Glenn Gould, tak trochu šílený klavírista

Glenn Gould
25. 9. 1932 – 4. 10. 1982

Glenn Gould byl pianistou, který fascinoval svou neortodoxní hrou i výstředním chováním. Jeho nesmyslně nízká stolička, zvláštní posez u piana, kdy se téměř dotýkal klaviatury nosem, a doprovodný zpěv z něj dělaly unikát. Kdo si poslechne jeho nahrávky, může být překvapen bzučivým zvukem, který připomíná „rojící se čmeláky“ – to je Gouldův vlastní zpěv, který neodmyslitelně provázel jeho hru. K tomu všemu přidával velmi vyhraněné názory na interpretaci hudby. S těmito názory bylo možné nesouhlasit, ale nakonec nezbývalo než žasnout nad tím, co tento zvláštní muž dokázal zahrát.

Gould se narodil v kanadském Torontu a byl zčásti spřízněn s hudebním skladatelem Edvardem Griegem. Hudbě se věnoval od útlého věku a noty uměl číst dříve než písmena. Kromě hry na klavír se zajímal i o komponování. Z těchto důvodů začal ve věku deseti let navštěvovat torontskou konzervatoř.

Když byl dítě, spadl z lodní rampy na břehu jezera Simcoe a vážně si poranil záda. Tento úraz byl jedním z důvodů, proč později používal nízkou stoličku a seděl u piana tak zvláštním způsobem. K celkově výstřednímu dojmu se přidala jeho neuróza s autistickými rysy, kterou nelze přehlédnout.

Gould složil závěrečnou zkoušku na konzervatoři ve věku dvanácti let.

O rok později debutoval v rozhlase s Beethovenovým Čtvrtým klavírním koncertem. Jeho sláva rychle rostla a začal koncertovat po celém světě. V roce 1957 se stal jedním z prvních západních umělců, kteří vystoupili v tehdejším Sovětském svazu.

Gould byl známý svými mnoha výstřednostmi, které sahaly daleko za hranice běžného chování koncertního umělce. Nikdy nehrál na jiném klavíru než na svém oblíbeném Steinwayi, který neustále s sebou vozil.

Jeho posedlost hygienou byla natolik extrémní, že si ruce myl v horké vodě několik minut před každým vystoupením, aby se vyhnul jakýmkoli bakteriím.

Bál se chladu, a proto nosil rukavice i v létě a často se balil do několika vrstev oblečení. Další výstředností byla jeho nechuť k cestování – po dlouhých turné v 50. letech úplně přestal koncertovat a stáhl se do nahrávacího studia. Věřil, že právě studio mu umožní dosáhnout dokonalosti, kterou živá vystoupení nemohla nabídnout.

Některé z jeho nahrávek jsou považovány za z nejcennější klenoty klasické hudby, i když jsou často kontroverzní.

Mezi jeho nejznámější interpretace patří především Bachovy Goldbergovy variace, které nahrál dvakrát – poprvé v roce 1955, čímž na sebe upozornil jako na mimořádný talent, a podruhé v roce 1981. Obě nahrávky jsou považovány za milníky klavírní interpretace. Při nahrávání druhé verze už Gould přistupoval k dílu s odlišnou filozofií a technikou, což poskytuje fascinující kontrast mezi jeho raným a pozdějším pojetím Bacha.

A na to se nyní podíváme

Jeho způsob interpretace byl natolik osobitý, že například Leonard Bernstein před koncertem v roce 1962 veřejně oznámil, že nesouhlasí s Gouldovým pojetím Brahmsova Prvního klavírního koncertu, ale že jako profesionál bude Goulda doprovázet. Tento incident ukázal, jak nekompromisní Gould ve svých interpretačních přístupech byl. Zároveň vypovídá hodně o Bernsteinovi, který dokázal potlačit svoje ego.

Glennova hypochondrie byla podpořena skutečnými zdravotními problémy, které v kombinaci s jeho výstřední psychikou vedly k závislosti na lécích. Nakonec byl ve věku 50 let postižen mrtvicí, která ho připravila o život. 4. října 1982 jeho otec rozhodl o ukončení podpory života, protože bylo jasné, že Gouldův mozek byl fatálně poškozen.

Jeho osobní život zůstává zahalen spekulacemi. Glenn měl několik vztahů, z nichž je nejznámější ten s dirigentkou Glorií Foss, která se nakonec zalekla jeho výstřední povahy a vztah ukončila.

Nutno říct, že ta Gouldova vokalizace umí být dost otravná (občas mívám dojem, že bych ho za to nejraději přizabil. Umí to být opravdu rušivé). Nahrávací technici se ji vždy snažili vyfiltrovat a ono se to ne vždy povedlo.

Viz „útok hejna čmeláků zde“: Glenn Gould a Leopold Stokowski, Adagio 5. Beethovenova klavírního koncertu (Emperor). Je to určitě jedna z nejlepších interpretací, které znám. „Útok čmeláků“ ale umí být velmi nepříjemný a rušivý. Člověku hned nedojde, co to vlastně je.

Stejně tak jsou někdy zvolená tempa velmi netypická – většinou příliš rychlá nebo příliš pomalá. Vzdor úctě a gloriole, která Goulda obklopuje, je fanouškovský svět rozdělen do dvou táborů. Jeden ho miluje, protože vnesl nový aspekt do interpretace skladeb, které už se zdály být vyčpělé. Druhý ho zatracuje, protože podle nich vůbec nerespektoval záměry skladatelů a jejich dílo zcela pošlapal.

Ale není to vlastně rozpor. Gouldova síla spočívá právě v tom, že dokázal obě tyto roviny spojit. Obdivujeme ho, protože jeho interpretace nevznikly z úcty k původnímu dílu, ale z odvahy ho zcela přetvořit. Udělal z notového zápisu kůlničku na dříví, jen aby do něj mohl vnést nový vítr a život. Z úplně stejných důvodů, je ale možné Goulda nesnášet a řada lidí to opravdu dělá. Jeho troufalost umí být opravdu na pováženou. A právě díky této troufalosti jeho nahrávky přetrvávají jako fascinující dialog mezi minulostí a budoucností klasické hudby.

My se ještě ještě podíváme na provedení Bachovy, Fugy Es dur & kantáty „Widerstehe doch der Sünde“ z roku 1962. (K videu mě dovedlo video hudebního amerického yozubera Ricka Beata - video je ke shlédnutí zde). Rick Beato má pravdu, Gould se sám uvádí a je krajně nepravděpodobné, že by dnes někdo v TV hovořil tímto stylem. Vlastní kantáta je pak v definitivním provedení a to vzdor omezené technické kvalitě. Zkuste si najít jiné verze, určitě dojdete k témuž závěru. Pro nepřipravené ucho může zním výkon kontratenoristy Russella Oberlina zvláštně. Lidé mají tendenci se smát, protože zapomněli vnímat krásu.

Zdroje

· The Guardian