Článek
Franco Bonisolli
(25. 5. 1938 – 30. 10. 2003)
Franco se narodil 25. 5. 1938 v Roveretu.
Studoval zpěv u Alfreda Lattara.
V roce 1961 zvítězil v pěvecké soutěži, kterou pořádalo lyrické divadlo „Adriano Belli“ ve Spoletu.
Záhy debutoval Bonisolli jako Ruggiero v Pucciniho opeře „Vlaštovka, la Rondine“.
Jeho mezinárodní kariéra začala v roce 1968 vystoupením ve Vídeňské Státní Opeře.
Jeho nádherný tmavě zabarvený tenor byl zkraje relativně menšího objemu a hodil se k interpretaci spíše lyrických rolí, jako byl například Rodolfo v Pucciniho Bohémě.
On však na svém hlase stále pracoval, jeho hlas se rozvinul a on se postupem času posunul do dramatických rolí.
V roce 1971 debutoval v Metropolitní Opeře v New Yorku.
Díky zajímavé barvě hlasu s výrazným barytonálním timbrem se stal populárním a vyhledávaným pěvcem. Mstislav Rostropovič si ho například vybral pro svoji nahrávku Toscy.
Bonisolli se podílel na oživení některých téměř zapomenutých titulů, jako bylo např. Rossiniho „Obležení Corinthu“ (L'assedio di Corinto).
Postupem času se jeho italská vznětlivost stala útočnou a Bonisolliho chování začalo obtěžovat jeho spolupracovníky a kolegy.
Nyní se pustíme do sféry drbů. Protože drby mají být „šťavnaté“, začneme brutálním příběhem. Byla to obnovená inscenace Verdiho opery Il Trovatore (1978) ve Vídeňské Opeře, závěrečná veřejná kostýmní zkouška. Za dirigentským pultem stál Herbert von Karajan. Role Manrica byla Francovou signifikantní rolí. Spory mezi dirigentem a Francem, představitelem Manrica, začaly hned z kraje zkoušky. Karajan držel nad Francem ochrannou ruku a ledacos mu odpustil. Došlo se k Francově árii „Ah si ben mio.. Di quella pira!“. Franco se začal vztekat: „Maestro, vaše tempo je tak pomalé, že tahám ***** (mužské pohlavní orgány) po jevišti!“ Karajan odvětil: „Ne, dirigent jsem tady já, když zrychlím, budeš štěkat jako pes!“ Během árie měl Bonisolli tendenci předržovat výšky, on to dělal a umělo to být velmi otravné. Dirigent dával signál k ukončení tónu. Franco se rozčílil, a jak držel v ruce dřevěný meč cikánského vojevůdce Manrica, po Karajanovi ho hodil. Karajan se ani nehnul a meč mu přistál u nohou. Franco nasupeně opustil scénu a zároveň ten den skončil. Hod mečem po dirigentovi se prostě nevyplácí. Druhý den tu roli zpíval někdo jiný. Byl to Placido Domingo. Záznam z tohoto vystoupení je stále dostupný a dosažená úroveň je neuvěřitelná. Dle mého soukromého názoru však Domingo je oproti Bonisollimu výrazně slabší. Odkaz na IMDb zde.
Člověk by rád věřil, že ta brutální verze je drb a že to byla v podstatě sranda, ale já se bojím, že to sranda nebyla. Před mnoho lety jsem u kamaráda viděl incident na VHS kazetě. Bylo to koncertní provedení Rossiniho „G. Tella“. Pěvci seděli na židlích. Franco zpíval Tella a byl indisponovaný, šetřil se. Bylo to ale v Itálii, diváci na něj volali něco italsky. Francovi v jednu chvíli „přeskočilo“. Vstal z té židle, roztřískal ji na kousky a začal vřískat jako tygr. Nikdy jsem nic tak trapně nechutného neviděl (a to jsem toho viděl opravdu hodně).
Dále jsem četl, že slovně napadl Leontyne Price, že s tou černou (cenzurováno - je v rozporu s pravidly to sem napsat, i když je to historická událost) zpívat nebude. Ale ona vždy věděla, co dělat a uzemnila ho po svém. Franco se pokoušel situaci vyžehlit. Dialog, který proběhl se vyznačuje opravdu vysokou intelektuální úrovní. Franco v záchvatu žoviálnosti volal přes celé jeviště „Ciao, Leontyne!“ a dostalo se mu třeskutého odpalu „Ciao, My (cenzurováno – bylo to něco o sedací části těla)!“ za mohutného potlesku členů orchestru.
Slovně napadal své kolegy. Urazil Carla Bergonziho, když ho potkal na ulici. Pokusil se sprostě vyhodit Dominga ze zkoušky, kam si ho Placido přišel poslechnout. Vzdor problémům byla Bonisolliho pěvecká technika impozantní a Domingo se přišel inspirovat. I to Bonisollimu takto sdělil. Ten byl na oplátku jednoduše sprostý.
Incidentů je opravdu přehršel. Některé jsou i docela vtipné.
Známá story, kdy Franco tak protahoval držení výšek, až všechny namíchl a inspicient mu spustil oponu na hlavu, opět za mohutného potlesku členů orchestru.
Jeho známý výrok, že opera je tuk a pop je sex, je vtipný jen zdánlivě. Údajně na popové umělce žárlil a falešným humorem to maskoval.
Jeho humorné výroky ke koncertu tří tenorů vypadají opravdu směšně. Když se o tom však bavíte s lidmi, kteří Franca znali, humorné to být přestává. Prý si neumím představit tu šílenou žárlivost, kterou v sobě Franco měl.
Když se o to člověk zajímá ještě dále, humorný aspekt zcela zmizí, protože se dozvíte opravdu ošklivé věci. Byl posedlý sexem, byl zlý na kolegy a nedalo se s ním vyjít.
Jeho úletové chování během vystoupení, kdy náhle pocítil potřebu ukazovat kvality svého hlasu. Odhodil všechnu muzikálnost a vydával úplně otřesné zvuky.
Když se dovedl ukáznit a že to občas dovedl, dokázal publikum rozpálit do běla. Jeho verdiovské výkony uměly být legendární. Asi by to chtělo ukázku.
Během času se mu dirigenti a jeho pěvečtí kolegové začali vyhýbat a ujala se pro něj přezdívka „Il Pazzo, čili blázen“.
Problémy se prohlubovaly a začalo to být neúnosné. Na podzim 1990 se stáhl z jevišť a odešel do důchodu. Jeho poslední představení nebyla dobrá.
Na jaře 2000 zemřela po těžké a velmi bolestivé nemoci Francova žena. A on se vrátil na prkna vídeňské opery. Bouřliváctví zčásti zmizelo a mladé publikum už ani nevědělo o koho vlastně jde. On úplně na konci kariéry zazářil jako žhnoucí kometa a tím se definitivně rozloučil s prkny, která znamenají svět a která tak miloval.
Bonisolliho rodina nedávno vydala prohlášení, že měl Franco nezhoubné léze na mozku a že agresivní chování a jeho předčasná smrt v roce 2003 byly přímým důsledkem tohoto onemocnění. „Franco, je mi to moc líto.“
Ale vzdor všemu negativnímu, nikdy nepřestanu obdivovat Francův jedinečný hlas, jeho úžasný talent a nikdy mě nepřestane mrzet jeho nešťastný příběh.
Zdroje
