Článek
Sovička Terezka byla úplně obyčejná sova, tedy přesněji řečeno výr. Uměla točit hlavou na všechny strany a v houkání soutěžila s půlnočním rychlíkem, co jezdil kolem lesa, kde vyrůstala. Nevyrůstala v jen tak ledajakém lese, ale v lese se soví školou. Společně s ostatními sovami se učila v noci neslyšně plachtit, ale i střemhlav se vrhnout k zemi. Rozeznávat myš od hraboše a jiné nezbytné věci, které musí sova znát pro život.
Když povyrostla, nastal její velký den. Sešly se moudré sovy z okolí, aby mohly společně vyzkoušet ty mladé, jestli už jsou dostatečně připravené starat se o vlastní les. Terezka byla nervózní, ale bylo to zbytečné, byla totiž nejlepší ze třídy. A tak to dopadlo, jak muselo. Všechny zkoušky složila a starší sovy jí všechny gratulovaly a hned dostala přidělený vlastní les, o který se bude starat jako jeho nová noční královna. Bylo to nedaleko jezírka plného žab, pod lesem pěkná louka a nedaleko malá vesnička. Terezka se rozloučila se spolužačkami a hned vyrazila směrem ke svému novému domovu.
Za chvíli už usedala na nejvyšší strom, ze kterého byl dobrý výhled na celý les a okolí. Rozhodla se, že si po cestě odpočine, upraví se a pak se představí všem obyvatelům lesa. Ne jen tak obyčejně představí, ale velkolepě, aby na to všichni dlouho vzpomínali. Zanedlouho se setmělo a vyšel měsíc. To bylo jako stvořené pro ni a její uvítání. Vznesla se vysoko nad vrcholky stromů, aby byla vidět ze země proti měsíci, a znenadání zahoukala nejhlasitěji, jak dovedla. Všichni v lese se lekli a podívali se k měsíci. Hrabošům ztuhla krev v žilách, zajícům drkotaly zuby strachy. To už se Terezka spustila střemhlav dolů mezi stromy a cestou volala: „Húúú, húúú, húúú, přivítejte novou královnůůů! Ode dneška vždycky v noci, celý les je v mojí moci! Húúú, húúú.“ Předváděla při tom takovou akrobacii mezi stromy, až se všem tajil dech. Laně se strachy krčily, když jim přelétla těsně nad hlavami, ani lišky jí nestačily sledovat. Jenže ouha.
Při jednom prudkém letu mezi stromy zavadila křídlem o pavučinku, pak o lístek, nakonec o větvičku a bylo to. Viděla, že statnému dubu už se nevyhne. Vletěla do něj plnou rychlostí, až se dub otřásl, lesem se ozvala dutá rána a na zem se sneslo trochu listí. Terezka spadla na zem a ani se nepohnula, až si všichni mysleli, že je dočista po ní. Veverky donesly trochu vody, a pokoušely se jí dát napít. Po chvíli se skutečně Terezka rozkuckala, a bylo cítit, jak se všem ulevilo, že je naživu a v pořádku. Jenže to tak docela nebylo. Terezka sice stála, ale zmateně se rozhlížela na všechny strany, kroutila hlavou i očima, ale jako kdyby snad ostatní ani neviděla.
„Stalo se něco s měsícem?“ ptala se. „Ještě před chvílí jsem viděla všechno, ale teď je tma, nevidím vůbec nic.“ Ostatní ji ujišťovali, že je moc hezký měsíc a že je to po tom nárazu a že to brzo přejde. Pomohli jí do hnízda na stromě a slíbili, že jí budou nosit jídlo a pití, dokud se neuzdraví.
Jenže ubíhal den za dnem, týden za týdnem a nic se nelepšilo. Terezka jen smutně seděla na větvi, točila hlavou a vůbec nic neviděla. I zvířátka s potravou chodila méně a méně, až se bála, že přestanou chodit úplně.
Jedné noci, když opět prožívala beznaděj, ucítila vánek na pírkách, svistot křídel, a něco se posadilo vedle ní. No tedy spíše cítila, že se to vedle ní tak nějak „pověsilo“. „Ahoj,“ řeklo to. „Co tady tak sedíš, jako hromádka neštěstí?“ pokračovalo to dál. „Já nejsem hromádka, já jsem sova Terezka, královna noci, a na rozdíl od někoho se umím alespoň představit.“ řekla Terezka. „Ó pardon výsosti, já jsem netopýr Emil. A létám tady každou noc, ale Tebe jsem tu ještě lítat neviděl.“ Terezka mu pověděla, co se stalo a proč nelétá. Emil řekl, že se nad tím zamyslí a poradí se s ostatními. Za jemného zasvištění křídel zmizel.
„Tak, a zůstala jsem úplně sama.“ natahovala moldánky Terezka. Bylo jí moc smutno a čekala celý den a kus noci, jestli se Emil vrátí. A najednou známé zasvištění a „ahoj“ netopýřím hlasem. Terezka radostně odpověděla, a byla zvědavá, co jí Emil nese za novinky. „Mluvil jsem o Tobě s jedním starým netopýrem,“ řekl Emil. „Říkal, že netopýři nemusí vidět na cestu, létají totiž po sluchu.“ „To já přece vím, jenže já jsem sova,“ odpověděla Terezka. „No právě, a sovy přeci taky výborně slyší,“ řekl na to Emil. „Budeme to cvičit spolu, a to by bylo, aby sis zase nezaplachtila.“ A jak slíbil, tak udělal. Pěkně pomalu zkoušeli nejprve chůzi po větvi, pak velmi krátké přelety z větve na větev, při kterých se dotýkali křídly, aby měla Terezka jistotu v začátcích. Pak pomalý let okolo lesíka, ještě později společné průlety mezi stromy. Nakonec Terezka zjistila, že s Emilovou pomocí může létat skoro tak dobře jako dřív. Také se z nich stali velcí přátelé. Po čase se znovu rozlehlo nočním lesem soví houkání. Zvířátka hlasitě zvláštní dvojici zdravila a byla ráda, že v noci je u nich zase všechno jak má být. A nad hlavami se jim ozývalo: „Húúú húúú húúú, pozdravte krále a královnůůů!“
