Hlavní obsah

Bajky o neobyčejných zvířátkách - O psu Kubovi

Foto: AI Gemini

Pes Kuba snil o tom, že bude zachraňovat životy u policie. Když skončil jako asistenční pes u holčičky na vozíku, cítil zklamání. Než pochopil, že k tomu být hrdinou nepotřebuje uniformu.

Článek

Pes Kuba je asistenční pes. Tedy bude, jen to ještě neví. Zatím se spolu s ostatními cvičí v nalézání zraněných, hledá výbušniny v kufrech, přeskakuje na cvičišti překážky a vůbec cvičí na to, že bude v budoucnu hrdinou. Dokonce se mu o tom i zdá. Zabíhá do hořících domů, kde zachraňuje děti a stařenky. Na letišti odhaluje kufry pašeráků a v policejních službách zadržuje pachatele. Zdá se mu to všechno tak živě, až se mu ze spánku tlapky jen míhají.

Je mladý, silný a starší psi mu říkali, že když bude hodně statečný, může od lidí dostat i medaili. Kuba sice ještě přesně neví, co to je, ale musí to být veliká dobrota, když je jen za odměnu. Zatím dostává za odměnu jen pochvalu, pohlazení, a nebo pamlsek z malé taštičky, kterou jeho cvičitelka nosí u pasu. I když je na něj jeho cvičitelka přísná, přesto ji obdivuje, přímo ji zbožňuje a chtěl by dělat všechno, co jí na očích vidí. Všechno jen jí pro radost. No dobrá, a taky pro ty malé křupavé věci z její taštičky.

Když konečně přišel ten den a psi se měli rozdělit podle budoucí služby, nastoupili všichni do řady. Nervózní přesto s čenichy hrdě vztyčenými, všichni nedočkavě vrtěli ocásky. A už je to tady! Přicházejí policisté. Pes Kuba se nadšením třese, ale vybrali si jednu mladou fenu a psa vlevo od něj. Hned za nimi hasiči, ale zase nic, vybrali si psa vpravo od něj. Nevadí, prý ještě přijdou horští záchranáři. Sice bude ve sněhu a v zimě, ale bude přeci jen hrdina! Ale ouha, i oni si vybrali jiného psa. Co teď? Kuba zbyl na cvičišti sám, už asi nikdo nepřijde, a on se vrátí do kotce s ostudou. No tohle až se dozvědí ostatní psi, ti se mu vysmějí!

Nakonec se objevila ještě jedna žena, baví se s Kubovou cvičitelkou, dívají se na něj a pokyvují hlavami. Chce se k nim rozběhnout, ale jako správně vycvičený pes počká, až k němu paní přijde a pohladí ho po hlavě. „Ahoj Kubo, někdo na Tebe venku čeká,“ říká mu. Podává si s cvičitelkou ruku a odvádí ho ven. Kdopak to asi je a co ho venku asi čeká? Nemá žádnou uniformu, není na ní nic poznat. Když dojdou ven, na parkovišti stojí osamělá dodávka a vedle ní – malá holka na vozíku. Kuba stojí jako opařený a chce se mu utéct. Takže všichni ostatní budou hrdinové? Ostatní psy budou lidé obdivovat, vážit si jich a on bude nějaké holce podávat upadlou panenku? Taková ostuda, kvůli tomu přece tak dlouho necvičil.

Když k němu holčička vztáhne ruce, jen se malinko odtáhne a tiše zavrčí. „Nevadí, určitě budeme kamarádi,“ řekne holčička a paní, jak se ukázalo její maminka, jí pomůže do dodávky a naloží i Kubu.

Nějaký čas byl Kuba s holčičkou. Jmenuje se Kačenka a je na vozíku po autonehodě. To v něm ještě utvrdilo myšlenku, že je to pro něj ostuda, vždyť nenechat se srazit autem se učí každé malé štěně. Svoje povinnosti plní tak nějak napůl a bez zájmu. Míček nosí jen občas, aby zvedl upuštěné klíče nebo hračku mu trvá dlouho a ještě se musí požádat několikrát. Trochu ho mate Kačenka. I když se od ní odtahuje, poslouchá jen tak napůl, občas i zavrčí, ona v jejich budoucí přátelství stále věří. Stále mu hází míček, stále se ho pokouší pohladit, stále se na něj směje a dává mu pamlsky. Přesto se Kuba cítí jako pes k ničemu. Pokaždé když projede kolem policejní auto, dlouze se za ním dívá, dlouho sní o tom, jak se v něm hrdě veze a dostává ty medaile, ať už je to cokoliv.

Jednoho pozdního odpoledne na procházce s Kačenkou, když kolem opět jede policejní auto, se rozhodne. Uteče od ní a stane se hrdinou. Rozeběhne se přes ulici za policejním autem. Nedbá, že na něj Kačenka volá, prostě se chce dostat pryč. Ještě jednou se ohlédne a běda. Kačenka nejenom že na něj volá, ale rozjela se za ním, přímo do silnice. A blíží se k ní auto. Zatrnulo v něm. Bude opravdový hrdina, když od ní teď uteče a nepomůže? Ona ho má přece ráda.

Prudce se otočil a pádil k ní ze všech sil, poslední metry překonal dlouhým skokem. Dopadem svého velkého těla odstrčil Kačenku i s vozíkem mimo silnici. Náraz ho však odhodil kousek zpátky, přímo před auto. Rána, tma, konec… Pak nějaké zvuky a silná bolest. Otevřel oko a uviděl nějaké lidi a hadičky. „Tak to bude asi můj konec,“ pomyslel si. Zavřel zase oči a usnul.

Po nějaké době ho vzbudil známý hlas. Byl ve svém kotci a byla u něj cvičitelka. Všechno se mu to zdálo? Chtěl se k ní rozběhnout, ale tak nějak to nešlo. Spíš se k ní tak nějak rozjel. Místo bezvládných zadních nohou měl nějaká kolečka. „Měl jsi nehodu, ale už je dobře,“ řekla cvičitelka a dala mu pamlsek.

Po čase se naučil s kolečky žít, jezdil s nimi stejně rychle, jako ostatní běhali. Nedivil se ani, když ho cvičitelka vzala ven. A na parkovišti… Kačenka s maminkou! Rozeběhl se k nim a divil se, proč se Kačenka směje i pláče zároveň. „Já jsem v Tebe nikdy nepřestala věřit, věděla jsem, že jsi můj hrdina!“ říkala a na obojek mu připnula něco malého, lesklého a kulatého. „To je medaile za statečnost, zachránil jsi mě před tím autem,“ řekla a objala ho. Najednou věděl, že kolečka místo nohou nejsou žádná ostuda a že medaile, i když se nedá sníst, je společně s jejím objetím ten nejsladší pamlsek, který může dostat…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz