Dona Giovanniho pod taktovkou Karla Böhma pro Deutsche Grammophon. Ztvárnila Donnu Elvíru a jejími pěveckými partnery byli například Dietrich Fischer-Dieskau, Birgit Nilsson, Peter Schreier, Martti Talvela či Reri Grist. Na nahrávce se podílel orchestr Národního divadla a Český pěvecký sbor. Dodnes jde o velmi zajímavý dokument Mozartovy interpretační tradice.
Dne 23. května téhož roku vystoupila Martina Arroyo na festivalu Pražské jaro v Dvořákově síni Rudolfina. Za klavírního doprovodu Leonary Hokansonové přednesla písně Beethovena, Schuberta a Brahmse, Dvořákovy Cigánské melodie a výběr spirituálů.
A máme zde ještě jednu půvabnou historku. Při pražském uvedení Verdiho Maškarního plesu zpívala Martina Arroyo Amelii. Martina Arroyo se představila v Praze také jako Amelia ve Verdiho Maškarním plese. Zpívala italsky, zatímco ostatní účinkující své party přednášeli v češtině, jak tehdy při hostování zahraničních pěvců bývalo běžné.
A zde se na chvíli zastavíme. Třetí jednání Verdiho Maškarního plesu obsahuje slavnou árii Morrò, ma prima in grazia, která klade mimořádné nároky nejen na pěveckou techniku, ale především na hlasové herectví a emocionální výraz umělkyně.
A já se tentokrát zdržím jakéhokoli komentáře. Poslechněte si sami.
V roce 1989 ukončila Martina Arroyo svou aktivní pěveckou kariéru. Ani v následujících letech však nezůstala stranou hudebního života. Věnovala se především pedagogické činnosti a předávání svých zkušeností nastupující generaci operních pěvců.
Byla dvakrát vdaná. Jejím prvním manželem byl violista Emilio Poggioni. Po rozvodu se provdala za Michela Maurela, s nímž zůstala až do jeho smrti v roce 2011.
A zde se dostáváme k jedné zajímavé otázce. Martina Arroyo bývá často srovnávána s Leontyne Priceovou. Někdy se dokonce tvrdí, že žila a tvořila v jejím stínu. Toto vnímání ostatně ilustruje i známá historka: když Martinu jednou při příchodu do divadla omylem pozdravili jako slečnu Priceovou, prý se jen nenápadně usmála a odpověděla: „Ach ne, já jsem ta druhá!“
Já bych si však dovolil s představou Martiny Arroyo jako jakési druhé Leontyne Priceové trochu polemizovat. Jistě, obě pěvkyně působily ve stejné době, zpívaly podobný repertoár a určité konkurenci se patrně nemohly vyhnout. Jenže i když jsou zde určité podobné prvky, neznamená to, že by to bylo stejné.
Každá z nich měla svůj vlastní, naprosto nezaměnitelný hlas, svůj osobitý pěvecký výraz a vlastní představu o interpretaci.
Domnívám se, že se Martině Arroyo podařilo ze stínu Leontyne Priceové zcela vystoupit a vybudovat si vlastní legendu, která na operním Olympu září velmi podobnou intenzitou.
Je to něco jiného. A přece stejně nádherného.
Nahrávky
A nyní se konečně dostáváme k nahrávkám. Je jistě škoda, že hlas tak výjimečných kvalit nedostal více prostoru v nahrávacích studiích. Ale tak už to někdy bývá. O to vzácnější jsou pro nás snímky, které se dochovaly.
Dovolím si vybrat několik nahrávek, které podle mého názoru stojí za pozornost.
Riccardo Muti – Giuseppe Verdi: Un ballo in maschera (Maškarní ples, 1975)
Vedle Martiny Arroyo zde vystupuje doslova hvězdná pěvecká sestava: Plácido Domingo, Piero Cappuccilli, Fiorenza Cossotto, Reri Grist a další. Nahrávka, která je podle mého názoru jedním z pozoruhodných dokladů verdiovského pěvectví sedmdesátých let.
Karl Böhm – Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (1967)
Dietrich Fischer-Dieskau, Ezio Flagello, Birgit Nilsson, Peter Schreier, Martina Arroyo, Martti Talvela, Reri Grist, Alfredo Mariotti. Orchestr Národního divadla v Praze, dirigent Karl Böhm.
Tato nahrávka má pro mě zcela zásadní osobní význam. Patří k těm hudebním zážitkům, které kdysi probudily mou lásku k opeře. A tak k ní dodnes přistupuji s jistou dávkou sentimentu, za kterou se ani trochu nestydím.
Lamberto Gardelli – Giuseppe Verdi: La forza del destino (Síla osudu, 1969)
Martina Arroyo zde vystupuje mimo jiné po boku vynikajícího Carla Bergonziho, Piera Cappuccilliho a Ruggera Raimondiho. Nahrávku mám ve své sbírce, ale přiznávám, že jsem se k jejímu poslechu zatím nedostal. Takže tentokrát nechám hodnocení na povolanějších.
James Levine – Giuseppe Verdi: I vespri siciliani (Sicilské nešpory, 1974)
Naprostý klenot mezi méně hranými Verdiho operami. Vedle Martiny Arroyo zde zpívají Plácido Domingo, Sherrill Milnes a Ruggero Raimondi.
A existuje ještě jedna mimořádně zajímavá nahrávka této opery. Jde o živý koncertní záznam pod vedením Thomase Schipperse z roku 1970, s Martinou Arroyo, Gianfrancem Cecchelem, Sherrillem Milnesem a Bonaldem Giaiottim.
Tuto nahrávku vlastním na gramofonovém kompletu sovětské značky Melodija. Není to titul, na který člověk běžně narazí, ale je to skutečný skrytý klenot.
A právě ze Sicilských nešpor si nyní poslechneme slavné bolero Mercè, dilette amiche. Je to jedna z nejzáludnějších árií verdiovského sopránového repertoáru. Na první poslech působí lehce, téměř tanečně. Jenže její rytmická rafinovanost, koloratury a nároky na přesnost i lehkost hlasu jsou mimořádné.
Leonard Bernstein – Giuseppe Verdi: Messa da Requiem (1970)
A na závěr si nechávám skutečně mimořádnou nahrávku. Bernsteinovo provedení Verdiho Requiemz roku 1970, v němž vedle Martiny Arroyo vystoupili Josephine Veasey, Plácido Domingo a Ruggero Raimondi.
Existuje také filmový záznam pořízený v londýnské katedrále svatého Pavla.
Kdysi jsem o tomto provedení slyšel nádhernou poznámku, jejíž přesné znění si už nepamatuji: Židovský dirigent Leonard Bernstein řídil jednu z nejúchvatnějších katolických duchovních skladeb v protestantském chrámu.
Je v tom cosi symbolického. Hudba zde překračuje hranice konfesí a stává se něčím hluboce lidským.
A my se nyní podíváme na závěrečnou část Verdiho Requiem, Libera me, v podání Martiny Arroyo.
Nemyslím si, že by to potřebovalo nějaký komentář. Martina místy pláče a Bernstein je Bernstein.
Nahrávek Martiny Arroyo samozřejmě existuje více. Některé znám dobře, jiné jen letmo a k některým jsem se dosud vůbec nedostal. Netroufám si tedy tvrdit, že jde o reprezentativní průřez její diskografií. Je to spíše několik osobních zastavení u hlasu, který mě po mnoho let provázel.
A na úplný závěr mi dovolte osobní vyznání:
„Sbohem, Martino! Moc ti děkuji za hudbu, kterou jsi mi zazpívala. Uvidíme se!“
Zdroje
