Článek
Miguel Fleta
28. prosince 1897–29. května 1938
Tenorista, který jako žhavý meteor proletěl operní oblohou, vypálil do ní hlubokou rýhu a shořel záhy v atmosféře. Tenorista, který u jedněch vzbuzuje záchvaty extáze, u jiných zmatek a zvednuté obočí – nejčastěji tohle všechno dohromady. Při poslechu jeho umění mají posluchači tendenci ztrácet vědomí, padat ze židle a podobné věci. Že melu nesmysly? Chcete vysvětlení? Tady bych ho měl a podává ho Miguel osobně (Tosca, E lucevan le stelle). Ty neuvěřitelně dlouhé fráze, diminuenda a emocionální expresivita je na jednu stranu zcela příšerná manýra, na stranu druhou na to absolutně nikdo nemá. Je to daleko za hranicí přírodního úkazu.
Fleta byl hlas s mimořádnou schopností výrazu, jemných pianissim, emocionální exploze – a zároveň technický hazardér, který hrál na svém hlasovém aparátu ruskou ruletu. A ta pistole cvakla poměrně brzy.
Zpíval prvního Calafa na světové premiéře Turandot v roce 1926 v La Scale. Ano, tu operu, kde je árie „Nessun dorma“ (Puccini ji nestihl dopsat) – a Fleta prý protestoval, že je árie moc vysoko, tak se vše upravilo. Historie z něj udělala paradoxního otce této nejslavnější tenorové árie, přestože ji zpíval jinak. Roli původně vzít nechtěl, Arturo Toscanini ho přesvědčil, aby ji přijal. Zpíval pouze premiéru a dále už roli nezkoušel. Bohužel nahrávku nemáme – navzdory všem snahám ji najít a ochotě některých lidí dát za ni ledvinu.
Narodil se v roce 1897 ve španělském Albalete de Cinca. V mládí se živil jako pastevec a přidavač u zedníků. V roce 1917 se zapsal na konzervatoř v Barceloně, kde byla jeho učitelkou sopranistka Luisa Pierrick (Marie-Louise Pierre-Clerc). Vzdělání bylo zřejmě poměrně všeobecné a zahrnovalo mnoho aspektů Fletova života. Mimo vokální koučky mu byla milenkou a později manželkou.
Debutoval v Terstu v roce 1919. Jeho hvězda stoupala rychle vzhůru a svítila září, která byla jasnější než slunce. Je prvním umělcem v klasické hudbě, který prodal milion kopií hudebního nosiče. Byla to nahrávka písně „Ay ay ay“ (k poslechu zde). Přiznávám na rovinu, že nemohu potvrdit, že by se mi to nějak moc líbilo. Ten narcistní sebeobdiv je slyšet z každé fráze.
Cesta vzhůru se mu otevřela, vedla na přední jeviště, na ty největší scény a k zářivým výšinám. Také vedla do loží mnoha žen. Fletova syfilida byla prokázána, nikdy nebyla řádně léčena a podepsala se na jeho brzkém nešťastném konci. To vše se pojilo s jeho nepříliš pevným charakterem, sklony k alkoholismu, přejídání, neskutečnou namyšleností a sebestředností. Fleta byl opakovaně žalován pro porušení smlouvy a opakovaně zaplatil šílenou pokutu.
Jeho dovednosti se neodvíjely ani tak od nějaké vytříbené techniky, ale od přírodních dispozic. Nadúžívání vokálních zdrojů v kombinaci s jeho nešťastnými osobnostními vlastnostmi se brzy podepsalo na úpadku jeho hlasu. V roce 1927 se rozvedl s manželkou Luisou, a to jeho úpadek ještě urychlilo. Skončil ve hnoji. Vystupoval ve varietních estrádách a další šmíře.
V roce 1936 se aktivně přihlásil k Francovým fašistům. To kontroverzní vnímání tohoto umělce dále prohlubuje. Zemřel z přirozených příčin na urémii, která byla z velké části způsobena jeho nevyrovnaným životním stylem. Bylo mu 40 let.
Fletovo otevřené přihlášení se k Francovu režimu v roce 1936 nebylo jen epizodou z pozdního období jeho života – hluboce ovlivnilo, jak byl vnímán jak za svého života, tak po smrti. Zatímco ve Španělsku byl po občanské válce (zejména v nacionalistických kruzích) oslavován jako „hlas nového Španělska“, v zahraničí – především v demokratických zemích a levicově orientovaných uměleckých kruzích – začal být vnímán jako kontroverzní až nežádoucí figura.
Reakce současníků: od znechucení po oportunistické ticho
Kritika a bojkot – Někteří kolegové, kteří uprchli z frankistického Španělska (jako sopranistka Victoria de los Ángeles nebo dirigent Pablo Casals), Fletovu politickou orientaci otevřeně odsuzovali. V mezinárodním prostředí, zejména v USA a Francii, se jeho jméno postupně vytrácelo z programů, ba bylo cíleně vymazáváno z učebnic.
Frankistická propaganda – Naopak režim ho využíval jako symbol „španělské kulturní velikosti“. Nahrávky jako La canción del legionario (Píseň legionáře) se staly hymnou nacionalistických sil. Fleta sám prý věřil, že podpora režimu mu zajistí návrat na vrchol – i v situaci, kdy už byl fyzicky i hlasově na dně.
Rozpolcení obdivovatelé – I mezi milovníky jeho hlasu se objevovalo tiché rozčarování. Například tenor Giacomo Lauri-Volpi, sám konzervativní, ale ne fašista, o něm později napsal: „Měl hlas anděla, ale rozum mu zastínily vášně – nejen ženy a víno, ale i slepá víra v ty, kdo ho zneužívali.“
Proč se na něj (ne)zapomnělo?
Hlas přetrval, člověk ne – Stejně jako u jiných umělců s politicky problematickou minulostí (např. Herbert von Karajan) se Fletův odkaz rozdělil: nahrávky se poslouchaly dál, ale jeho jméno se zmiňovalo s výhradami, ba odporem. Je zde jeden bod, že zmiňovaný Karajan se s režimem zapletl čistě účelově, chtěl dirigovat, dostat se na vrchol a podřídil tomu vše, i když ho to ani náhodou neomlouvá, připadá mi to o něco málo méně zhoubné než Fletův přístup, který mimo osobního kariérního prospěchu otevřeně přijal fašistickou myšlenku a velmi aktivně se podílel na její propagaci. Nicméně, po takové době od Francovy smrti (a smrti většiny zúčastněných) mi připadá Fletova vina dávno promlčená. Odpustili jsme Karajanovi a já se přimlouvám, abychom odpustili i Fletovi.
Španělské trauma – Po Francově smrti (1975) se Španělsko snažilo vypořádat s odkazem občanské války. Fleta nebyl tak prominentní jako jiní umělci, ale jeho nahrávky zůstaly v paměti starší generace spojeny s režimem. Až později, hlavně v 90. letech, začaly být znovu objevovány širší veřejností čistě jako umělecký fenomén. Jeho jméno opustilo vody, kdy byl znám pouze mezi znalci a skalními fandy opery a stalo se opět veřejně známým (tedy alespoň v míře, kterou dovoluje „být známý jako operní tenorista“).
Dar, který Fleta dostal od přírody, myslím, nepatřil bez výhrad jen jemu. Patřil obecenstvu a posluchačům. On s ním naložil špatně – a to já úplně neumím odpustit. Jako člověk mi připadá opravdu velmi odpudivý a z výše uvedeného textu je to určitě patrné. Je zde kouzlo, je tu jeho hlas, jeho interpretační dovednost, ty nekonečné fráze legata, ta diminuenda, ta emocionální expresivita. Nechme spát člověka jménem Miguel Fleta i s jeho kontroverzemi a odpudivou povahou a na věky obdivujme Miguela Fletu jako vokální fenomén. Ty lidské hříchy jsou již stejně dávno promlčené.
Zdroje
