Článek
Operní zpěv, stejně jako každý jiný druh zpěvu, je neoddělitelný od lidského těla. Zvuk vzniká díky pohybu vzduchu z plic přes hlasivky. V opeře je však potřeba mnohem více než jen dýchání. Aby mohl hlas proniknout celým divadlem a rezonovat bez mikrofonu, zpěvák musí používat bránici, aby udržel stabilní proud vzduchu, a správně pracovat s rezonancí. Tato technika může být pro nezkušené uši matoucí, a proto se mnozí domnívají, že operní zpěv zní nepřirozeně – někdy ho dokonce nazývají „křikem“ nebo „řevem“.
Problém není ve zpěvu samotném, ale ve způsobu, jakým ho lidé vnímají. Někteří lidé prostě nemají rádi operní hlas, což je v pořádku. Stejně jako nemáme všichni rádi všechny hudební nástroje nebo zpěváky, i operní zpěv může být pro někoho obtížně stravitelný. Ale proč někteří z nás považují operní hlas za krásný? A jakou roli hraje lidská sexualita v našem vnímání krásy hlasu?
Sexualita a krása hlasu
Lidská sexualita má nepopiratelný vliv na to, jak vnímáme krásu, včetně krásy hlasu. Operní zpěv často vyvolává silné emoce, které mohou zahrnovat i sexuální podtóny. Luciano Pavarotti o tomto aspektu opakovaně hovořil, zejména v souvislosti s jeho obdivem k legendárnímu tenoristovi Di Stefanovi. Ačkoli v mužském hlase slyšel něco, co by mohlo být považováno za sexuální podtext, neznamenalo to automaticky, že by byl homosexuál. To určitě nebyl. To, že vnímáme krásu hlasu stejného pohlaví, neodráží naši sexuální orientaci. Lidská osobnost je složitá a plná vrstev, které mohou překračovat naše vlastní identity.
U homosexuality se chvíli zdržíme.
Někteří z největších skladatelů a interpretů byli homosexuálové, což mohlo ovlivnit jejich tvorbu. Homosexualita byla v jejich době nepřijatelná a ti, kdo jí čelili, se museli vyrovnávat s těžkostmi, které často jejich umění prohlubovaly. Možná právě proto je jejich umění a tvorba taková jaká je. V minulosti, během života skladatelů jako P. I. Čajkovský nebo interpretů jako Vladimir Horowitz, byla homosexualita tabu. Přitom všichni víme, že oba dva do skupiny těchto lidí patřili. Dnes je společnost zdánlivě otevřenější, ale předsudky stále přetrvávají. Křesťanská morálka je hluboko zakořeněná v naší kultuře a ovlivňuje, jak vnímáme vztahy a sexualitu. Zatímco v Čajkovského době by bylo běžné napsat v dopisu „líbám tě na rozloučenou, můj nejdražší příteli“, aniž by to někoho rozladilo. Dnes by taková slova mohla být vnímána jinak, dokonce podezřele a zmíněný přítel vám již nenapíše.
I když se morální normy mění, některé věci zůstávají pevně zakořeněné. Například v opeře stále pociťujeme odpor k jakýmkoli náznakům sexuálního podtextu, zejména pokud se to týká ikonických postav a příběhů, hlavně, kdyby to nedej bože bylo něco homosexuálního.
Příkladem toho, jak naše vnímání může být formováno předsudky, je příběh Smetanovy opery Dalibor. Když mi jeden kamarád navrhl, že vztah mezi Daliborem a Zdeňkem by mohl mít homosexuální podtext, zpočátku jsem nevěděl, co si o tom myslet. Česká národní hrdost nedovoluje, aby byly naše operní klenoty reinterpretovány takto radikálně. Nicméně při hlubším zamyšlení je možné, že by tam být něco mohlo. Že jsem se zbláznil a je to nesmysl? Zapomeňte, co si o tom myslíte a zkuste to zhodnotit bez předsudků
Libreto opery „Dalibor“
„A přísahu, co řádný muž jsem splnil. Vždy odolal jsem čarokrasu žen. Po příteli můj duch toliko toužil, mé přání splněno, přátelství sen jsem snil, u Zdeňka v tůň ňader se hroužil.“
Samozřejmě, že ne. V době vzniku byla homosexualita tabu a nemůže to být takto myšleno. „Opravdu nemůže?“ Inu, přiznávám se, že to opravdu nevím. Asi bychom se na to museli zeptat Josefa Wenziga a to nejspíš nepůjde.
Podobný problém je ve Verdiho Un Ballo in Maschera. Dle některých zdrojů byl Gustav III v původní Scriebeho hře gay. Verdi a libretista Somma se údajně snažili tento aspekt z opery odstranit. Hru jsem nečetl a neumím to tedy potvrdit. Ale určitě by to vysvětlovalo některé legrační produkce, které jsem viděl.
Kontroverze kolem kontratenorů a mužských sopranistů
Další kapitolou budící kontroverzi, jsou inscenace barokních oper, obsazených kontratenory a mužskými sopranisty.
My prostě očekáváme určitou vizuální shodu s tím, kdo produkuje, jaké zvuky.
Přiznám se, že i mě uvedlo zkraje do rozpaků, když jsem viděl muže s plnovousy nalíčené jako ženy, zpívat ženskými hlasy. Křesťanská morálka a lidská povaha má tendenci takové věci odsuzovat.
Tento problém je velmi starý. Ještě v relativně nedávné době byly součástí operní scény mužští kastráti. Bylo to v době, kdy ženy nesměly v normálním divadle běžně vystupovat. Kastrát navíc kromě sopránové hlasu má mužský objem plic. Tóny, které je schopen zazpívat byly opravdu velmi dlouhé. To je zřejmě důvod, proč kastráti kralovali jevištím ještě někdy před sto lety, tedy v době, kdy ženy již do divadla směly. Doba kastrátů je naštěstí pryč. Problém ale nezmizel. Podobné kontroverze jako kastráti dnes budí zmínění kontratenoristé nebo mužští sopranisté. U kastrátů to ale bylo horší. Způsobené zmrzačení bylo nevratné. Kastráti kralovali jevištím, v běžném životě však žili na okraji společnosti a byli v podstatě vyvrhelové.
Umění by měl být nad tyto věci povzneseno.
Přeci si je člověk dostatečně jistý svojí orientací, nad to, aby se nezastavoval nad tím, zda má vlastník sopránového vokálu vousy a je „ošklivý chlap“. Měl být nad to povznesen. Opera je přeci o zpěvu a mělo by být jedno, zda krásný tón, který vydalo lidské hrdlo, vydala žena nebo muž. Jenže i já odvrátím zrak a nemůžu si pomoci.
Na ženském vokálu mě okouzluje to, že je ženský a sexuální složka onoho okouzlení je nezpochybnitelná. Co mě tak okouzluje na hlase mého idolu, Leontyne Price? Ona přeci nebyla ani zamlada typ modelky. Odpověď je slovy těžce vysvětlitelná. Zkusím to odlehčit a zavtipkovat. Já v jejím hlase slyším něco, co bych žertem nazval „laškovné erotické přísliby“. Nejsem určitě sám, kdo to slyší. Budete se divit, ale takových lidí je hodně, kteří to slyší. Během její vokální kariéry se to vyvíjelo a poměrně to zvážnělo. Čistá příchuť šťavnatého erotického ženství tam však navždy zůstala. Kdo to slyší, napíše mi to do komentu.
Ze stejných důvodů řada operních milovníků řeší pouze tenoristy. „Nižší hlasové polohy, tím prý nemá smysl se zabývat. To jsou nějaké staré babky dědci.“ Teze je samozřejmě míněna jako nadsázka, ale ona to až taková nadsázka není. Erotické okouzlení tenorovým hlasem je známou věcí.
Role kontratenorů, mužských sopranistů a naopak, ženských hlasů zpívající tóny v mužské škále stupnice vzbuzuje jistě dlouhodobé kontroverze.
Ženské vokály v mužské poloze jsou však dle mého názoru přesto snášeny lépe než mužští pěvci zpívající ženské party.
Někteří moji známí velmi tvrdě odsuzují některé umělce moderní doby. Typickým příkladem je francouzský kontratenorista Philippe Jaroussky.
Co je tady prosím za problém? On zpívá naprosto dokonale. Je zde Philippova nijak neskrývaná homosexualita. Ale to je přeci jeho věc. Pravda je, že člověk zvuky, které Philippe vydává, očekává spíše od ženy. My s ním ale přeci nechceme do postele, nás zajímá jeho zpěv.
Ale ono to může být ještě horší. Určitě je zde třeba se dívat stranou nebo lépe, zavřít oči. Tady jde vizuální vjem velmi ostře proti tomu akustickému. Zapomeňte, že na jevišti stojí mladý muž, Bruno de Sá, a chvíli ho poslouchejte. Když překonáte původní rozpaky, zjistíte, že je to úžasné. Ženský aspekt zpěvu je zde ovšem velmi silný. Než se na něj člověk podívá, představuje si něžnou éterickou dívku. A to Bruno prostě není. Je zde drobný problém, že Bruno malinko přehání do medií svou trans stylizaci a přeci jen by se vzhledem ke křesťanské morálce měl asi trochu krotit.
Pravda je, že vedle Marilyn Horne (legendární americká mezzosopranistka) žádný Bruno de Sá vlastně neexistuje. Ta byla ještě někde jinde. Marilyn však zní výrazně mužštěji než Bruno. Jenomže Marilyn se do muže nestylizuje, a to lidi berou.
Marilyn každopádně došly, neboť oslavila již devadesáté narozeniny.
I přes zmíněná tvrzení o snesitelnosti ženských vokálů jsem ke svému překvapení zaznamenal ostré odmítnutí spodní kontraaltové polohy zpěvu Marian Anderson případně Denyce Graves. Přitom ani u jedné z žen, není o jejich ženskosti pochyb.
Závěr: Umění nad předsudky
Operní umění a umění všeobecně by mělo stát nad předsudky. Zároveň by se však některé věci měly brát přirozeně a nedělat z nich přednost. Hlas, ať už pochází od muže nebo ženy, by měl být oceňován pro svou krásu, nikoli pro to, jak osoba vypadá. Je důležité, abychom si uvědomili, že krása hlasu není omezena na genderové nebo sexuální normy.
Leontyne Price, můj idol, mě okouzluje svým hlasem, který v sobě nese erotický podtext, ačkoli neodpovídá tradičním představám o ženské kráse. To, co nás na hlasech přitahuje, je mnohem hlubší než vizuální podoba zpěváka. Hlas dokáže proniknout do naší emocionální, a dokonce sexuální podstaty, což dělá operu tak jedinečnou.
A poslechnu si rád i toho šíleného Bruna nebo Philippa, ale je pravda, že dívat se na ně nemusím.
