Článek
Pod malým kopcem, v malém údolí u lesíka, stojí ve vesnici malé stavení s malým dvorkem. Žili, byli tam hospodář se svou ženou, prase a koza, kočička s pejskem, a taky kohout se svojí družkou slepičkou. Hospodář byl na zvířátka hodný a všem se u něj dobře žilo. Prasátko spalo v chlívku, koza se pásla za domem, kočka se vyhřívala na zdi, pejsek všechny hlídal, slepička snášela vajíčka a kohout všechny ráno budil svým zpěvem. „Kykyryký, kykyryký, už je světlo veliký, lenoši, lezte ven, už je tady nový den, kykyryký!“ Tak to šlo den za dnem.
Po nějakém čase však kohout zjistil, že už mu ten zpěv nejde tak jako dřív, že už se mu nějak hůř vstává, zkrátka že by bylo načase, najít za sebe někoho nového a mladšího jako náhradu. Poradil se se slepičkou, se všemi zvířátky i hospodářem, a všichni souhlasili. Se slepičkou si nechali jedno vajíčko a společně se těšili, že brzo budou mít přírůstek do rodiny. A skutečně se zanedlouho vylíhlo kuřátko, žluté jako pampeliška. A protože to bylo na svátek Luboše, rozhodli se, že mu budou říkat Luboš.
Malý Luboš rostl jako z vody, však mu také kohout i slepička nechávali nejlepší červíky a nejchutnější zrníčka ze zahrady i ze dvora. Přestože však rostl a sílil každým dnem, zdálo se slepičce i kohoutkovi, že něco není jak má být. A skutečně, Luboš byl tichý, vlastně úplně tichý, nikdy ani nepípl, nikdy ani náznak zakokrhání. „Co to s tím klukem je? Musí se brzo rozezpívat, na podzim za mě převezme ranní kokrhání a hospodář určitě nebude chtít kohouta, co nedokáže vzbudit všechny v okolí,“ říkal kohout slepičce. „Neboj se, určitě je jen trochu zakřiknutý, však ono ho to přejde,“ odpovídala slepička, ale ani ona už si nebyla příliš jistá.
K podzimu už byl Luboš velký a statný kohout s dlouhými ocasními pery, co hrála všemi barvami. Hřebínkem červeným tak, až se za ním otáčely všechny slepice ze sousedství. Včetně slepičky Aničky, která na něm mohla oči nechat.
Když na podzim dozrály ořechy , kohout se slepičkou se rozhodli, že už je čas jít na odpočinek, protože už se cítí staří. Jenže, kdo bude budit hospodáře s hospodyní a ostatní zvířátka na statku, když Luboš je němý. „Co když hospodář vyžene kohouta, který nekokrhá a nevzbudí je?“ bědovala kvočna celé dny i noci. To zaslechla i mladá slepička Anička ze sousedovic kurníku, a tak jednou večer přelétla plot, aby zjistila, co se to u sousedů děje. „Ten náš kluk nám dělá veliké starosti,“ řekl kohout. „Vyrostl, to ano, ale pořád jen mlčí. A my už jsme hodně staří. Slíbili jsme našemu hospodáři, že za týden už bude nový kohout po ránu kokrhat a budit vesnici.“ vysvětloval jí Lubošův otec. Ve slepičce Aničce by se v tu chvíli krve nedořezal, tak se o mladého kohoutka bála.
Než se všichni nadáli, týden uběhl, kohout se slepicí odešli na odpočinek a nastalo Lubošovo první opravdové kohoutí ráno. Ale ať se snažil, jak se snažil, nevydal ani hlásku, a tak všichni v okolí zaspali. Když hospodář vstal, našel Luboše, jak tiše sedí na plotě a huboval ho: „Luboši, všichni jsme dnes kvůli tobě zaspali, takhle to dál rozhodně nepůjde. Pokud nás nebudeš ráno všechny včas budit, tak si pořídím nějakého jiného kohouta, to ti povídám!“ Luboš přikyvoval, jako že rozumí, ale byla v něm malá dušička. Přeci jen věděl, že kohoutím zpěvem budit nedokáže. I slepičce Aničce to dělalo veliké starosti a přemýšlela, jak by mohla Lubošovi pomoct. Z ničeho nic sebou s leknutím trhla, jaký se ozval hlasitý rachot. To ze starého ořešáku na dvoře spadl jeden ořech přímo do okapu a pak se skutálel dolů. „Luboši, mám to!“ volala slepička Anička radostně. „Zkusíme nasypat do okapu hodně ořechů, to všechny jistojistě vzbudí!“ Vynesli společně na střechu starý košík, který už hospodářka dávno nepoužívala. Naplnili ho až po samý okraj spadanými ořechy.
Ráno, když vycházelo slunce, vyletěl Luboš na střechu a v pravou chvíli zvrhnul košík do okapu. Ořechy se sypaly a rachotily dolů okapem, až se to krajem rozléhalo. V tom se otevřely dveře a vyběhl z nich hospodář v noční košili a s puškou v ruce. „Pomóóóc, zlodějííí, požááár, kunááá!!!“ křičel na celou vesnici, než si všiml kohouta, vítězoslavně usazeného na střeše. „Tys mi dal, ty darebáku!“ To už se ale nezlobil, naopak se usmíval, protože věděl, že nikoho nemusí vyhánět a že má kohouta, který sice nekokrhá, ale stejně umí vzbudit celou vesnici, a k tomu má ještě nejchytřejší slepičku z okolí…
