Článek
Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová (26. února 1878 – 28. ledna 1930),
známá světu jako Emmy Destinn, případně pod českým jménem Ema Destinnová, byla jednou z nejvýznamnějších operních pěvkyň své doby. Namísto opisování encyklopedických životopisných údajů se zaměříme na její hlas a jeho kouzlo, které zůstalo zachováno díky nahrávkám, byť technicky limitovaným.
Akustické nahrávky, na nichž můžeme Destinnovou slyšet, byly technicky velmi omezené. Jehla upevněná na ocelové membráně vyryla pohyb této membrány do voskového válečku Edisonova fonografu nebo do voskové desky Berlinerova gramofonu. Tyto systémy zaznamenávaly frekvence v rozmezí přibližně 250–2500 Hz. Teoreticky to pokrývá základní frekvence lidského hlasu, ale nuance, barvu a vyšší harmonické frekvence – které přenášejí emoce a charakter – taková technologie nebyla schopna věrně zachytit. Proto například klavírní tóny často znějí plechově a hlas Enrica Carusa místy nevyrovnaně. Přesto ale existují „nevyzpytatelné náhody“, kdy některé vyšší frekvence na záznamu zůstaly, a díky tomu můžeme alespoň částečně vnímat tehdejší kouzlo.
Narodila se do rodiny důlního podnikatele Emanuela Kittla. Od mládí byla velmi umělecky nadaná. Učila se hře na housle a navštěvovala hodiny zpěvu u Marie Loewe-Destinnové, po níž si zvolila své umělecké jméno. Svůj operní debut zažila v roce 1897 jako Santuzzav Mascagniho Cavalleria Rusticana. Pokus o angažmá v Národním divadle však skončil neúspěchem, když jí bylo řečeno, že nemá hlas a že se u zpěvu příliš rozčiluje.
V zahraničí si to ale nemysleli, a tak byla Destinnová o rok později angažována do berlínské Krollovy opery. S přestupními stanicemi v Beyreuthu a Covent Garden zamířila na prkna Metropolitní opery v New Yorku. V roce 1909 zde ztvárnila roli Mařenky ve Smetanově Prodané Nevěstě. Dirigent, který představení vedl byl hudbou „Prodanky“ zcela okouzlen a předehra mu přišla tak úžasná, že jí přehodil až před druhé dějství, aby zmlsaná newyorská smetánka, která měla zlozvyk chodit di divadla pozdě o tento orchestrální kus nepřišla. Zmíněný dirigent za tento akt dostal výsměšný dopis od Artura Toscaniniho, který mu vytkl neprofesionalitu. Víte, kdo byl onen dirigent? Inu, žádné béčko … byl to sám Gustav Mahler.
Působení Emy v MET provází řada drbů a legend. Její ženské charisma prý způsobilo, že popletla hlavu Puccinimu, Toscaninimu a Carusovi a tito měli údajně bojovat o její přízeň „muž proti muži“. Pánové se jí určitě intenzivně dvořili a o tom zbytku nevíme, zda je to pravda nebo zda je to divadelní folklór. Já tomu sice docela věřím, ale takové věci mohly být šířeny z propagačních důvodů.
Jisté je, že to byla určitě velmi vášnivá žena. Legenda praví, že měla vytetovaného hada, který čumákem ukazoval do intimních míst. Artur Rubinstein o tomto hadovi hovořil tak zapáleně, že by člověk mohl mít pocit, že to Artur studoval velmi zblízka. Nesmíme však Arturovi zase tak věřit, byl to prostě vtipálek. On o ní hovořil s takovou úctou a obdivem, že to člověka až dojímá.
Legenda praví, že měla byt na Manhattanu, vždy v neděli odpoledne si myla vlasy u otevřeného okna a zpívala. Její hlas se nesl čtvrtí, práce se zastavila a všichni poslouchali její nádherný hlas.
10. prosince 1910 zpívala v MET premiéru Pucciniho opery Děvče ze Zlatého Západu v roli Minnie po boku Enrica Carusa pod vedením dirigenta Artura Vztekaniniho, tedy promiňte, Toscaniniho. Přezdívku Vztekanini jsem nevymyslel já, to Ema mu tu přezdívku dala. Toscaniniho výbuchy vzteku byly zřejmě velmi nepříjemné.
Návraty domů byly kontroverzní a rozpačité. Důvody byly politické. Byla velká vlastenka s velmi vyhraněnými názory, a to se prostě některým nelíbilo. Hlavně v Praze byla její vystoupení přijímána velmi chladně a s rozpaky. Na mimopražských scénách byly úspěchy větší.
Po první světové válce se ještě krátce vrátila na mezinárodní operní scény a koncertní podia. Její kariéra však začala povážlivě upadat, a to hlavně ze zmíněných politických důvodů. Tento aspekt provází řada legend o šifrách pašovaných v její pláštěnce a další, které neumíme potvrdit ani vyvrátit. (zdroj: film „Božská Ema“)
Žila sama izolovaná na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou. Povážlivě přibrala, a to nadále omezilo její uměleckou kariéru. V módě byly štíhlé pěvkyně.
V roce 1923 se provdala za Josefa Halsbacha. Manželství nebylo zdá se příliš šťastné. Ekonomická neobratnost obou manželů vedla dále k finančním potížím.
Občas probleskla bývalá sláva. Roce 1928 zpívala svůj poslední veřejný koncert k desátému výročí vzniku Republiky a koncert v Londýně.
28. ledna 1930 utrpěla Ema záchvat mrtvice, který se ukázal být smrtelný.
Jméno Emmy Destinn je zlatým písmem vepsáno ve svatyni operního Olympu.
Zdroje:
„Emmy Destinn: Opera Singer“ od Josefa Bartoše: Detailní monografie věnovaná životu a kariéře Destinnové, včetně jejího operního repertoáru, nahrávek a kariéry ve světě.
- "Destinnová" od Ludmily Machytkové: Kniha poskytuje komplexní přehled o jejím životě a tvorbě, včetně vztahů s dobovými hudebními osobnostmi.
- Publikace Národního divadla v Praze a archivní materiály, které mapují kariéru českých operních pěvců.
- Thomas Edison a Berliner Gramophone Company: Více informací o vývoji zvukových nahrávacích zařízení a technických limitech dobových nahrávek najdete ve studiích zaměřených na historii zvukového záznamu (např. v odborných periodikách zaměřených na zvukovou historii a restaurování záznamů).
- Knihy a články o historických akustických nahrávkách: O technických možnostech nahrávání do začátku 20. století pojednává například kniha "The Science of Sound Recording" od Jona Brixe.
- A také moje vlastní uši!!
Filmová a literární díla:
- Film "Božská Ema" (režie Jiří Krejčík): Toto filmové dílo obsahuje dramatické prvky, ale poskytuje určité historické vhledy do života Destinnové, především z pohledu jejího působení v Československu po návratu z MET.
Historické kontexty a biografie osobností z jejího okruhu:
- Biografie Gustava Mahlera, Artura Toscaniniho a dalších soudobých hudebníků, které se věnují jejich vztahům s Destinnovou. Zdrojem může být např. "Mahler's World" od Henryho-Louis de La Grange a různé publikace o Toscaninim.
