Článek
Začal bych osobní vzpomínkou. V roce 1988 jsem se učil na maturitní zkoušku. Na tátův gramofon jsem naládoval Čajkovského klavírní koncert č. 1, B-moll (Karajan, Richter). Myslel jsem si, že v našem činžáku nikdo není. Vytočil jsem knoflík hlasitosti na tátově Transiwattu úplně doprava. Skleničky na poličkách tančily do taktu. Přiletěla na mě sousedka, jmenovala se Věra. Dáma to byla inteligentní a vzdělaná. Život s ní zametl a jako dcera továrníkova se od komunistů dočkala jen útrap. Celý život se živila jako servírka. Byla pěkně od rány a pro drsné slovo nešla daleko. Bylo jí v té době jistě sedmdesát let. Přiletěla „Ty šílenče, koukej to ztlumit!“ Pak se zarazila „To je Čajkovského první?“
Sedla si u nás v obýváku na pohovku a spolu jsme to poslouchali. Paní potom vykládala o svém životě, o francouzském lyceu, o pobytu v koncentračním táboře, o Němcích, o Rusech, o komunistech, o kapitalistech a podobně. Šly mi z toho oči šejdrem. Vyprávěla mi, že na začátku šedesátek chodila s kamarádkou do kina na Pucciniho Toscu. Že hlavní roli zpíval „Papouch Korela“ a jestli nevím, kdo to je. Inu, nevěděl jsem, nespojil jsem si to. Došlo mi to až relativně nedávno. Je to Franco Corelli.
Film (1956) je ke shlédnutí zde. Corelliho partnerkou je Franca Duval, která ovšem zpívá hlasem Marie Caniglie.
Tolik k mé vzpomínce. Pojďme se teď podívat na život a kariéru samotného Corelliho.
Myslíte si, že Pavarotti byl králem italských tenorů? A Corelliho jste slyšeli? Ony dotazy na krále tenorů asi nemají moc význam. Je to nefér výrok a poškozuje další umělce, kteří jsou na obdobné úrovni. Já sice absolutně netuším, kdo byl král italských tenoristů, ale na sto procent vím, kdo byl jejich princ. Byl to již zmíněný Franco Corelli. Neznáte to jméno? To je ale chyba, já vás seznámím. Franco byl něco zvláštního: design jako filmová hvězda typu James Bond, sebevědomí absolutně na nule, přitom sklon k nepřehlédnutelnému narcismu a hlas všech hlasů.
Franco Corelli se narodil v Anconě (8. 5. 1921) do zcela nehudební rodiny. Jeho otec byl lodní inženýr a Franco si myslel, že půjde v jeho stopách, a proto vystudoval námořní inženýrství na univerzitě v Bologni. Hudební kariéra ho ale lákala, proto začal studovat operní zpěv na univerzitě v Pesaru u Rity Pavoni. S výsledky nebyl spokojen a začal se vyučovat sám.
Základní informace o technice zpěvu získával u svého přítele, který se osobně znal Arturem Melocchim (1879–1960), známým a relativně kontroverzním učitelem zpěvu. Některé zdroje uvádějí, že Corelli studoval přímo u Melocchiho.
Nejznámějším produktem Melocchiho školy byl slavný tenorista (Pozor, je to klip. Nelze se na to nijak připravit) Mario del Monaco (1915–1982). Francovi se nelíbily výsledky, které metoda poskytovala. Zdokonalil techniku zpěvu sám hlavně studiem svých předchůdců: Giacoma Lauri-Volpiho (1892–1979), Enrica Carusa (1873–1921) a hlavně Beniamina Gigliho (1890–1957) a dokázal to.
Jeho kariéra startovala pomalu. Velkou roli v tom sehrály Francovy potíže se sebedůvěrou.
Franco poprvé vystoupil v divadle v roce 1951 na prahu třiceti let, to není úplně brzy a je to netypické. V roce 1952 debutoval Franco Corelli jako Maurizio v Cileově opeře „Adriana Lecouvreur“ v Římské opeře. V La Scale debutoval v roce 1954.
V roce 1957 potkal Corelli Lorettu di Lelio (1918–2013), která byla velmi krásná. Corelli ji v roce 1958 pojal za choť. Loretta se kvůli němu vzdala slibné pěvecké kariéry. Manželé spolu žili šťastně až do Corelliho smrti v roce 2003. Nutno ale podotknout, že Loretta byla velmi hyperprotektivní a žárlivá. Jako Corelliho manažerka zamezila některým slibně rozjetým projektům a nahrávkám, kvůli žárlivosti na Corelliho pěvecké partnerky (například s Marií Callas).
Jsou zde vystoupení, která vstoupila do dějin:
27. 1. 1961 Franco debutoval v MET (Metropolitní Opera v New Yorku) v „Trubadúrovi“. Byl to dvojitý debut jeho a Leontyne Price (*10. 2. 1927 - legendární černošská sopranistka, majitelka jednoho z nejúžasnějších hlasů, které jsem kdy slyšel a první černoška, která zaznamenala na poli opery skutečně velkou mezinárodní kariéru. Úplně mimochodem je to také můj idol). Publikum je za jejich výkon odměnilo 42minutovým potleskem ve stoje. Prostořeká Leontyne s upřímností sobě vlastní vykládala, že jí vystupování s Corellim dělalo potíže, protože vypadal jako Adonis a prostě se jí líbil (Vzpomínky Leontyne Price).
4. 3. 1961 se v MET konalo představení Pucciniho „Turandot“ pod vedením dirigenta Leopolda Stokowského (1882–1977). Během večera bylo jasné, že jde o něco zcela výjimečného a toto představení vstoupilo do síně slávy s puncem naprosté glorioly. Představení je stále dostupné jako audio záznam, sice technicky omezený, ale vzhledem k té „kanonádě“, kterou tam zúčastnění ten večer předvedli, to prostě stojí za poslech. Žádná Turandot v dějinách prý nebyla tak chladná, jako byla Birgit Nilsson, žádná otrokyně Liu nebyla tak sladká jako byla Anna Moffo a źádný neznámý princ nebyl tak vášnivý Calaf jako byl Franco Corelli ten večer. Všichni byli na vrcholu a je to prostě slyšet. Stokowského dirigování je živé, dynamické a žene děj ostře kupředu. Tady to je.
15. 12. 1961 při repríze pod vedením dirigenta Ericha Leinsdorfa došlo ke známému incidentu, kdy Franco Corelli při poslední scéně dostal záchvat trémy, protože Birgit Nilsson v roli Turandot držela při předchozím výstupu výšku déle než on. Impresário Rudolf Bing (1902–1995) Corellimu poradil, aby Nilsson při finálním polibku kousl do ucha, což je odkaz na Mascagniho operu „Cavalleria Rusticana“ a výzva k vendetě. Bing pak v rozpacích stál za jevištní šálou v obavách, zda Corelli Nilsson kousne. Světe div se, on jí opravdu kousl. Nilsson pak vydala do novin humorné prohlášení, že se nemůže dalších vystoupení s Corellim účastnit, protože se nakazila vzteklinou. Je však známo, že Nillson a Corelli byli přátelé a že se na tom pravděpodobně dohodli jako na reklamním triku. (zdroj uvedu ten nejlepší možný, tedy oba zúčastněné umělce)
Franco Corelli naposledy vystoupil v divadle v roce 1976, což bylo přijato s určitým zklamáním. K roli Verdiho „Otella“ již nedosměřoval. Sám odchod ze scény zdůvodňoval únavou hlasu. Ale spíše se soudí, že přestal zvládat návaly trémy, kterými trpěl. V letech 1976–2003 pak učil zpěv, což je vcelku absurdní, protože celý život pohrdal učiteli zpěvu. Zlí jazykové tvrdí, že výsledky jeho výuky byly poměrně sporné, ale že se s ním však výborně povídalo.
Toho Otella je ale určitě škoda. Měl to alespoň nahrát. Kousky, které existují z různých recitalů jsou zcela úchvatné. (poznámka autora: Ne, to opravdu není Taylor Swift)
Jsou zde určité kritické body. Francova problematická povaha vedla k tomu, že prakticky nedával žádné recitály. Je to velká škoda, nahrávek mohlo být více. Corellimu bylo vytýkáno, že se příliš opájí sám sebou a že je vždy Corelli a nikoli postava, kterou interpretuje.
Nyní bych dal k lepšímu některé drby. Drby jsou drby, a i když jsou třeba potvrzené a uvedu zdroj, mějme na paměti, že jsou to stále drby, báje a mýty a je zde tendence lidu operního tyto historky tak trochu „vylepšovat“. Zdroje jsou zde a zde.
I když je popisován jako člověk hodný a laskavý, nezapřel nikdy svou italskou náturu.
Některé příhody, které kolují jako legendy mezi operním plebsem, jsou opravdu špatně uvěřitelné a i když tomu všichni věříme, netroufnu si je uvést.
Známá je příhoda, kdy se Franco tak trochu postrkal na letišti o kufry s nějakým nešťastným turistou (1968).
Horší epizoda byla, když se o kostýmní zkoušce opery Don Carlos pohádal se svým kolegou, bulharským basistou Borisem Christovem. Christov, jsa rozčilen na nejvyšší míru, napadl Corelliho mečem zcela vážně míněným výpadem. Spor se odvíjel od vysokých bot a postavení na scéně. Pro aktivního sportovce jako byl Franco, nebyl problém výpad vykrýt. Pánové se pak pár minut bili na život a na smrt, mocně povzbuzováni italským divadelním personálem. Oba soky posléze rozdělila ochranka. K velkému žalu přihlížejících byla zkouška přerušena a oba bijci dostali velmi tučnou pokutu. Boris měl za sebou vážnou operaci mozku a byl velmi impulzivní. Přesto se domnívám, že toto chování není omluvitelné, protože se navzájem zranili.
Francova francouzština byla řekněme poněkud pozoruhodná. On ale tvrdil, že trávil ve Francii každé prázdniny a že je vše bez chyby. Francouzsky mluvící posluchači si ale nic takového nemyslí. Při nahrávání Karajanovy Carmen z roku 1963, vědělo studio, že Corelliho francouzština je „malinko zvláštní“. Najalo tedy koučku, která měla Franca doučit výslovnosti. Představitelka Carmen, Leontyne Price, s prostořekostí sobě vlastní vyhlásila, že je to vcelku na kočku, protože Loretta, Coreliho žena, vyškrábe koučce oči. A skutečně to tak dopadlo. Je popisována děsivá scéna, kdy ze schodů letěla o život koučka a Loretta za ní se smetákem v ruce. Co také čekat od Italky, že? Pravda je, že Corelliho francouzština není možná zcela ideální, ale jinak je celá nahrávka nádherná.
Francovy komplexy a nesmělost však přesto převažují a jeho příslovečná laskavost je pověstná. Následující video uvádí řadu vzpomínek na Francovu nervozitu z pohledu jeho přítele.“ (zdroj: Jack Stanley, vzpomínky, pokud umíte anglicky, doporučuji poslechnout si celé vzpomínkové pásmo. Jsou to opravu nádherné vzpomínky.)
Jeho hlas a umění budou navždy zlatým písmem vyryty do síně slávy. A zmíněné kritické body na tom nemohou nic změnit.
Franco Corelli zemřel v Miláně 29. 10. 2003.
Roky jsem Corelliho neměl rád, přišel mi příliš italský. Tento pocit stále mírně přetrvává. Ona mě ale přesvědčil o svojí výjimečnosti a začal jsem ho vyhledávat. Franco Corelli byl muž plný paradoxů – šarmantní jako filmová hvězda, ale zmítaný trémou. Jeho hlas zůstává nesmrtelným odkazem v dějinách opery. Ať už si myslíte o králi tenoristů cokoli, jedno je jisté: princem byl a vždy bude Franco Corelli.
Nyní bych uvedl vybrané nahrávky:
A začneme mírně kontroverzním počinem. Gounod Faust, Richard Bonynge (1966) v hlavních rolích se představili: Franco Corelli jako Faust, Dame Joan Sutherland jako Markéta a Nicolai Ghiaurov. Jsa mladým jinochem zbožňoval jsem tuto nahrávku nade vše. Zúčastnění produkují tóny neskutečné krásy. Jen jim není rozumět ani slovo a je to velmi nefrancouzské. A jelikož jsem zatížen těžkotonážním sentimentem, moje oči se topí v slzách a jsem ochoten odpustit, že je to italský neFaust (klip s ukázkou).
Spolupráce s Leontyne Price
Samostatnou kapitolou tvoří Francova spolupráce s Leontyne Price. Jediná společná komerční studiová nahrávka je již zmíněná Karajanova Carmen (klip s ukázkou) z roku 1963.
Další nahrávky jsou neoficiální živé záznamy, které byly zpětně koupeny velkými studii.
Tosca (klip s ukázkou), Kurt Adler, záznam matiné (klip s ukázkou) z MET (1962), Leontyne Price, Cornell MacNeil a Franco Corelli, to není Tosca, to je sud dynamitu. Zvuk je mírně technicky oezený a dutý, ale s tím se nic neudělá.
Il Trovatore, Herbert von Karajan, 1962. legendární nedostižné vystoupení, ve kterém se mimo mého idolu Leontyne a Franca Corelliho, přestavili Giulietta Simionato a Ettore Bastianini. Kdyby nebylo špatné technické kvality, byl by to ultimátní Trubadúr. On je ale i tak.
Není v mých silách, abych vyjmenovával všechna živá vystoupení, která existují.
Vybrané komerční nahrávky, které stojí za pozornost:
G. Puccini, Turandot (klip s ukázkou), Francesco Molinari-Pradelli (1966), Birgit Nilsson, Franco Corelli a Renata Scotto. Ultimátní a nejlepší nahrávka tohoto titulu by to byla, kdyby si to studio vzalo a remasterovalo původní audio záznam. Takhle je zvukové spektrum posunuto zvláštním způsobem nahoru. Zvuk je velmi suchý a trápí ucho posluchačovo. Verze na LP desce je zasažena výrazně méně než CD.
Tosca (klip s ukázkou) (Lorin Maazel 1967) a Aida (klip s ukázkou) (Zubin Mehta 1967), obojí s Birgit Nilsson a obojí atakuje stratosférické vrcholy operního Olympu. Tosca má snad jednu chybu a tou je bezzubý Scarpia, kterého zde ztvárnil Dietrich Fischer-Dieskau.
Pak ještě zmíním Il Trovatore (klip s ukázkou), Thomas Schippers (1965). Kdo vymýšlí castingy pěvců pro nahrávky, opravdu nechápu. Neobsadit vedle Corelliho, Roberta Merrilla a Giulietty Simionato, Leontyne Price je prostě těžký zločin proti lidskosti. Naštěstí zúčastněná Gabriela Tucci je zde skvostná.
Nahrávky existují ještě další, ale méně je někdy více, a proto zde vyprávění přerušíme.
Další Zdroje:
· René Seghers, s předmluvou Marca Corelliho (Marco je Francův syn) Franco Corelli Prince of Tenors, Published in the United States by Amadeus Books, ISBN 978-1-57647-163-6
· Další údaje jsou třeba zde.
