Článek
Před nějakou dobou jsem po hádce s někým napsal tenhle text. Je to míněno jako ironická satira.
Okolí mi stále vytýká, že jsou obětí operního teroru. Ano, mám operu rád a podnikám občas snahy někomu něco pustit. Vzal jsem na vědomí, že se to lidem nelíbí. Chápu to ale o něco méně. Já jsem naopak obětí popového teroru. Docela nedávno jakási ukrutná zpěvačka, odkojená na zvuku asfaltérských prací, na mě vyskočila ze sluchátek a pokusila se mě zabít (záměrně jí nebudu jmenovat). Já tohle poslouchat musím, protože to poslouchají všichni, a když se mi to nelíbí, jsem „prostě divnej“. Zatímco, když pustím něco já, jsem obviněn, že je to vřískání. Vřískání nesnáším a za vřískání považuji něco jiného než okolí. Když si dovolím říct, že hudebník XY nemá právo se hudebníkem nazývat, protože jeho hudba obnáší sypání brambor do sklepa a řev orangutanů, jsem sprostej agresivní úchyl. Ale když někdo označí operní zpěv za nesnesitelné kvílení, musím být ticho. Když se ozvu, zjistím, že jsem sprostej agresivní úchyl – pozor změna. Nevadí mi to. Abych to ale opravdu hrotil, musel bych být mnohem fanatičtější operní inkvizitor, než jsem. Já se učím, dám každému šanci a více než jednu. To obráceně nefunguje, určitě ne obecně.
Termín „operní inkvizitor“ jsem nedávno sám vymyslel. Řadě lidí ten termín přijde přehnaný, ale já ty lidi znám moc dobře a vím, jací jsou. Jsem totiž jeden z nich. Navíc, celá rozvaha je nadsázka, sranda, kec a provokace.
Operní inkvizitor nemá žádné hudební vzdělání, to je základní předpoklad ke vstupu do náboženského řádu operních inkvizitorů.
Operní inkvizitor pohrdá lidmi, kteří operu nemají rádi. Přerušuje s nimi kontakt. Cítí se nadřazený. Má ale problém dojít do sámošky pro tlačenku.
Chodí do divadla, poslechnout si z celého představení jediný tón, který pěvec má zazpívat. Při jakékoli chybě okamžitě pěvce vybučí. Čím renomovanější pěvec, tím je hranice bučení níže.
Ovládá teorii zpěvu a ví, kde má kdo jakou chybu. Má dokonalou představu, kdo má problém v hrudním, kdo v hlavovém registru a kdo má nesprávně posazené passaggio. Sice ty termíny úplně nechápu, ale operní inkvizitoři to pitvají 60 hodin denně. Používá-li pěvec „mask placement“, což je vcelku standardní technika (také jí nechápu), je chudák vyvrhel a naprostý debil a operní inkvizitor si o něj neopře ani motyku. Většina operních inkvizitorů nezazpívá ani ovčáky. Jsou zde výjimky. Někteří zapívají inuitské hrdelní písně.
Operní inkvizitoři mají svoje umělce jako vytoužené milence/milenky a nad jejich fotkami pravidelně provozují samohanu. Fotky pěvců si od nich neberte, bývají celé vlhké.
Dělíme je do několika skupin. Nejširší skupinou jsou zbožňovači tenoristů. Mají registrované partnerství s řadou mrtvých hvězd. Dámy jsou za ně provdané.
Další skupinou jsou obdivovatelé sopránů. Dělíme je dle cílové umělkyně. Tato agresivní forma života bude svojí cílovou pěvkyni prohlašovat za nejlepší, i když je jejich idol o tři tóny vedle (sem bohužel patřím).
Všichni takoví inkvizitoři však berou útok na jejich bohyně hůře než znásilnění manželky. Jako útok se dále vnímá jakákoli kritika oblíbené hvězdy. Tohle ale platí vcelku obecně i na další skupiny.
Operní inkvizitor řeší nuance, jestli pěvec držel výšku 5 nebo 6 s. Rozhazuje termíny jako diminuendo, portamento, crescendo a další podobné na požádání. Normální běžný člověk, bez hudebního vzdělání, přitom neví, co to je. Oni to nevědí také, nachytá je každý učitel, který učí hudebku v mateřské.
Vyšší formou inkvizitora operního světa je agresivní Wagnerián. Máš rád Verdiho? Pak jsi osoba méněcenná a je třeba tě zlikvidovat, nejlépe upálit na hranici. Úplně mu uniká, že lze mít rád oba skladatele. Existují však ale i normální Wagneriáni, kteří si na Toscu klidně dojdou.
Jak to mám já? Jsem Jeden z nich. Doufám ale, že snad umírněný. Mám zásadu pěvce nesrovnávat. A také proto to stále dělám. Mám svojí „operní holku“, asi se mi nepodaří tady utajit její jméno. (pokud jste jí odhalili, napište mi její jméno do komentu.) Jsem ochoten uznat, že jí nemůžou mít všichni rádi. Ale měli byste si konečně uvědomit, že ona je nejlepší. Všichni ji ale určitě znáte. Ne, Callas to není.
Jsem vyznavač Pavarottiho pravidla „Líbí/Nelíbí“. Zpíváš do masky? Je tvůj tón bohatý a krásný? Líbí se mi to? Klidně si to dělej, je mi to ukradené.
Technické finesy mě zajímají méně, nedá se ale říct, že vůbec. Zajímá mě, jestli se mi to líbilo. Ale kruci, slyšeli jste to. Ona držela výšku 11.21255488 s, je neuvěřitelná.
Úplně se ubránit tomuto fenoménu nelze, ale já se snažím poslouchat i jinou hudbu. Snažím se pochopit, proč tohle a ono se lidem líbí, nejde mi to. Jak jsem naznačil v úvodu, doporučil jsem některým zpěvákům populární hudby odchod na pastvu (úvod do první kapitoly operní inkvizice). Tím jsem urazil řadu kamarádů a opravu mě to nemrzí.
Kontakty nepřerušuji, a to ani z důvodu odlišnosti hudebního vkusu. Fotek se bát nemusíte, žádné nemám, a když tak jsou všechny suché. Pro lidi jako jsem já, jsem vynalezl termín „operní divník“ (je to ale vcelku ošklivé – správně je to „milovník opery“ – to ale není taková švanda.)
